V Hradci je mnoho kaváren, snad v každé ulici. Umí kávu připravit ve většině hradeckých cukráren, o čemž jsem psal v tomto blogu právě před rokem. Přeji milovníkům tmavého moku příjemnou chvilku nad šálkem kávy spolu s přáteli, lidmi, které máte rádi. Tak jako jsem tolikrát prožil pěknou chvilku v Literární kavárně Městské knihovny ve Wonkově ulici. Moje cesta ke kávě však nebyla přímočará. Rodila se pomalu, ale vytrvale.
V dětství jsem se s pravou kávou vlastně vůbec neznal. Ne že by se u nás doma nevařila. Ale nebyla to ta pravá, zrnková, ale náhražková, z melty. Jako dětem nám nechutnala, zato babička se ji vařila každý den ráno k snídani a pro zpestření si do ní lámal suchý chleba. To jsme nijak neobdivovali a ani neoceňovali, natož ji takto snídali. My jsme měli rádi teplé mléko a chleba natřený máslem a navrch ještě medem. To byly zase ty naše dětské snídaně.
Ano, ani později v dospělosti jsem se s kávou dlouho nebratřil. Ve sborovně, kde jsem začal učit, si ji občas někdo udělal, ale stále to byla pro učitel příliš drahá pochoutka. Změnilo se to, až když jsem se stal ředitelem školy. To mně ještě nebylo ani 30 let a stalo se tak jen shodou okolností, když po prověrkách po obsazení republiky okupanty v roice 1968 musela většina kolegů mužů z KSČ ven a tím jejich kariéra skončila. A žena ředitelka, tak to bylo v té době ještě něco exotického.
A tak jsem se stal, jako nejmladší člen učitelského sboru ale muž ředitelem a najednou jsem měl s kávou nový problém. Kam jsem přišel, nebo kde jsme se jako ředitelé sešli k poradě, byla nám k občerstvení káva nabízena. A já usilovně říkal, že ji nechci a dám si raději čaj. Pak následovala otázka, zda nejsem nějak nemocný, protože v tom našem společenství pili čaj místo kávy jen ti s nemocným srdcem či žaludkem. Po časem mně takové opakované vysvětlování přestalo bavit, a tak jsem jednou zhřešil a poručil si kávu taky. Ne až by mně napoprvé nějak zvlášť chutnala, ale pít se dalo. A protože zvyk má železnou košili, stal jsem se postupně, tak jako ostatní kolegové, kavařem.
Nevím, zda vás můj příběh zaujal, a tak přidám ještě jednu příhodu, kterou jsem s kávou prožil. To jsem si kávu vylil do klína na ředitelské poradě v Příchovicích. Řeči se už příliš dlouho táhly, a tak navržená přestávka na kávu byla pro všechny vítanou volbou. Po několika minutách jednání pokračovalo, a protože se už blížil večer a byl jsem již unaven, že jsem si chvílemi i „klimbnul“. A pak se to stálo. Přede mnou byla vysoká sklenice s kávou (dával jsem si ji rád s větším množstvím vody), tak mně moje padající hlava klesla na tu sklenici, převrhla ji a já si kávu vyklopil do klína. Nejenže to bylo velké leknutí, ale i nepříjemný pocit, protože byla ještě dost horká. A já si ji vylil mezi nohy. V místnosti se po cinknutí a mém výkřiku se stočily pohledy všech přítomných ke mně. Omluvil jsme se a jak jsem vstal, měl jsem na kalhotách v tom "ožehavém" místě velkou hnědou skvrnu. Pomalu jsem vycouvla ven a šel se ošetřit na WC. Drhl jsem ji tam vodou, ale tím jsem ji ještě zvětšoval. Jiné kalhoty jsem s sebou neměl a do jednacíáhoi sálu jsem se nechtěl vrátit v trenkách, navíc také kávou potřísněných. Vzpomněl jsem si, že mám na pokoji pyžamo, takové pěkně barevné. Sundal jsem si tam to zamáčené a oblékl si pyžamové kalhoty. Po vstupu do místnosti bylo pár vteřin ticho a pak se ozval potlesk, provázený smíchem. Já se sakem nahoře a s pyžamovými kalhotami dole. Stal jsem se tím hvězdou dne, a zvláště těch několik málo přítomných dam – ředitelek, se na mně dívaly jako na hrdinu.
Olda Suchoradský