Dnes chci pokračovat v sebekritice, kterou jsem začal už před týdnem. Psal jsem, jak je to těžké, hledat chyby sám na sobě a nějakým způsobem se obviňovat. Člověk má tendenci se raději obhajovat, chyby přehlížet, nebo omlouvat (vymlouvat se). To ostatně denně dělají politici. Zkusím se dnes podívat na problém z jiného úhlu, a tak trochu použiji dílka presidenta Miloše Zemana: JAK JSEM SE MÝLIL V POLITICE.
Když se mám dohadovat koho jsem kdy zklamal, vždy bych měl nejdříve zauvažovat o kterého člověka se jedná. Jakou roli hrál v mém životě a zda popsané zklamání bylo pouhou epizodou, nebo mělo pro něj či pro mě fatální následky. A jsme u velkého problému! Jakou volbu volit? Jak ji hodnotit a zda se jí vůbec zabývat? No, dal jsem si úkol, tak se o to musím alespoň pokusit.
Nejdříve však ještě několik dalších otázek. Je vůbec možné a pro člověka vhodné, zavděčit se všem? Může člověk permanentně jednat tak, aby se občas nespletl a někoho z lidí kolem sebe nezklamal? To snad ani není možné. Každý má své názory a zájmy, které se nemusí shodovat s těmi mými. Mám jenom proto, abych dotyčnému neublížil, sám sobě lhát a regulovat své myšlenky a projevy, abych neztratil jeho důvěru? Myslím, že těch otázek bylo už víc než dost, a tak se raději přenesme na konkrétno.
Začnu od svého dějství. Nutně je tady otázka (další v pořadí), zda jsem nezklamal očekávání svých rodičů, v mém případě mého otce Oldřicha. Zda on neměl občas pocit, že jsem někde docela jinde, než si on přál. Jistě tomu tak dost často bylo. Nešlo ani tak o školu a moje studijní výsledky v ní. My jsem se spolu rozcházeli v názoru na život. Já jsem chtěl být u všeho, co se kolem dělo a nejlépe někde uprostřed. Určitě ne stranou. Můj otec byl pravý opak. Nechtěl být příliš vidět a nějak na sebe zbytečně upozorňovat. Dost mně brzdil v rozletu a já to vůbec nechápal, proč. Musel jsem ho zklamat, když viděl, jak se do všeho ženu a na jeho rady k opatrnosti moc nedávám. Nechci to po tolika létech dál rozebírat a už vůbec ne rozhodovat. Já měl pocit, že otcův život je příliš nudný, zaběhaný v daných kolejích. To všechno nemám jenom z vlastní hlavy, ale několikrát mně to vysvětloval jeho bratr a můj strýc Emil.
Promítám-li i v paměti další své blízké, třeba moji sestru Evičku a jejího manžela, švagra Čestmíra, tak nějaké vážné problémy mne v našich vztazích nenapadají. Prožili a zažili jsme v obou rodinách veselá, ale i hodně smutná období a vždy jsem se uměli podpořit a jeden druhého podržet. Ta samé platí i na manželčině straně a jejich sestrách a švagrech. I tady to bylo v rodinných událostech hodně namíchané, tak jak to život přináší. Ale že bychom se navzájem v něčem nějak zklamali? Snad jenom v momentě, kdy jsme poměrně náhle ze své vesničky odešli do Hradce a překvapili jsme je tímto rozhodnutím, které zpočátku nepochopili. Jsme ale ze všech těch výše uvedených manželství nejstarší, žijeme spolu nejdéle a my věděli, že i oni jednou dospějí do situace, do které jsme se dostali díky svým přibývajícím rokům a zhoršujícího se zdravotního stavu. To se tak po nějakém čase ukázalo i v jejich rodinách a v současnosti i oni řeší to co jsme my řešili před několika léty. Jak zvládnout stále složitější život, když děti a vnoučata žijí někde docela jinde a nemají čas na to, aby nám starým denně pomáhali a byli k dispozici hned, kdy je budeme potřebovat.
