Milujeme krajinu svého dětství a mládí, místa, kde jsem prožili část svého života. Já chci dnes představit krajinu a příběh s ní spojený své celoživotní lásky. Chci napsat o krajině líbezné, spojené se jménem mé milé ženy Jarušky. Je to Novopacko. Vzpomínám na líbezný výhledledem na hrad PECKA, kopec JAVOŘÍ, za krásného počasí až do Krkonoš, s nejvyší naší horou Sněžkou. Je to místo jen několik kilometrů za Novou Pakou, pojmenované RADKYNĚ.
V Radkyni se narodila moje životní družka Jaruška. Poznali jsme se na začátku studia na Pedagogické fakultě v Hradci Králové v roce 1964 a stali se nerozlučnou dvojicí. Vytrvali jsme ve vztahu až do příštích prázdnin. Dvouměsíční odloučení bylo pro naši lásku hodně těžké. A tak jsme se dohodli, že se během nich spolu tajně sejdeme. V těch prázdninách najít čas k takové akci nebylo snadné. Já byl na začátku prázdnin 3 neděle jako vedoucí na pionýrském táboru v Mladých Bukách. To byla povinná součást našeho učitelského studia. Na srpen jsem měl domluvenu měsíční brigádu na hradecké poště, kterou jsem si chtěl vydělat nějaké peníze. I Jaruška měla doma plno povinností. V té době právě sušili seno, doslova od rána do večera. Takže na možnost naše setkání zbylo doslova jen pár dnů. Byl konec července a já se vydal z Hradce na kole přes Hořice a Miletín směrem na Novou Paku. U autobusové zastávky za Bělou na mně čekala moje láska. Vyšli jsme společně na kopec a já poprvé uviděl vesničku i s baráčky rozsetými na dvou stráních údolíčka. Mezi nimi i ten, kde Jára tehdy bydlela. Domeček to byl idylický, v podobě pravé podkrkonošské roubenky. Dlouho jsme se spolu na tajné schůzce nemohli zdržet, na milenku čekala doma práce. Rozloučili jsme se a já znovu sedl na kolo a vrátil se zpět stejnou cestou, dlouhou 108 kilometrů .
Výlet jsem si ještě ten rok zopakoval znovu. Už to nebylo o prázdninách, ale těsně po nich, 3.září 1965, kdy jsme se už neskrývali a já zamířil od Bělé u Pecky přímo do vesnice, až k té pohádkové chaloupce. Tam jsem byl uvítán Jaruškou a představen rodičům. V družné debatě jsme vydrželi celé tři hodiny. Pak už jsem musel zase na kole spěchat domů, kam jsem se vrátil až za tmy.
Vesnička se pro nás oba stala symbolem spojení našich rodin. Tchán jako zedník začal domek v Radkyni postupně opravovat a proměnil ho v docela jiné sídlo. Podobně pomáhal i nám ve Mlýnci, kde jsme začali po svatbě žít. V radkyňském rozestavěném domku proběhla dokonce naše svatební hostina, o celé 3 roky později, od mé prvé utajené návštěvy. Pokud ještě oba rodiče žili, jezdili jsme tam často na návštěvu. Připomínat si ten nádherný kraj a scházet se tam s příbuznými, kterých každým rokem přibývalo.
Vesnička a místo našich vzpomínek stále žije. Domek spravuje nejmladší manželčina sestra Alenka s manželem a jejich syn si tam vedle toho původního postavil další zcela nový dům. Život plyne dál, stráně vesnice Radkyně jsou stále stejně krásné a plné života, jako tomu bylo kdysi dávno, když jsme tady budovali svůj celoživotní vztah. Nikdy nezapomeneme, i když se tam teď už pro své chatrné zdraví nepodíváme. V myslích nám však zůstane až do smrti.
Vzpomínal Oldřich Suchoradský