Přestože se ve vzpomínkách věnuji převážně rodinným událostem, nemohu vynechat některé události společenského a politického charakteru, které zasáhly významně do našeho života. Není možné vynechat roky 1968-1969, období tzv. Pražského jara, které velmi poznamenaly náš život a vlastně nás nasměrovali k životu, jaký jsme pak žili.
Je fakt, že se tyto události téměř kryjí se začátkem našeho společného rodinného života ve Mlýnci. Tragickým vyvrcholením politického vývoje v té době se stal invaze spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy do naší republiky, dne 21. srpna 1968, která znamenala zastavení demokratizačních snah ve společnosti a významně ovlivnila život v celé naší republice na celá desetiletí. Jak jsme tyto události prožívali my ve Mlýnci, na to chci dnes podrobněji vzpomenout.
Samozřejmě jsme politický vývoj u nás pozorně sledovali a zajímali se o něj. Vedle toho jsme v tomto období měli dost svých rodinných problémů. Chystali jsem svoji svatbu a po ní začali společné žití v novém domově v malé vesničce na Jičínsku, ve Mlýnci.
Prázdniny roku 1968 jsme si užívali, jako své vůbec první společné prázdniny. Pilně jsme pracovali na zútulnění svého mladého hnízdečka, které opustili moji prarodiče, už značně nemohoucí, v dost zanedbaném stavu.
Koncem srpna roku 1968 byl ve Mlýnci s námi rovněž hradecký tatínek Oldřich. Za jeho asistence jsme o oněch památných srpnových dnech malovali místnost v horním pokojíčku, který byl jednou z posledních místností, kam naše renovační snahy zatím nějak výrazně nezasáhly. Přitom se tam nemalovalo od postavení domku prarodiči v roce 1938.
Dne 21. srpna 1968 nás kolem 4. hodiny ráno probudilo bouchání na okno ložnice v přízemí, kde jsme jako novomanželé přebývali. Tatínka jsme uložili vedle v pokoji na kanape. Když jsme vstali a otevřeli okno, tak nám pan řídící Koudelka ze sousední školy, kde s rodinou bydlel sdělil rozechvělým hlasem, že nás obsazuje Ruská armáda. Byl to pro nás neuvěřitelný šok, který nás okamžitě probral ze spánku a vyhnal nás k rozhlasu (televizi jsme v té době ještě neměli). V rádiu se stále dokola opakovalo prohlášení strany a vlády o obsazování republiky vojsky Varšavské smlouvy, se kterým podepsaní představitelé strany a vlády nesouhlasili a proti němu protestovali. Byli jsme u rozhlasu nepřetržitě až do 8. hodiny, kdy bylo celostátní vysílání přerušeno.
V té chvíli jsme si mysleli, že s naší státní samostatností je definitivní konec a přichází další osudová rána v historii naší země. Do značné míry to další události potvrdily. Naši představitele byli okupanty zajati a odvlečeni do Sovětského svazu a tam drženi několik dní v izolaci. Teprve když podepsali protokol a legalizaci pobytu cizích vojsk na našem území, mohli se vrátit zpátky do své vlasti.
Co se dělo v těchto dnech s námi ve Mlýnci? Mezi námi a lidmi kolem nás panovala tenkrát naprostá bezradnost a velká nejistota z budoucnosti. Obnovené ilegální vysílání rozhlasu přinášelo rozporuplné zprávy, ze kterých se nedalo poznat, jaká je skutečná situace. Noviny tehdy žádné nevycházely, doprava byla ve valné většině přerušená a naše území bylo posupně obsazeno vojsky. Převážně sovětskou armádou, ale také Poláky, Bulhary a Maďary. Došlo i na naši obec Mlýnec. Mělo to však všechno dost komickou kulisu a jak se později ukázalo, šlo více než o místní okupaci, spíš o omyl dezorientovaných armád na cizím území. Stalo se to někdy 23. srpna. To odhaduji, že to byl druhý či třetí den okupace.
