Pokračuji ve vzpomínkách dědy Emila na dobu německé okupace od roku 1839 do roku 1945 z jeho pamětí, psaných v roce 1954.
V prvých dnech okupanti vyvářeli jídlo do jednoho hrnce a velkomyslně ho veřejně vydávali všem, kdo o něj projevil zájem. Ale hned vyslali do společnosti za tuto bohulibou činnost účet. Vyzvali Čechy, aby na podobné účely přispěly finanční částkou. Přece nikdo v této nově řízené zemi nesmí hladovět a k tomu by měli přispět všichni, kdo jsou na tom lépe. A oni – okupanti – na to musí dohlédnout. Vždyť sem oni přišli ve jménu míru, štěstí a radosti všech, co tady žijí. Fotografovali tehdy pro noviny bosé a chatrně oblečené české děti, jak milostivě prosí preláty a vojáky o několik lžic Němci darované polévky. V natočeném filmu se pak těmto dětem dostalo všeho a film pak putoval po světě jako ukázka, jak těžce se nám tady žilo a jak oni, Němci, nám z této mizérie přišli pomocni. Z našeho domu v Pelclově ulici sousedka Čermáková také nadšeně běhala za ochutnávkou darované německé polévky, a ještě se tím všude chlubila.
Mizerní čeští udavači pilně pracovali a udávali Gestapu, na koho si jen vzpomněli. A tak se vesele udávalo, zatýkalo a vraždilo, kdo si s kým potřeboval vyřídit účet. Němci rozprášili Skauty, zakázali i Sokol a DTJ se otřásly v základech. Žido-zednářské kluby byly přes noc rozpuštěny a jejich majetek byl zabaven. Učitelé, profesoři a úředníci museli předložit své křesní listy, které měly dokázat jejich rodový původ. Hlavně že oni, ale ani žádný z jejich předků, nebyl židovského původu. Židy pak pochytali a odvlekli do tábora v Terezíně a později do polského koncentračního tábora v Osvědčimi. Tam je jedovanými plyny nejdříve usmrtili, a pak ve spalovacích pecích spálili na prach. Nejen jejich šperky, ale celý židovský majetek samozřejmě ukořistili pro sebe. V Hradci tehdy žilo několik stovek Židů, po válce se domů vrátili pouze tři.
Přibližoval se 28.říjen 1939, výroční vzniku republiky. Okupanti cítili, že Češi chystají nějaké protestní demonstrace. Tisíce letáčků tehdy kolovalo mezi lidmi a vyzývaly lidi k důstojné oslavě výročí vzniku republiky a k tichému odporu proti okupantem. Ani Němci nelenili a připravovali se. V Pečkárně, věznici v Praze chystali kobky pro zatčené a máčeli provazy ve vodě, aby jimi mohli vězně mlátit a mučit.
Ve výroční den procházely ulicemi tiché hloučky slavnostně oděných Čechů, s trikolórou na klopě. Postupem dne jich přibývalo a ulice a náměstí se postupně proměňovala v tábory lidu, chystající se důstojně oslavit výročí a zároveň demonstrovat svůj odpor proti okupaci. Pokojný průběh byl proti záměrům okupanti a hledali záminku, jak demonstrují vyprovokovat, aby mohli proti nim tvrdě zasáhnout.
Podobně se to dělo i v Hradci, na náměstí s pomníkem T. G. Masaryka. Starosta města nás ředitele škol předem svolal a důrazně nás žádal, abych svým studentům účast na těchto demonstracích přísně zakázali. Hrozilo, že pomník prvého našeho presidenta bude z náměstí odstraněn, takže jsme jeho výzvu uskutečnili. Přesto se na náměstí v den oslav sešla spousta lidí a mezi nimi převažovali mladí, tedy i naši studenti. Demonstrace tady v Hradci však byla velice klidná, a proto tady v ten den k žádnému zásahu ze strany Němců proti protestujícím nedošlo.
Jinak to však dopadlo v Praze. Tam němečtí výrostci vyvolávali střety s pokojnými občany. Strhávali jim trikolóry, čemuž se snažili Češi bránit holýma rukama. Němci na několika místech zahájili palbu ostrou municí. To mělo za následek desítky ztýraných, poraněných, a i několik mrtvých. Také mnoho zatčených a zavřených v Pečkově paláci. Okupanti si byli vědomi úlohy pokrokové inteligence a studenstva a hledali záminku, jak zavřít české vysoké školy. Našli ji v záměru komunistických studentů, kteří vyhlásili na 16.listopadu demonstraci při pohřbu zraněného středoškolského studenta z 28. října, Jana Opletala. Ten zranění podlehl a zemřel. Ač to byla demonstrace dobře zorganizovaná a tichá, přesto dala Němcům záminku k brutálnímu zákroku. Smuteční obřad se konal uvnitř budovy fakulty, při otevřených oknech, aby ho mohly alespoň poslouchat davy lidí na ulici. Pak byla rakev vynesena ven a ač vše proběhlo důstojně ba v klidu, Němci využili obřadu k zákroku. Druhý den časně ráno zabušili na dveře kolejí a vtrhli dovnitř. Studenti se jim snažili zabránit ve vstupu, ale byli německou policií sraženi k zemi. Pak začalo jejich řádění mezi přítomnými studenty. Nastala rvačka, ale neozbrojení studenti neměli proti po zuby ozbrojeným policistům šanci. Byli zmláceni a padesátka jich byla zatlačena do vyššího patra. Když začali vyskakovat z okna, ještě do nich z ulice stříleli a řadu zabili či zranili. Další byli nakládáni do aut a zavlečeni k výslechu do Pečkova paláce.
V té době tam studoval na technice i syn Oldřich, který se z Prahy vrátil navečer celý bledý a vystrašený. Vysoké školy byly s okamžitou platností zavřeny a on se musel rychle nějak zaměstnat, aby nebyl odeslán na nucené práce do Německa. Přijal místo kresliče v továrně na nábytek v Náchodě.
Další události z kronikyděda Emila zase někdy příště.
Olda Suchoradský