To není z mojí strany nějaký akt zoufalství. Karban ve svém POŠKOLNÍČKU rozhodně vůbec nechci propagovat. Přesto až si moji dnešní úvahu přečtete pochopíte, proč jsem se této tématice věnoval. Musím předznamenat, že už jako děti jsme karty běžně hrály, a to o prázdninách u babičky a dědy v naší vesničce. Není se tomu co divit. Vždyť oba naši prarodiče vlastnili hospodu, kde se zvláště v dlouhých zimních večerech, vedle ochotnického divadla, karty běžně hrály.
O této naší neřesti, kterou nás v prázdninovém volnu „kazili“ děda s babičkou, věděli oba naši rodiče a nijak se proti tomu nevyjadřovali. Je fakt, že si nevzpomínám, že by se maminka či můj tatínek s námi někdy zapojili do hry s kartami v ruce. My už od svých kamarádů – vrstevníků znali a hráli „Zelenou louku“ a „Přebíječku“. S dědou jsme pak hráli stále „Dudáka“. Později v životě jsem tuto hru už nehrál a musel si na internetu najít znovu její pravidla. Připomenu je tu:
Průběh hry DUDÁK
Začíná jako u jiných her hráč po levici od rozdávajícího. Ten vynese na stůl jakoukoliv kartu. Úkolem každého dalšího hráče je vrchní kartu přebít a navrch pak vyložit další libovolnou kartu.
Přebít kartu lze buď vynesením karty stejné barvy, ale vyšší hodnoty. Nebo vyložením trumfu za předpokladu, že vyložená karta není trumfová.
Pokud nastane situace, kdy hráč nemůže vyloženou kartu žádným způsobem přebít, pak bere všechny karty vyložené ve středu hrací plochy a dá si je do ruky. Takto hra pokračuje, dokud hráčům zbývají v ruce karty.
Zavírání
Každý hráč může svoji hru zavřít dvěma způsoby.
1. Přebije vynesenou kartu a navrch vyloží poslední kartu z ruky. V tomto případě hra pokračuje beze změny
2. Pomocí své poslední karty přebije tu vyloženou, ale již nemá další kartu na vyložení, pro určení dalšího kola. Tímto tzv. "zabíjí" vynesené karty. To znamená, že se všechny doposud vyložené karty odloží stranou a do konce hry s nimi není možno hrát.
Pro hráče, který zavírá nezáleží na způsobu, pouze to ovlivňuje průběh hry pro zbytek protihráčů u stolu.
Pokud hrajete Dudáka na body, pak pořadí, v které kdo hru zavírá ovlivňuje počty bodů.
Vítěz hry
Vítězem Dudáka je první z hráčů, který ukončí své kolo bez jakékoliv karty v ruce. Alternativně ten, kdo zůstává poslední ve hře prohrává. V případě bodované hry, vítězí ten z hráčů s největším počtem konečných bodů.
Jak je z popisu vidět, tak hra je nejvýše pro 4 hráč. Proto ji rodiče s prarodiči s námi společně nemohli hrát. A nebyla to hra jednoduchá. Pravidla jsme pochopily jako děti rychle, ale naučit se hrát tak, abychom byly úspěšní, tak na to se muselo trochu déle cvičit. Ale my to zvládly, a dokonce jsme začaly nad savými zkušenými karetníky i vyhrávat. A to si myslím, že nás nijak nešetřili a hráli naplno. Ještě je třeba dodat, že se nehrálo o peníze, ani o nic jiného, jenom tak pro zábavu. A že nás to hodně bavilo...
Na karty mám pak další vzpomínky až z dospělosti. Hráli jsem je po večerech na školeních, když jsem mezi účastníky nenašel žádného šachistu. Občas i při cestách po učitelských exkurzích v autobuse či vlaku. A to nejen dospělí mezi sebou, ale i jako učitelé se svými žáky. Byly to zase jiné hry. Třeba „Prší“ anebo „Voko bere“, s jiným názvem „jedenadvacet“. Jednou jsem jel se žáky na šachový turnaj až do Mikulova. Cesta přes Brno trvala skoro celý den a my si ji krátili hraním karet. Aby to pro ně bylo zajímavé, tak jsem se taky zapojil do hry. Hráli jsme „21“ a já pro jistotu připomenu její pravidla:
Pravidla hry Oko bere „21“
Jak se hraje tato krásně jednoduchá hra?
Hrát ji mohou 2 a více hráčů. To byla pro nás výhoda, mohlo ji hrát větší počet hráčů.
Bankéř vsadí do banku dohodnutý vklad, zamíchá karty, dá spoluhráči(-ům) jednu kartu a jednu položí lícem navrch před sebe na stůl. Podle přání dává svému protivníkovi jeden list po druhém.
Hráč musí uzavřít sázku v momentě kdy součet jeho karet je alespoň deset. Když hráč překročí 21 ohlásí "přes" a zaplatí bankéři sázku. Je-li jeho součet blízký nebo roven 21 ohlásí "dost". Pak přichází na řadu bankéř. Na kartu, kterou má na stole, dokupuje také do 21. Jestliže hráč nebo bankéř obdrží dvě esa ohlásí "fojer" nebo "Oko", nezajímá se o výsledek, kterého dosáhl protihráč a inkasuje trojnásobek sázky. Obecně platí, že vyšší součet vyhrává nad nižším a v případě shody vyhrává vždy bankéř.
Hraje-li více hráčů rozdá bankéř karty nejprve hráčům a nakonec sobě. Bankéř hraje se svým listem proti všem hráčům a sázky účtuje s každým zvlášť.
Jednou z výhod této hry je i to, že hráči nehrají jeden proti druhému, ale každý sám za sebe proti bankéři.