V té chvíli právě zasedal ve vedlejší škole v kanceláři v 1.patře místní zastupitelský sbor, kde byl předsedou pan Jiří Vodička a tajemníkem pan řídící Alois Koudelka. Přijíždějící kolona vojenských aut, transportérů a gazíků směrem od Kopidlna si v prostoru u školy spletla směr a místo po silnici dál k Rožďalovicím, zamířila rovně dolů na náves a dál po cestě k vlakové zastávce. Pro zasedající zastupitele, kteří to vše sledovali z okna školní budovy to byl signál, že je obec vojáky obsazována. Zastupitelé v panice opustili úřadovnu a uchýlili se do sklepních prostor budovy školy. Tam už nemohli vidět, že kolona, když projela obcí až k zastávce, zjistila že tam cesta končí. Uvědomila se svůj omyl a u kolejí se zastavila. Po dohadování a informaci u závoráře se v poli za zastávkou s vojenskou technikou otočili a vraceli se zpět přes vesnicí na křižovatku u školy. Tentokrát se však již vydali správně směrem na Rožďalovice. Naši radní byli v té době stále ještě ve sklepě a slyšeli rachocení techniky kolem školy. Ven však neviděli a tak čekali každým okamžikem příchod vojáků a zvolili mezi sebou parlamentáře který uměl alespoň trochu rusky s byl schopen vyjednávat. Když však postupně vše utichlo a nic se nedělo tak pochopili, že se okupace Mlýnce zatím nekoná a vrátili se k jednání do úřední místnosti. My jsme doma toho z okna moc neviděli, ale pan řídící Koudelka nás o dramatu v sousední škole večer podrobně a s velkou nadsázkou informoval.
Tatínek se ten samý den vrátil již obnovenou vlakovou cestou přes Křinec a Chlumec do Hradce. Je třeba napsat, že se nám v tom zmatku podařilo pokojíček vymalovat a vše po malování uklidit. Byla to pro nás možnost, jak se uklidnit a mít pocit, že je tu ještě něco normálního.
Blížil se konec prázdnin a panovala nejistota, zda se vůbec začne učit. Oba jsme učili druhý školní rok od závěru studií. Dokončili jsme 4. ročník studia dálkově, obhájili diplomovou práci, ale ještě jsme nebyli promováni. To se okupací odložilo o rok později. Manželka Jaruška se odstěhovala za školy v Podhořanech u Čáslavi, kde působila prvý školní rok. Nastupovala na své nové pracoviště, na Základní devítiletou školu v Kopidlně. Já jsem dál pokračoval jako učitel na ZDŠ v Městci Králové na okrese Nymburk, kam jsem denně z Mlýnce dojížděl vlakem přes Křinec a odpoledne se stejnou cestou vracel zpět domů. Ten prvý rok jsem tam bydlel v kabinetě na kanapi, mezi školními pomůckami a učebnicemi. To také skončilo, i když denní dojíždění s přesedáním nebyla zvláště v zimě žádná radost.
Nový školní rok začal v dramatické atmosféře, ale v obvyklém termínu, dne 1. září 1968. Byly to nezapomenutelné a velmi dramatické dny, které se v paměti všech, kdo je zažil, nikdy neztratí. Po této dramatické době přišla doba „normalizace“, jak se později tomuto období našich dějin začalo říkat. Není to nutné chápat jako negativní období, ale šlo o prostý návrat k časům, které tu byly před dobou proměny, která přinesla sice mnoho nadějí, ale ve skutečnosti nic moc toho v systému který u nás působil, nevyřešila. Je fakt, že vliv okolních zemí a uspořádání bipolárního světa tehdy nedávalo jinou možnost, než se se situací smířit a nějak žít dál. My mladí jsme ten proces návratu k normálnímu životu často chápali jako svoji životní šanci. Plno starších pracovníků, většinou na vedoucích místech, muselo z politických důvodů z funkcí odejít, protože se v období Pražského jara z pohledu nového vedení strany a státu zdiskreditovali. Přišla chvíle, kdy je bylo třeba nahradit. To se dělo na všech úrovních a ve všech institucích, tedy i na školách.
