Už jsme skoro u konce. Jak nakonec dopadla pouť mlýnecké knihovny soutěží Budujeme vzornou lidovou knihovu? To se dozvíte dnes, v mém posledním pokračování.
Už víte, že jsme soutěž začali na počátku 70. let, prošli okresním a krajským kolem, postoupili po dramatickém průběhu i do kola Národního. O tom jsem psal minule, jak jsem si užil vyhlášení a zisk diplomu od samotného ministra kultury ČR v Košicích. Zbývá poslední stupínek a zisk ŠTÍTU, což je pomyslná virtuální cena pro nejlepší knihovny z celé republiky. Měl jsem ambici toho dosáhnout. Zda se mi to nakonec podařilo, si přečtete dnes.
V diáři jsem našel podrobnosti k mé účasti na vyhlášení soutěže v Národním kole soutěže knihoven BVLK v Košicích. A tak musím doplnit, případně i opravit své předchozí líčení této mé do té doby životní události.
Do Košic jsem odjel rychlíkem LABOREC dne 9.června 1975. V Kolíně jsem nastoupil před 17. hodinou a jel celou noc, poměrně v pohodě. Neměl jsem lůžko a musel po celou dobu sedět, takže jsem se moc nevyspal. V 5 hodin ráno jsem vystoupil na nádraží v Košicích a vydal se hledat hotel. Našel jsem ho, ale dozvěděl jsem se, že prezentace je až v 15 hodin odpoledne. A tak jsem celý čas trávil prohlídkou mne neznámého města. Naštěstí bylo docela teplo, až 20° C. Posedával jsem po lavičkách a trochu tam i dospával. Své věci jsem si nechal v přísálí hotelu, kam jsem se vrátil před 15. hodinou. Po prezentaci a ubytování v jednolůžkovém pokoji, program začal v 17 hodin večeří v hotelu a od 20 hodin jsme byli pozváni na divadelní představení s titulem MERIDIÁN, v překrásném a starobylém košickém divadle. Píši v diáři, že to bylo krásné představení, které skončilo v 22 hodin. Do postele jsem se dostal konečně v 23 hodin. Druhý den bylo slavnostní zahájení. Vyhlášení se zúčastnilo 300 knihovníků z celé republiky a odměněno jich bylo 90, já mezi nimi. Po skončení slavnosti, která byla přerušena společným obědem, jsme ještě v pozdních hodinách odpoledních navštívili DŮM KOŠICKÉHO VLÁDNÍHO PROGRAMU, který jsme absolvovali s podrobným výkladem. Navečer jsme nás odvezli 4mi autobusy do KOLIBY na Zemplínska Šířavě, kde byl pro nás připraven bohatý program, který jsem v reportáži i po těch letech věrně popsal. Stejně tak popisuji věrně zájezd na DUKLU, hned další den 12. června 1975. Stihli jsem ten den ještě návštěvu přepychových lázní BARDEJOV.
Po návratu byl konec všeho a já se přesul na nádraží, odkud jsem ve 20,30 odjel opět rychlíkem Laborec směr Čechy. Píši, že až do Liptovského Mikuláše jsem jel v kupé s „černokněžníky", což byli místní cikáni a hlídal mně tam průvodčí, který mně předem upozornil, že si jich nemám bát, že jsou neškodní... A fakt, byli sice hluční, ale jinak v pohodě a pro mne to byla zcela nová zkušenost. Pak jel rychlík přímo až do Kolína, podle jízdního řádu. A domů jsem pak dojel lokálkami, už v 9 hodin dopoledne.
Závěr mého působení v soutěži připadl na rok 1977. Opět bylo třeba v knihovně provést nějakou zásadní změnu, aby byla šance se o tak vysoké hodnocení ucházet. A tak jsme zabrali i zadní místnost, která zatím sloužila jako skladiště. Přestěhovali tam většinu regálů a z prostředků uvolněných na kulturu okresu i města Kopidlna, koupili nové a velmi moderní regály do obou místností. Ta původní (bývalá kancelář MNV) byla provedena jako čítárna. Byly tam hlavně časopisy a také sem byla přestěhovaná promítačka, vedle dveří pověšeno velké plátno a na to se promítaly každých 14 dní celovečerní filmy. Zadní místnost byla klasická knihovna, s většinou nových regálů, knihami kmenového fondu knihovny, který překročil počet 7 000 knih (tedy desetinásobek staré knihovny po řídícím Koudelkovi).
Fond jsem si vytvořil sám, takže obsahoval knížky místními čtenáři opravdu čtené, hodící se na jejich mentalitu. Z bývalé a původní knihovny tam zůstalo asi 400 knížek. Byl tam také zvláštní regál určený na knížky z doplňkového fondu okresní knihovny v Jičíně. Ze svého působení na školách v Rožďalovicích a Křinci jsem měl možnost získat další knížky z těchto střediskových knihoven, jako výěmnu... Půjčovali mně je hlavně proto, že jsem pro ně sháněl a zřizoval besedy se známými spisovateli, které se konali v jejich knihovnách. Například s Františkem NEPILEM, Markétou ZINNEROVOU, Jiřím ŽÁČKEM a dalšími…Měl jsem tam i zvláštní regál s regionální literaturou.