Od rodinných příslušníku se přenesme do roviny pracovní. Kdy jsem zklamal své kolegy – učitele. Nejdříve jako učitel, později jako ředitel školy. I tady je hodně otazníků a konkrétních příkladů, kdy jsem se ocitl v nějaké pozici a nenaplnil očekávání svých blízkých spolupracovníků. Naznačím jen některé. Stalo se tak, kdy jsem působil na škole v Kopidlně a tamní ředitel právě končil svoji funkční roli a nějak se to zvrtlo v tom, že ji převezmu po něm já. Nebylo to jednoduché, protože jsem ve sboru patřil k nejmladším a řada mých starších kolegů si myslela, že by tato role měla připadnout spíše jim než mně, učitele s krátkou praxí a bez zkušeností s vedením školy. Asi to pochopil i můj nařízený, školský úřad, který mně přinutil absolvovat stáž na ideologickém oddělení OV KSČ na 3 měsíce, kdy jsem měl za povinnost objet všechny školy na okrese a debatou s tamními řediteli a prohlídkou školy získat přehled, jak to kde chodí a co je pro vedení školy zásadní. Dokonale jsem této možnosti využil a skutečně navštívil všech 23 škol okresu. Mluvil, nejen s řediteli, ale i učiteli těchto škol a pochopil, alespoň v obrysech, co je to vést školy, vést ji úspěšně a s nějakou perspektivou. Na zbytek školního roku jsem pak byl dosazen jako učitel na největší školu v okrese, s určitě nejlepším ředitelem, který o mé perspektivě věděl a zval mně k jednáním která vedl s úřady, žáky i jejich rodiči. Byla to skutečná škola života.
V dalším školním roce jsem ale nebyl do místa svého původního působení nebyl v roli ředitele vrácen, ale nastoupil jako ředitel jedné ze škol přímo v okresním městě v Jičíně. Přes prázdniny mně s chodem školy seznámil odstupující ředitel, velmi zkušený, shodou okolností předseda školských odborů na okrese. Na škole dál působila i jeho manželka, přes kterou jsem měl možnost podávat dotazy i vzkazy jejímu manželovi, kdybych si nevěděl s něčím rady. Prostě docela ideální stav. Přesto jsem v té své nové funkci zklamal. Koho? No hlavně své kolegy, ale i sám sebe. Byl jsem ve sboru nejmladší a vedle mě tam působili samí zkušení kantoři, kteří mne od začátku zkoušeli, jak mně dostat do pozice, abych dělal to, co si přejí. Byl jsem příliš hodný, málo energický, nejistý. Toho využívali ve svůj prospěch. Pro chod školy to bylo špatně. Byl tam kvalitní a dohromady pracující učitelský sbor. Ten se rychle začal hroutit. Vznikaly spory, které jsem neuměl řešit. Vydržel jsem to do konce školního roku a přes prázdniny se mně podařilo vyjednat místo ředitele školy sousedním okrese, dokonce kraji, v Rožďalovicích. Vzpomínám, že můj nástupce, který byl na rozdíl ode mne zkušený ředitel z Libáně. Situaci velmi rychle zvládl a škola dál šlapala, tak jako kdysi, ještě před mým příchodem. Ze mne mněl největší prospěch mladý školník, který se krátce před mým příchodem oženil a měl malé dítě. Bydlel ve služebním bytě nedaleko školy, ale bez koupelny. To bylo pro jeho mladou rodinu s malým dítětem nepříjemné. O tu koupelnu jsem se mu postaral a na městě mu ji vyběhal. Celý život mně, za to miloval a kdykoliv jsem se později potkali, tak mně děkoval. Alespoň někoho jsem potěšil a pomohl mu…
A co já, na novém místě? Ze svého nepovedeného začátku ředitelování v Jičíně jsem se poučil. Pochopil jsem, že ředitel nemůže být se svými učiteli kamarád, ale má být pro ně autorita, kterého mají respektovat, s nepřekročitelnými povinnostmi na obou stranách. Prostě jsem začal pěkně zostra a ono to najednou fungovalo. Musím napsat, že i na této škole jsem jako ředitel byl ze všech nejmladší. Vydržel jsem tam celých 16 let, až do Sametové revoluce, kterou jsem, jako ve většina ředitelů na okrese, ve funkci nepřežil. Snad jsem byl dobrý ředitel, protože tam na mne dosud vzpomínají. Nejen kolegové (většina je již mrtvých), ale i tamní žáci a jejich rodiče. Mám jich plno ve své facebookové skupině.