Dokonce bych řekl, že na školách probíhal tento proces obnovy a náhrady lidí daleko důkladněji než kde jinde a šel hodně do hloubky. Po srpnu 1968 a vstupu zahraničních vojsk byli proti nastupujícímu režimu u nás skoro všichni. Pozdějším pohledem nazírání by to vlastně byli jenom samí disidenti. Ale měl takový kolektivní a dlouhodobý odpor v souvislosti s danou realitou nějaký smysl? To jsme si my mladí tenkrát kladli jako svoji základní otázku. Nějaký čas jsme ve svém odporu a přesvědčení bojovat odolávali. Realita ovšem byla tvrdá a nutila nás nějak se rozhodnout. Tady se nedalo kličkovat. Všem členům strany byly po nástupu nového Husákova vedení v dubnu 1969 odebrány stranické knížky a pozastaveno členství. To se stalo i mně a mojí manželce Jarušce. Takže jsem byl spolu s dalšími mladými kolegy na škole v Městci víc než půl roku nestraníkem. Odolávali jsme jednotně a o návrat do strany nežádali, jak nám bylo opakovaně vnucováno.
Pak si nás jednou jednoho po druhém zavolal ředitel školy Fr. Mašín, protože pozvat nás najednou, tak by nás asi nezlomil. Ne, nebyl to žádný jeho stranický úkol, který shora dostal. Z vlastní vůle nám jako zkušený a životem protřelý člověk a realistický straník řekl, ať přestaneme tvrdohlavě vzdorovat a ve vlastním zájmu tlaku ustoupíme. Jinak že to určitě šeredně odneseme. Nejen my, ale také naše rodiny, zvláště naše děti, možná i vnoučata. Poradil nám, co při projednávání v pohovorové komisi, kterých tehdy bylo na všech pracovištích plno, máme říkat, abychom prošli a členství v KSČ nám bylo obnoveno. Měli jsme říci asi toto: „Vstupem vojsk jsme byli překvapeni a zpočátku jsme ho jednoznačně odsoudili. Postupem času, když jsme však viděli, jak se u nás situace dále vyvíjí a došli jsme k názoru, že vstup vojsk byl jedině správným řešením, protože naše malá zem neměla v rámci rozděleného světa šanci svými novými myšlenkami samostatně a bez podpory ostatních uspět. Sovětský svaz by náš odchod z tábora zemí socialismu nikdy nedovolil, a západ o nás nějak moc nestál, protože by se tím vystavil přímé konfrontaci se SSSR“. Tato pohádka, která ale neměla daleko k realitě, byla komisí přijata a průkazy členů KSČ nám byly po několika měsících zvažování, všem vráceny. V té mojí škole nás takových rebelů bylo asi 8, vesměs mladí lidé do 30 let. Svým rozhodnutím vrátit se do strany jsme se stali vhodnými kandidáty na uvolněné posty vedoucích pracovníků na školách. A z těch 8 z nás se stali do několika let ředitelé škol 4. Byly nám nabízeny i jiné lukrativní možnosti. Někteří odešli do aparátu strany, další pracovali ve funcích v lidosprávě, či v organizacích Národní fronty. Prostě tu šanci každý využil po svém.
V Kopidlně, kde působila manželka byla situace jednodušší. Organizace měla málo členů a po roce 1969 zcela zanikla. A právě já, který jsem tam za další 2 roky nastoupil, jsem ji měl obnovit. O tom, jak se mi to podařilo, to bych nechal na jiné vyprávění. Nebylo to lehké, ale zvládl jsem to. To samé jsem pak měl za úkol i na škole v Rožďalovicích v roce 1975, kde také strana po srpnových událostech zanikla a já musel (a to byl rozkaz shora), existenci organizace na škole prosadit. Tak to tehdy bylo všude na školách. Na rozdíl od Městce to byly v Kopidlně i Rožďalovicích školy malé, kde se nějaké rebelie odpadlých straníků nekonaly. Ty přišly až po roce 1989. Ale to je zase jiná povídka z oblasti politiky na školách.
