… ať přijde do ředitelny.
To je dost známá hláška ze Svěrákova filmu Obecná škola. Po létech mně napadla napadla, když minulý týden vyhlásil Ústavní soud svůj závěr k snížení výplaty penzí důchodcům. Je to něco takového, jako když se před léty měnily pravomoci ředitelů na školách. To jsem ještě mezi ně patřil.
Tehdy se na školách kvůli tomu i stávkovalo. Já jsem chápal ředitele, kteří vystupovali na podporu stávkujících a někde sami stávku organizovali. Asi správně tušili, že jim vedle pocitu moci navrhované opatření určitě nedá větší autority, ale naopak jim přinese nové problémy. Měl jsem v tomto směru své vlastní zkušenosti. Život se vrací a já znovu uvažuji a rozhoduji se. A tak trochu hlouběji zabrousím do svých vzpomínek.
Když jsem se stal ředitelem, ještě plný ideálů a nadšení jsem si slíbil, že budu ke svým učitelům maximálně spravedlivý a v odměňování, jak se dnes říká – transparentní. Chtěl jsem, aby každý z učitelů věděl, jak jej hodnotím a za co ho oceňuji. Měl jsem to komplikované v tom, že jsem tehdy byl z celého sboru věkově nejmladší a také nejméně zkušený. Na druhou stranu jsem měl výhodu, že jsem nastoupil do konsolidovaného kolektivu, kde každý znal svoji roli a své povinnosti. Stačilo jenom navázat na mého předchůdce, zkušeného ředitele, který už odešel do penze. Abych naplnil svoje předsevzetí, tak jsem od začátku roku pilně hospitoval, prováděl rozbory shlédnutých hodin a zjištěné závěry ventiloval na pravidelných týdenních poradách s celým sborem. Je fakt, že jsem snadno poznal přednosti i slabiny každého jednotlivého člena sboru a měl dobrý přehled koho a za co hodnotit a odměnit. Zároveň jsem ale začal cítit, že se v atmosféře školy něco kazí. Členové sboru se na sebe začali mračit a navzájem se podezřívat z nadbíhání mé osobě. Podezřívat především mně, že někomu nadržuji na úkor těch ostatních. Úspěšné a mnou často chválené kolegy začali vylučovat z denních debat ve sborovně. Postupně tam vznikala skupina oponentů, kterým se pochvaly z mých úst tak často nedostávalo. Ve sboru doutnala závist a nedůvěra a já se nestačil divit, co se to s tím ideálním sborem během několika měsíců vlastně stalo. Ač mladý a nezkušený, brzy jsem pochopil, že otevřenost, upřímnost a kritičnost působí jako beranidlo, které je schopno zbourat idylu, která na škole dosud panovala.
Domluvil jsem si schůzku se starým ředitelem, abychom spolu probrali vzniklou situaci. Ten mi vše vysvětlil a vyslovil pravdu, kterou jsem pak roky ve vedoucí funkci vyznával: Umění být dobrým ředitelem není v preferování jednotlivců a rozdělování peněz podle vlastních sympatií. Jeho uměním a povinností je vést a povyšovat ty průměrné, udržet tempo a zájem těch dobrých. A postupně se zbavovat těch co práci jen předstírají a v podstatě výsledky těch předchozích sabotují.
Jak toho dosáhnout, to je dáno schopnostmi ředitele, jeho osobností a jednotný recept na to neexistuje. Každý kdo to umí, si musí najít recept sám. Našel jsem ho časem i já. Svoje sympatie těm pracovitým a nejschopnějším jsem dával najevo spíše nenápadně, povzbuzoval jsem ty průměrné a méně nadané. A vytrvale hledal pracovní místo někde jinde těm, kteří práci ostatním jen kazili. Někdy jsem byl úspěšný, jindy byla veškerá moje snaha marná. Ale jedno jsem věděl od začátku. Peníze jsou ten nejméně vhodný prostředek k motivaci dobrého učitele. Většinou vedou naopak k rozklížení vztahů v učitelském sboru a jejich působení na atmosféru školy je sporné. Přesto jsem nikdy peníze určené na odměny učitelům nevracel a snažil se je spravedlivě rozdělit mezi své učitele. A na rozdíl od současné praxe jsem odměny zveřejňoval na vývěsce ve sborovně, i se zdůvodněním za co a proč. Věděl jsem, že jinak ten systém zcela ztrácí svůj smysl. V tom jsem si své původní a mladické ideály po celou dobu působení ve funkci zachoval. Časem si na to moji učitelé zvykli, přestože evidentně vím, že jsem jim často byl za idiota, kterého tak jako v tom populárním filmu, najdete v ředitelně školy.
No a co z toho plyne k rozhodnutí Ústavního soudu? Zdánlivě to nemá s mojí dávnou vzpomínkou nic společného. Ale ono to má. Nemá přeci smysl plakat, či nadávat... Jádro pudla je úplně někde jinde. Je v nás voličích, kteří neprohlédli fintu "pětikolky" a nechali ji zvolit. Převaha vítězů v Parlametu je velká a nejde s ní prakticky nic dělat. Lze jenom čekat na příští volby a dokázat sestavit takovou nabídku, která tu současnou partu smete. Doufám, že za ni nenastoupí nějaká jiná, úplně stejná. Pokud ano, pak budeme my voliči oprávěně označeni za idioty.
Oldau Suchoradský