Postupně se do hry zapojili všichni hráči, chlapci i děvčata. Jak běžel čas, začalo je to bavit a bylo vidět, jak si ji užívají. Najednou se zvedl jeden ze starších spolucestujících, který si mně vzal staranou a zeptal se mně, zda jsem těch dětí učitel. Když jsem se přiznal že jsem, tak se zeptal znovu, zda si jsem vědom, že děti učím hazardu, což bych jako učitel neměl. Snažil jsem se ho přesvědčit, že nejde o hazard, když nehrajeme o peníze a jen si tak krátíme dlouhý čas při cestě na šachový turnaj. Všichni žáci jsou a to je hra čestná, příkladná. Takže partičky karet jim určitě nijak neublíží. No, asi jsem ho nepřesvědčil, ale vedlo mně to k zamyšlení, zda tímto způsobem zbytečně nevzbuzuji v okolí pohoršení a postupně jsem při podobné příležitosti přešel na trochu jiné hry a karty vynechal. A že těch her bylo. Některé jsem si sami vymysleli, nebo zdokonalovali ty již někým vymyšlené.
Ještě k té předchozí příhodě. Vzpomínám si, že přeci jen jsme tam tehdy o něco hráli. Ten, kdo hru vyhrál, tak mohl kartami, které mu zbyly šlehnout soupeře co prohrál, po tváři. Byla to taková nevinná odměna, ale od některých chlapců i docela bolestivá. Ti méně úspěšní pak měli pěkně červené tváře a od těch úspěšnějších se dali na prvý pohled rozeznat. Ale nikdy nedošlo až na „krev“ …
Na závěr bych měl připojit svůj všeobecný názor na karty a najít nějaký smysl, proč je vůbec hrát. Jak jsem napsal, základ hry jako takové a nejen pravidla, ale i přístup k nim, jsem dostal do svých prarodičů. Pro nás to rozhodně nebyl hazard, ale zábava pro potěšení, kterou jsme hráli tak dlouho, až se natolik setmělo, že jsme na karty neviděli. Svítit světlem tehdy nebylo zvykem a po skončení hry jsem šli hned spát. No a naše dětské hry, které jsem se navzájem učili od kamarádů a spolužáků, to byly také hry jenom pro zábavu a bylo u nich hodně legrace. Třeba taková hra „záchod“. Tu si se svými vnoučaty zahrajeme rádi i dnes. Kdo ji nezná, připomenu ji, tak jako ty předchozí:
Návod na hru „záchod“ :
Karty se rozprostřou obrázky dolů nepravidelně na stůl či obdobný podklad tak, aby se částečně vzájemně překrývaly. Doprostřed na tuto hromádku se postaví dvojice (ale třeba i čtveřice, šestice) karet tak, že tvoří stříšku (záchod). Hráči pak vytahují zespodu jeden za druhým karty tak, aby stříška nespadla. Komu při vytahování karet stříška – záchod spadne, prohrál.[1] Je možné se dohodnout, že vytahovat můžeme karty oběma rukama (přidržet sousední), ale záchodu se dotýkat nelze. "Složitější" varianta hry může spočívat v tom, že stříška je čtyřkaretní, pátá karta se dá navrch a na ni se kladou karty tak, aby "ladily" - na červenou osmičku lze tedy dát jen jakoukoliv osmičku, jakoukoliv červenou či svrškem změnit barvu. Nemá-li hráč vhodnou kartu, musí si vytáhnout zespodu kartu další. Tato verze je složitější, neboť záchod může při kladení karet na střechu spadnout.
Lze pokračovat ve hře tak, že se záchod znovu postaví a pokračuje se v odebírání karet. Komu se podaří vytáhnout zespodu poslední kartu, aniž by záchod spadl, je vítězem hry.
Věkové a jiné omezení pro děti je malé. Jsou doporučené již od 3-4 let, protože není třeba u této hry umět číst, počítat a není nutné ani mluvit.
Dokončím své hodnocení. U karetních her, kde se nehraje o peníze, jde spíše o společenskou zábavu. Kolik legrace je právě u takového „Záchodu“? Kdo nezkusil, tak to neví… Ale karty mají pro děti i dospělé ještě jeden půvab. Mnozí si myslí, že tam jde především o náhodu, která vede k vítězství. Ale karetní hry mají rovněž svoji psychologii. A to už se dostáváme na pole další karetní hry - „Pokeru“, který jsem sice nikdy neuměl, tudíž ani nehrál, ale vím jak se hraje a o co tam jde. Přesvědčil jsem se, že je možné filosofii pokeru použít i při hře „Černý Petr“, kterého tu snad popisovat nemusím. Jak předstírat, že „ho“ nemám a jak ho šikovně soupeři nastrčit. Tak, aby si ho vytáhl...
Někde výše jsem psal o hře s kartami na školeních s kolegy učiteli. Vyzkoušel jsem si, že o úspěchu rozhoduje vedle náhody i osobní přístup ke hře. Pokud člověk hraje jen tak bez zápalu, moc toho nevyhraje. Ale když se začne snažit, hraje naplno a „chce“ vyhrát, najednou to jde. Vzpomínám si na takovou situaci, kdy jsme jako učitelé několik hodin hráli „Prší“ v autobuse na kufříku, který nám sloužil jako stoleček. Dlouho se mi nedařilo, ale v jednom okamžiku jsem se naštvali a začal víc pozorovat své soupeře, sám je klamat tělem, tvářit se vítězně a ono se to rázem otočilo a já od té chvíle neprohrál ani jednu hru. To je však velmi poučné i pro život. Cokoliv člověk dělá, by měl dělat naplno, sebevědomě a s maximálním nasazením. Pak se mu to začne dařit. A takové poučení jsem si sám osobně odnesl z karbanické zkušenosti.
Olda Suchoradský