Když jsem přišel v roce 1970 na školu v Kopidlně, brzy jsem byl zavolán na OV KSČ v Jičíně a zde mi byl dán úkol, abych se na této škole znovu obnovil organizaci KSČ. Tehdy v ní byla pouze vedoucí kuchařka školní jídelny, moje manželka Jaruška a ředitel školy Josef Ruta. Snažil jsem se usilovně dostat do organizace co nejvíce učitelů. Postupně se mi to, za podpory OV KSČ podařilo. Členkami se postupně staly mladé kolegyně Novotná a Šiftová. Zájem o členství měl i velmi mladý Milan Pišl, ale toho jsme nevzali. Jevil se nám tehdy jako všeho schopný kariérista. Postupně jsme se všichni jmenovaní stali řediteli. Třeba manželka vedla mateřskou školku v Křinci. I Milan Pišl, kterého na škole v Jičíně kam z Kopidlna odešel, do KSČ tam ihned vzali a on se později stal ředitelem regionálního muzea v Turnově.
Mně bylo nabídnuto místo ředitele školy v Kopidlně, když ředitel Ruta měl jen pár měsíců k odchodu do penze. Dopadlo to ale všechno jinak a já jsem na 2 roky skončil v Jičíně. O tom zase třeba napíši až někdy jindy.
Ještě o mých kolezích a kolegyních z Městce. Jak jsme seděli kolem stolu, stali se postupně řediteli škol Honza Malát (v Dymokurech), Jaroslav Soukup (v Poděbradech), Bohouš Šimon (v Městci Králové) a já v Jičíně. Doba nám byla příznivá a my své příležitosti většinou využili. Bylo to dobře či špatně? Byla v tom nějaká naše vypočítavost anebo špinavá politika? Byli jsme na tak velkou zodpovědnost tehdy dost zralí a dostatečně připravení? Většině z nás nebylo ani 30 let a patřili jsme mezi nejmladšími členy svých učitelských sborů, který jsme měli vést. Byla to zvláštní doba a zároveň to pro nás byla velká osobnostní “pruba“. A jistě i náročná volba. Kupodivu se dá říci, že jsme všichni obstáli a vydrželi na svých místech až do „sametové“ revoluce v roce 1989. Pak nás vlna nového směru politiky zákonitě v smetla. A vytvořila se nová příležitost pro mladší a starší - „ukřivděné“, tak jako tomu bylo po roce 1968 v našem případě. I tehdy čekala skupina nových kádrů na svoji příležitost, která se změnou režimu nakonec přišla. Takže se historie opakovala, a to co nás před 20 lety vyneslo do vysokých pozic, nás stálo pád do hlubiny nazpět.
Možná že to vidím příliš zjednodušeně a zkresleně, ale zda se mi, že ta nová generace ředitelů škol, vynesená na posty revolucí v roce 1989 nebyla až tak úspěšná. Mne nahradil v Rožďalovicích Láďa Lacina. Vydržel ve funkci 7 let, pak musel odejít. Jirka Knap v Městci řediteloval pouhé 3 roky a musel skončit. A Milan Buldra v Křinci se také ve funkci ředitele své penze nedočkal. Dlouho nevydržel ani Mirek Zeman v Libáni. Výjimkou snad byl jen Joska Zach na škole v Kopidlně, který se jako ředitel regulérně dožil penze. Ale byl on vlastně vůběc nějaký ředitel? Já bych o tom docela pochyboval. A to je jen několik příkladů z blízkého okolí, ze škol, kde situaci dobře znám…
Vzpomínky zapsal Olda Suchoradský