Jsem v letech, kdy se člověk ohlíží za roky uplynulými a bilancuje svůj život. Častou otázkou, která se mi opakovaně vrací je, jak jsem ve svém životě naplnil své poslání, svoji roli učitele, manžela a vůbec člověka?
Dávno v mládí mě bylo všechno docela jasné. Na při studiu na vysoké škole nás vedli k tomu, že svoje poslání, na které se připravujeme naplníme, když budeme své žáky dobře učit a správně vychovávat. V praxi jsme ale brzy poznali, že je všechno docela jinak. Až příliš často jsem měl pocit, že své žáky učím to, co nebudou v životě vůbec potřebovat. Nutil je dělat činnosti, o kterých jsem věděl, že mají se skutečným životem jen málo společného. Vychovával je podle doporučovaných pravidel, ale život že si svoje docela jiná pravidla tvoří sám a naučené předlohy na něj nějak nepasují. Také jsem opakovaně naplňoval různé koncepce, které měly silná verbální zdůvodnění, ale jejich naplňování se nějak míjelo s potřebami a schopnostmi mých žáků. A očekávané výstupy se většinou nedostavily.
V určitém zlomovém okamžiku života jsem se začal řídit ve svých rozhodnutích vlastním rozumem a slovy modrých lidí, které jsem v životě potkal. Byli to většinou obyčejní lidé, praktici, často schovaní v příšeří sboroven škol, kde jsem působil. Došel jsem k závěru, že nejlepší učení je učení zdravým rozumem, bez pokynů a příruček, vycházející z možností a schopností žáků, které jsem vyučoval, respektující prostředí, ve kterém vyrůstají. A že nejlepší výchova, je výchova osobním příkladem.
Vždycky pozastavím nad tím, když po létech hovořím se svými žáky, které jsem s takovým úsilím kdysi učil, když mi říkají: Pane učiteli, to, co jste se nám snažil ve škole dávat, jsme již dávno zapomněli. Obsah toho, co jsme museli umět byl, už než jsme přišli do života dávno zastaralý a životní realita byla někde docela jinde. Ale co jsme si od vás skutečně odnesli do života, byly vaše rady, postřehy a komentáře k událostem a dějům běžného života. Nikdy nezapomeneme, jak jste nám hrál na kytaru a k tomu zpíval na školním výletě. To nás opravdu moc oslovilo a některé tak inspirovalo, že jsme se chtěli něco takového také naučit. Po celý život jsme, tak jako vy, hráli šachy, které jste nás ve škole odpoledne ve volném čase při čekání na vlakový spoj naučil. Jsme vám vděčni, že jste nás kdysi v informatice naučil správně psát na klávesnici počítače všemi deseti prsty na ruce… Pamatujeme po celý život, co jste nám vyprávěl o přírodě, jak jste nám přibližoval život včel a připomínal jejich zajímavý život, který by mohl být předlohou i pro náš život lidský.
Jsou to zvláštní a dost smíšené pocity, které jako učitel při takových hovorech zažívám. Výsledkem je poznání, že své žáky jsem nejvíce naučil z vlastní životní zkušenosti. Svých pestrých zájmů a činností, které jsem spolu s vyučováním v životě kdy dělal. V tom jsem byl pro své žáky asi nejvíce přesvědčivý a věrohodný. Možná že právě v tom je tajemství naplnění učitelské, či partnerské a lidské role role a poslání každého člověka, nejen učitele…
Úvahu jsem napsal někdy před 30 lety pro svůj blog na portálu Metodika.cz a dnes ji jen nepatrně doplnil a opravil.
Olda Suchoradský