Zase přišly návštěvy různých komisí, na všelijaké úrovni. A pak ta hlavní, kterou vedl Dr. Jaroslav Suchý z Náhoda, opravdová celostátní celebrita mezi knihovníky. Byl jsem na něj moc zvědavý, a tak trochu jsem se ho i obával. Ale zbytečně. Byl velice příjemný starší pán, kterému moudrost přímo koukala z očí. Ale hotovou pohromou byly další členky komise-ženy, odněkud z Liberce. Ty se šťouraly ve všem a stále mi naznačovaly, že čísla, která vykazuji, jsou nesprávná a přikrášlená. No, komise konečně odjela a zase jsem se nedozvěděl nic o tom, zda nás do Celostátního vyhodnocení vůbec pošlou. Korunu tomu nasadily ony dvě knihovnice z Liberce, které v pondělí, v době, kdy jsem půjčoval, se najednou neohlášeně objevily ve Mlýnci, aby si naživo ověřily svoji domněnku o mé manuipulaci s čísly. Pro mne to byl šok, ale neměl jsem čas se z toho nějak hroutit. Stal se totiž neuvěřitelný zázrak. Moji čtenáři v ten půjčovní den přišly a bylo jich tolik, že stála fronta až na chodbě před knihovnou. To jsem jako knihovník ještě nikdy nezažil. Půjčoval jsem jako stroj a přepadové komando knihovnic nakonec přiznalo svoji porážku a obě mi začaly s vyřizováním výpůjček pomáhat a vydržely až do samého konce výpujční doby. Pak se mi omluvily za to, že mi nevěřily, což jsem rád přijal a v fdobrém jsme se rozešli. A já v té chvíli věděl, že jsme určitě vyhráli. Jen nevím, jestli přijely sami o sebe, nebo je k nám poslal sám vedoucí skupiny Dr. Suchý. Ale on na to nevypadal.
Vyhlášení výsledků soutěže knihoven BVLK (Budujeme vzornou lidovou knihovnu) se konalo o rok později, v roce 1977 ve slovenské Prievidzi. To už nebylo tak daleko, jako do Košic, ale přesto to byl pro mne velevýlet. Byla tam krajská delegace, vedení ředitelem Vědecké knihovny v Hradci Králové.
Ten si mně v předvečer zahájení akce zavolal a oznámil mi, že jsem byl vedením celé akce vybrán, abych na setkání za vyznamenané knihovníky před celým sálem poděkoval. Překvapilo mně to, ale neodmítl jsem to. Celou noc jsem tvořil své vystoupení a ráno s ním zašel za naším hlavním velitelem-knihovníkem, aby si to přečetl a případně mi poradil, co tam má přidat či naopak ubrat. On to však odmítl, že prý mi věří a že to vidět dopředu nechce. Taková důvěra mně moc potěšila.
Shromáždění se konalo v moderním sále místního Kulturního domu v Prievidzi, za velké účasti nejen knihovníků z celé republiky, ale i četných hostů, včetně obou ministr kultury České i Slovenské republiky. Program byl předem známý a byl podobný, jak jsem si ho pamatoval z akce před 2mi roky v Košicích. Na poděkování, kde jsem měl hlavní slovo já, došlo až po slavnostním přendání Štítu v tom roce 20ti knihovnám z celé tehdejší ČSSR. Mé vystoupení bylo přijato s nevšední pozorností a na konci zazněl dlouhotrvající potlesk. Pak za mnou přišel poděkovat náš velitel-knihovník a vyjádřil se o obsahu toho, co jsem tam řekl velice pochvalně a poděkoval mi za vzornou reprezentaci knihovníů Východočského kraje. Řekl mi, že prý to bylo velmi nevšední vystoupení. Uvědomil jsem si to, když za mnou přišel i hlavní organizátor celé slavnosti a požádal mně, abych se zúčastnil osobně všech neoficiálních akcí, které budou následovat po obědě, odpoledne. Byl to pro mne velmi silný zážitek, když jsem byl součástí delegace, která byla přijata starostou města, účastnil se speciální prohlídky nádherného zámku s výkladem, jakož i zde provozované Zoologické zahrady. Večer jsem měl pak čestné místo vedle všech celebrit na slavnostním večeru s kulturním programem v sále, kde proběhla dopolední slavnost. Dal jsem tam několik rozhovorů novinářům. Jen na členy naší delegace jsem nějak neměl čas. Následující sdn přišly autobusové zájezdy po okolí, dle vlastního výběru. Já si vybral Trenčínský hrad s pověstí o krvelačné hraběnce Báthoriové, která se prý ráda koupala v krvi neposkvrněných dívek. Zájezd jsme skončili v památné Bánské Bystrici, kde jsme navštívili moderní museum Slovenského národního povstání.
Domů jsem se vrátil třetí den, s nesmazatelnými dojmy a velkým diplomem, který jsem nechal zarámovat a vyvěsit hned u vchodu do naší mlýnecké knihovny. Snad tam ještě visí dodnes.
Moje vzpomínání, spojené s mlýenckou knihovnou a její účastí v celostátní knihovnické soutěži, tímto končí. Popravdě musím napsat, že právě tato soutěž přispěla k takovému rozkvětu knihovny, která jako jediná z širokého okolí nezanikla ani po Sametové revoluci a funguje tam dál i po našem odchodu z Mlýnce do Hradce. Moji čtenáři sice postupně odcházejí (umírají), ale za ně nastupují jejich děti a vnuci. A také chalupáři, kteří jsou a byli rovněž jejími významnými podporovateli. Knihovna se přestěhoval z 1. patra bývalé školní budovy do přízemí, do jedné z bývalých školních tříd, vedle společenské místnosti, kde dříve fungoval místní obchod. To oč jsem roky usiloval, ulehčit starými schody při vracení se do knihovny, se podařilo naplnit až po mém odchodu z funkce, a místa, což považuji za zvláštní paradox.
Olda Suchoradský