V závěru naváži na knihu Miloše Zemana a zeptám se, koho jsem zklamal v politice. Určitě to byl onen tajemník strany, který mně vytáhl do funkce ředitele v okresním městě a měl se mnou další záměry. Já mu však díky jiným soudruhům zmizel ze jeho zorného úhlu, tedy vlivu. Mnoho let jsem se spolu neviděli, ale po „sametu“ se znovu sešli a minulé roky spolu probírali, co se tehdy na okrese Jičín dělo a jaké to mělo důsledky. Dokonce jsme spolu tvořili písemné VZPOMÍNKY na dobu, kdy jsem se setkali a střetli a v mnohém se v názorech na tuto dobu sblížili. Dokázali jsme tak, že i protivy se někdy k sobě přitahují. Musí jim však nahrávat společnost, ovzduší, které se vytvoří, aby k takové proměně mohlo dojít. V té politice jsem zklamal více lidí (pohledem doby soudruhům). Mnohem více popíši ještě jeden příklad. Tehdy se připravovala velká reforma školství, později nazývaná jako „množinová“. Já o ní věděl hodně protože jednou ze škol ve Východočeském kraji, kde se reforma 4 roky dopředu ověřovala, bylo i Kopidlno. Já tam tehdy přímo nepůsobil, ale učila tam moje manželka a denně mně přinášela zprávy tom, jak ta reforma funguje a co přináší. No a v té době se konalo výjezdní zasedání stranického orgánu Nymburku na Sázavě, kam jsme byli pozvaní všichni ředitelé škol na Nymbursku. A já si tam v diskusi dovolil vystoupit s příspěvkem, který účastníky doslova šokoval. Hovořil jsem o tom, že celá reforma je omyl, že je špatně připravená, postavená vysoko nad možnosti našich žáků i studenti, ale hlavně učitelů, kteří ji jen těžko budou naplňovat. Hned po mém příspěvku byla přestávka a já se přesvědčil, co je to politická klatba. Najednou bylo kolem mne ticho a prázdno, jako by se všichni báli se mnou třeba jen promluvit. Odvážil se toho jen jeden z pracovníku sekretariátu v Nymburce, nějaký soudruh Hrubý, který mně jen tam mezi čtyřma očima pošeptal, že to bylo ode mne velmi odvážné, ale pro mne riskantní vystoupení a jestli jsem si to předem dobře zvážil. Naznačil mně tím, že by to mohlo znamenat konec mé kariéry ředitele školy, byť na malé okrajové škole. A začalo se fakt kolem mě hodně dít. Další den jsem byl povolán na sekretariát, kde mne tamní ideologická tajemnice (jinak velmi rozumná soudružka) vyzvala, abych vysvětlil, co jsem tím vystoupením myslel, kde jsem čerpal informace a jak se k celé záležitosti opravdu stavím. Dostala to befélem od krajské stranické ideoložce soudružce Fialové, která byla jednání na Sázavě osobně přítomna. Já pak skládal „supliku“, kde jsem jen velmi opatrně naznačil, že informace mám od svého otce Oldřicha, který v HK na fakultě připravoval budoucí učitele a viděl do toho mnohem hlouběji než kdo jiný. Uvedl jsem, že jsem sledoval praktiky na experimentální škole v Kopidlně, kde žáci, kteří nové koncepci (tak byla tato reforma nazývána) nestačili, tak bylo jejich rodičům doporučeno, ať si dítě dají na jinou školu. Takto se škola zbavovala problémových dětí, jen aby přesvědčila, že to nové je správné a udržitelné. Moje obhajoba byl nakonec přijata, ale od té doby jsem byl na vyšších místech označován jako „podezřelý“, málo loajální, prostě k dalšímu využití nepoužitelný. A já přiznám, že právě o toto mně šlo a kvůli tomu jsem tak drze vystoupil, i když jsem netušil, jakou bouři nevole to kolem mne vyvolá.
Abych byl ve svém vyjádření vyrovnaný, musím se zeptat, kdy jsem zklamal já sám sebe. Má taková otázka vůbec nějaký smysl? Jistěže má a velký. A moje odpověď? Tak určitě jsem se zklamal a nejednou. Vypisovat tady kdy a jak to bylo, dnes nebudu. Třeba až někdy jindy. Musím přiznat, že takové osobní zklamání je tím zklamáním pro konkrétního člověka největším …
Olda Suchoradský