Zkuste si přečíst a třeba i souhlasit ...
Pili jsme vodu z pítka na rohu, ne z plastových lahví. Nikoho by ani nenapadlo jezdit na kole v přilbě. Hrůza!
Celé hodiny jsme dávali dohromady nejrůznější vozítka z prken a koleček od kočárků a až když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na nich nemáme brzdu.
Teprve když jsme tímto způsobem několikrát vletěli do trnitých keřů šipek, poznali jsme, že bez brzd to není ono. Z domova jsme odcházeli ráno a po škole jsme si hráli kdoví kde venku.
Domů jsme se vraceli, když se rozsvítily první lampy. Celý den nikdo nevěděl, kde jsme. Mobily neexistovaly.
Občas jsme se pořezali, zlámali si nohu nebo vyrazili zub, ale nikdo na nikoho nežaloval. Prostě se to stalo. Nikoho ani nenapadlo, že by to nebyla jen a jen naše vina. A kolikrát jsme se porvali a chodili s modřinami! Jenže jsme si jich nevšímali.
Cpali jsme se buchtami, lízali zmrzlinu a napájeli se limonádou, ale nikdo z nás z toho nepřibral, protože jsme věčně někde lítali a hráli si.
Z jedné láhve pilo „iks“ lidí a nikdo z toho rozhodně neonemocněl. Neměli jsme play station, počítače, 165 kanálů satelitní televize, cédéčka, mobily, tablety, ani Internet.
Jezdili jsme na kolech, házeli větvičky do proudu potoka nebo říčky, stavěli rybníčky a hráze z bláta, hráli si na honěnou, vysedávali jsme na lavičkách v parku nebo na zábradlí při škole a povídali jsme si o všem možném.
Hráli jsme vybíjenou s míčem nebo hokej s holemi a starými teniskami, zvonili na cizí zvonky, chodili jsme na jablka a hrušky do cizích zahrad, třešně jsme spolkli i s peckami a ty pecky nám kupodivu v břiše nezačaly růst. V kukuřičném poli jsme si dělali bunkry a cpali jsme se kukuřicí, až nám z toho bylo špatně
Pytlačili jsme na blízké řece nebo rybníku, naše rybářské vybavení bylo opravdu profesionální, klacek, kus silonu a zahnutý špendlík
A tak dále a tak dále, doplňte mě, jestli jsem na něco zapomněla.
Od Marie Bezděková.
Použil bez svolení autorky OldaSuchoradský