Každý územní celek, okres, kraj, někde i město (ty větší) mají své specifické tradice. Třeba v tom, jak vyhledávají a oceňují své výjimečné lidi, různých oborů či zájmů. U nás v Hradci jsou to třeba HRADECKÉ POKLADY, ale i mnohé další ceny a čestná uznání. Na Jičínsku je to JIVÍNSKÝ ŠTEFAN. Protože se i mne dostalo uznání tímto způsobem, rozhodl jsem se o tomto aktu napsat něco více.
V reakci na toto vyhlášení reagovala jedna nejpovolanějších, předsedkyně Štefanské komise Marie Faruzelová.
Vážení členové Štefanské komise. V duchu dnešní doby vyřizují přání paní Dr.
Evy Bílkové a posílám "její" dopis, který objasňuje situaci kolem letošního
Jivínského Štefana. Duch doby držím bohužel i v tom, že dopis posílám s
poměrně značným zpožděním. Z ryze praktických důvodů jsem ho nemohla poslat dříve, za což se omlouvám. Příště budu snad pohotovější. Děkuji za pochopení a přeji vám všem jediné – přečkání této doby v co nejlepší kondici.
S pozdravem Marie Faruzelová z Hořic
A jeden z Otců zakladatelů ceny Jaroslav Veselý z Jičína:
Ještě mi dovolte (i proto, že mezi vámi je spousta nových) - malé
připomenutí. Inspirátorem pro Jivínského Štefana byl Ing. Marek z pražské
Nadace Místa v srdci. To on uspořádal setkání nadací v Jičíně (bylo na
Bráně) a tehdejší Nadaci JMP navrhl, aby lokální kulturní počiny oceňovala. Za pohádkový festival pak pozval Nadaci JMP k ocenění na pražský Hrad, kam z Jičína odejela čtveřice členů správní rady Jaromír Gottlieb, Věra Rychterová, Petr Krupka a Jaroslav Veselý. Ti s sebou na Hrad vzali i „čarodějnici Remagenu“, která bývala během festivalu JMP na podloubí.
Ing. Marek zaslouží vzpomínku za prvotní impuls, za nonprofitní práci s pohádkovým festivalem, Jivínským Štefanem a prvními čtyřmi ročníky Valdštejnských dnů (obojí zprvu pojímáno jako celookresní) -
zaslouží poděkování a vzpomínku celá řada sympatizantů (zejména
kantorů). Pokračujme, pokračujte! JV
No, a nakonec moje vzpomínky a pohledy a o tom, jak jsem se stal jedním z 24ti dosud vyhlášených laureátů v kategorii za DLOUHODOBOU ČINNOST.
O tom, že nějaké takové ocenění existuje jsem se dozvěděl jako obecní knihovník, když jsme byli na jednom setkání v okresní knihovně vyzváni, abychom se jako znalci místních poměrů zapojit a navrhovali osobnosti, které by si ocenění za kulturní a společenský rozvoj v místě zasloužili.
Na stránkách JŠ https://jivinskystefan.webnode.cz/ se o tom v úvodu píše:
Název se váže k místnímu rodáku a spisovateli Josefu Štefanu Kubínovi. Dřevěná soška vytvořená Renatou a Martinem Lhotákovými se uděluje každoročně 25. února ve dvou kategoriích – za POČIN UPLYNULÉHO ROKU a ZA ZÁSLUHY DLOUHODOBÉ.
Hlavním smyslem štefanského snažení je získat přehled o všech bohulibých kulturních aktivitách na okrese Jičín, pozvat lidi na setkání a tam jim poděkovat.
Udílení je předmětem občanské iniciativy, jedná se o aktivitu zdola. Pořadateli jsou:
Štefanská komise (složená z lidí, kteří se na kulturním dění na okrese Jičín podílejí, i ze zájemců o ně), Nadační fond Jičín – město pohádky, Knihovna Václava Čtvrtka v Jičíně, Střední škola zahradnická Kopidlno a město Kopidlno).
Prvně se vyhlášení konalo v roce 1997 v Jičíně, a to ještě byla jenom jedna kategorie. K rozdělení na dvě (Počin roku a Za dlouhodobou činnost) došlo v roce 2000. Já jsem se do nominací na ocenění zapojil až někdy v této době a prvým mnou nominovaným byl včelař a milovník společenské zábavy pan Antonín ERBEN. Nominoval jsem ho pak opakovaně, stejně jako zubaře a spisovatele Václava France. Nijak jsem zatím u obou pro vyhlášení neuspěl. Každý rok jsem počet nominovaných zvyšoval. V roce 2013, kdy jsem se stěhoval do Hradce jich bylo víc než 200. Byli mezi nimi nominanti z celého okresu, ale i Kopidleňáci. Vůbec prvým, který Štefana z této části okresu získal byl byl již v 2. ročníku Honza Masák, organizátor festivalu Bendžo Jamboree. To ještě byla jen jedna společná cena.
