Když jsme končili v Mlýnci a stěhovali se do Hradce, tak jsem byl celý týden doma sám, Jára už odjela do Hradce do našeho nového bytu, kde spolu s Janičkou pracovala na novém bytě, učila se pracovat s novými kuchyňskými přístroji – indukčním sporákem, myškou nádobí, elektrickou troubou a dalším zařízením. Já jsem zatím zpracovával na starém počítači soubory, o které jsem nechtěl přijít. Narazil jsem na soubor, jehož název je v záhlaví dnešního blogu. Přepisoval jsem ho z e-mailu, který mi Janička poslala. Nepodařilo se mně přepsat vše a zbytek jsem chtěl přepsat na našem novém počítači v Hradci. Stalo se však něco zvláštního. Ten Janin e-mail, ale i to co jsem z nej stihl přepsat, se někde ztratil a já ho marně hledal. To se mi povedlo až dnes, skoro na den přesně po 10ti letech. Zveřejňuji tedy to, co jsem stihl tehdy ještě v Mlýnci přepsat:
JÁ JANIČKA SUCHORADSKÁ, …
… jsem se narodila něco málo minut po 4. hodině ranní dne 12. března 1987 mamince Jarušce Suchoradské a tatínkovi Oldovi Suchoradskému. Doma jsem v té době měla již 11letou sestru Evičku. Při narození jsem vážila 2 kilogramy 800 gramů a měřila 51 cm. Maminku jsem viděla hned po narození, ale tatínka a sestru jsem viděl až druhý den odpoledne, a to jenom z okna jičínské porodnice ve 2. Patře budovy. Tenkrát byla v porodnici přísná pravidla a přímé setkání bylo možné jenom ve středu a v neděli odpoledne.
Poprvé jsme jako rodinka byli pohromadě v neděli 15. března, kdy mně sestřičky dovolily, aby si mně všichni zblízka prohlédli. Byla tam i teta Miluška s manželem Otou a všichni dospělí se dozvěděli od ošetřujícího lékaře p. dr. Vorla, že jsem šikovné miminko a docela zdravé. Domů si mně rodiče dovezli v sobotu 21. března, autem pana Říhy z Rožďalovic. Doma bylo všechno přichystáno a uklizeno, protože tu před týdnem „řádila“ teta Miluška. Té tatínek také večer ze školy v Rožďalovicích volal telefonem, že jsem už doma.
Prvá noc doma proběhla klidně, spala jsem jako v ráji, i když vím, že rodiče co chvíli vstávali a při každém mém pohybu se přesvědčovali, jestli něco nepotřebuji. Druhý den v neděli bylo ve Mlýnci hodně rušno. Tatínek mně hodně fotografoval, pak pral moje plínky. Fotografie z filmu vyvolal a připravil je pro návštěvy, aby mne každému ukázal, jak jsem vypadala jako mimino. Po obědě přijely tety Miluška z Hřídelce a Jana z Lánů se svými manželi. Všichni u nás pobyli jen chvíli a vrátili se večer domů. Maminka s o mne celý den starala a pomáhala jí moje sestra Evička.
V pondělí nás 23. března nás poprvé navštívila dětská sestřička paní Filipová z Kopidlna a probrala s maminkou vše potřebné k mému zdravému vývoji. Maminka dnes byl plná energie a celý večer byl pro naši rodinku velmi pěkný. Tatínek byl v práci hodně zapojený, byl také s dětmi a panem Říhou v Praze na výstavě Interkamera. Po večerech pak pomáhal mamince s prádlem. Máchal plíny a další prádlo, a pak ho venku věšel na šňůry, většinou ještě na půdu, protože venku zatím moc neschlo.
Prvou procházku v kočárku jsem absolvovala až 8. dubna, kdy už venku bylo skoro jako na jaře. Cestovali jsme do lesa Horka směrem na Kopidlno a vnímali krásu rozkvetlého lesa, plného kytiček a jejich vůně. Jaro se otvíralo a já jsem cítila, že se život pro mne začíná také otevírat. Každý večer jsem se koupala na to jsem se moc těšila. Voda ve vaničce byla pěkně teplá a voňavá. V koupání měla zpočátku hlavní slovo maminka, ale dnes mne prvně koupal také tatínek, s pomocí Evičky. Docela jim to šlo.
Zájem o mne byl veliký. Tak třeba v sobotu 18.dubna k nám nejdříve přijeli Portychovi z Radkyně a jen co odjeli, tak přijeli manželé Menclovi z Kopidlna. Večer se u nás ještě zastavil ředitel Zahradnické školy v Kopidlně Mirek Čížek. Prostě se s návštěvami v ten den roztrhl pytel.