A jak to bylo se mnou? To byly nominace za rok 2007. To se vyhlášení konalo 25.2.2008 v sokolovně v Kopidlně, za účasti režiséra a milovníka Kopidlna a okolí, Zdeňka Svěráka, který tam ten večer dostal ČESTNÉ OBČANSTVÍ MĚSTA. Předával mu ho a starostou a tehdy SENÁTOR Ing. Josef Táborský. Místa, kde se konalo vyhlášení se každý rok měnila a postupně prošla všechny větší či menší místa okresu Jičín. To kopidlenské setkání bylo v mnohém výjimečné. Nejen účastí tak významné osobnosti, jakou byl a je pan Svěrák, ale i tím, že město o vyhlášení JŠ usilovalo několik let, než se to konečně podařilo. Báli jsme se, co tam divákům z celého okresu jako malé místo předvedeme, když se nám zdálo, že jim vlastně není co ukázat. Opak byl pravdou. Ukázali jsme toho hodně a celkově to byl nádherný podvečer.
My s manželkou jsme na něj dojeli vlakem jen pár minut před zahájením. Místo v sále nám drželi Mlýnečtí sousedé, ale i učitelé z místní školy, kde jsme tehdy oba učili. Já neměl o své nominaci, natož o rozhodnutí Štefanské komise o mém ocenění, ani potuchu. Nevím, jak se to podařilo až do poslední vteřiny utajit. Ale podařilo se. Program běžel, pan Svěrák dostal čestný titul a krásně ke Kopidlenským promluvil, z pohledu svých vzpomínek, které pak použil ve svém filmu (a knížce) PO STRNIŠTI BOS.
Začala se vyhlašovat kategorie POČIN ROKU, kde se losovalo (ono se totiž těžko daly nominace nějak porovnat), losoval je minulý vítěz – pan prof. Vladimír Úlehla z Jičína. A pak přišla na řadu druhá kategorie. Když jsme zaslechl svoje jméno jako vítěze, nevěřil jsem tomu a seděl u stolu dál, až mne zvedlo okolí a ovace publika. To byla pro mne hotová bomba. Šel jsem na pódium a stále jen kroutil hlavou. Sošku Štefana mně předával také prof. Úlehla, kterého jsem si moc cenil a snad nikdo jiný by to nedokázal vyhlásit lépe. On učitel (středoškolský) a já učitel (záklaďák). Ovace nebraly konce. Já s dojetím děkoval za nominaci těm, co mně nominovali (bylo jich 7, což prý do té doby nikdo jiný neměl). Bylo to dojemné a pro mne jeden z nejšťastnějších chvil v životě. Nezapomněl jsem poděkovat své manželce, která měla na nominacích i na konečném výběru velký podíl. Vlastně jsme tu cenu dostali oba dohromady… Pak přišel rozhovor s red. Matějkovou pro Hradecký rozhlas a přesun na obecní úřad, kde jsme s panem starostou Táborským, já i moje milá Jaruška, debatovali s panem Svěrákem. O čem jiném, než o škole a učitelském údělu. Nádherná debata, na kterou se nedá zapomenout.
Tak to je můj příběh. Já právě končil aktivní činnost učitele na kopidlenské škole. Měl jsem v té době spor s tamním ředitelem školy, kterému jsem šel na nervy neustálými připomínkami k práci školy. Ale takový úspěch nemohl jen tak přejít a druhý den mně ve škole před celým sborem i ve školním rozhlase před žáky pogratuloval a vyjádřil radost z takového úspěchu. A já dodnes věřím, že to myslel upřímně.
Za život jsem dostal různých medailí, čestných uznání a jiných cen desítky. Této pocty, kdy jsem byl nominován svými bývalými žáky, kolegy učiteli, knihovníky, včelaři zdola, si cením ze všeho, co jsem kdy dostal nejvíce. Takové ocenění se nedá vnutit, ani nahrát. Je skutečně to pravé, ořechové …
Pak jsem ještě 3 roky seděl ve ŠTEFANCKÉ KOMISI, což je právo a možnost každého vítěze. Volil jsem další pokračovatele, losoval z klobouku za POČIN ROKU a sošky, tak jako p. Ulehla vítězům předával. Poznal jsem tam spoustu skvělých a všestranně zapálených lidi. A jsem potěšen, že tato nádherná Jičínská tradice stále existuje, i přes nepřízeň doby, aktuálně v podobě CORONY. Věřím, že stejně jako my tato tradice přežije a bude dále pokračovat, do další „pětadvacítky“.
A na závěr ještě dodatek. Po Po 16 letech se vyhlášení ankety znovu vrací do Kopidlna. Mrzí mne, že se této slavnosti ze zdravotních důvodů mezúčastním. Moc a rád bych si ji znovu užil. Jsem zvědavý, kdo po mně bude při vyhlášení v kopidlenské sokolovně následovat ...
Olda Suchoradský