Pak přišel prvomájový víkend, kdy v sobotu ráno se na mne přijeli podívat teta Evička se strejdou Česťou a jejich děti, moje sestřenice Olinka a bratranec Čestík. Byli jsme s nimi před obědem na procházce v lese a trhali tam konvalinky. Po obědě, který byl venku na dvoře, za krásného slunného počasí, jsme se ještě vydali na hřbitov, abychom tam položili kytičku konvalinek na hrob mojí babičky. Další den pak přijeli Macnarovi z Hřídelce a přivezli s sebou dědu Krejčího z Radkyně. Další týden pak přijel můj děda Oldřich ze Dvora Králové, s mojí nevlastní babičkou Eliškou. Babička si mně povozila, když jsme šli všichni společně na hřbitov, a pak jsem je večer doprovodila na zastávku na vlak. Tak jsem byla postupně představena celé naší široké rodině. Samozřejmě vedle fotografií, které dělal a pilně vyvolával můj tatínek.
Ve středu 6. května odpoledne mne tatínek vůbec poprvé sám hlídal, protože maminka si zajela vlakem do Křince ke kadeřnici. Po návratu mně tatínek chválil, jak jsem byla hodná a vůbec ani nezaplakala, že jsem byla poprvé tak dlouho sama a bez maminky. V ten den nás večer překvapila ještě bývalá žákyně školy v Kopidlně a výborná šachistka Hanka Knížková z Příbrami, která přijela se svojí malou dcerkou Marcelkou.
.jpg)
Velkým dnem pro mne byla sobotu 9. května. Nejen proto, že byl státní svátek a oslava Dne osvobození, ale v Kopidlně se dopoledne konalo Vítání občánků, kde jsem byla přijata mezi obyvatele Kopidlna. Slavnost se konala na Městském úřadě na náměstí. Bylo nás tam k uvítání 8 miminek, , nejen s maminkami, ale celými rodinami. Nejdříve byl připraven program dětí ze základní školy. Pak proběhl vlastní obřad, který jsem skoro celý prospala. Jen jsem zahlédla tu předlouhou řadu gratulantů, kteří se tam na moji počest sešli, aby mým rodičům pogratulovali k tomu, že jsem se jim narodila. A to nejen z Kopidlna, ale také ze školy v Rožďalovicích, kde tatínek řediteloval na místní Lindnerově základní škole, a odtud přijely přijeli pí. Říhová a Kutílková. Po návratu domů následoval slavností oběd, ze kterého jsem já sice nic neměla, ale vůně nadívaného kuřátka mi ovoněla nosánek. Odpoledne pak následovala oblíbená procházka do lesa až k Fořtovně, směrem na Kopidlno. V lese to také vonělo, hlavně konvalinkami.
Prvý svátek svého jména Jana jsem oslavila podle kalendáře, v neděli 24.května. To mně bylo skoro 10 týdnů. Tatínek zase pilně fotografoval a Evička mi napsala gratulaci, kde stálo: Naší maličké Janičce k svátku. Tatínek dojel na kole do restaurace u Starého Místa pro zmrzlinu, ale z té jsem já ještě nic neměla. A tak mně aspoň v kočárku celá rodinka na oslavu vyvezla přes celou vesnici na hřbitov a zpátky. Byl to povedený svátek, můj vůbec první…
22. června jsem si prožila malou operaci, když mi sestřička Filipová píchala ouško pro nové náušničky. Trochu to bolelo, ale zvládla jsem to. V tomto týdnu jsem také absolvovala kontrolu na oddělení ortopedie v Jičíně, kam mne brzy po ránu odvezla z Mlýnce autem teta Alenka. Prohlídka dopadla a dobře a ni jsem nepotřebovala žádná opatření k nápravě růstu nožiček.
Přesně v den svých půlročních narozenin jsem poprvé vycestovala z Mlýnce na větší výlet. Přijela pro nás teta Alenka, se svojí dcerou Věruškou. Naložily nás s maminkou do auta a odvezli do Radkyně. To proto, abych se vůbec prvně ukázala svojí babičce Anně. Sjely se tam i obě další tety - Jana Ulrychová a Miluška Macnarová. Právě s ní a se strejdou Otou Macnarem jsem v podvečer cestovala zpátky do Mlýnce. Výlet jsem zvládla a určitě jsem v kraji své maminky Jarušky zanechala dobrý prvý dojem.
Dramatický týden jsem zažila v polovině října. To mi již bylo 7 měsíců a začala jsem lézt po zemi. Naši mně už museli hlídat, protože s gauče jsem padala na zem. 10. října jsem poprvé vážněji onemocněla. Chytila jsem velkou rýmu. Druhý den jsem měla teplotu přes 38°C a protože byla sobota, na zdravotním středisku bylo zavřeno a bylo nebezpečí, že večer teplota ještě více stoupne, tak moji rodiče raději ke mně zavolali pohotovost. Přijela asi za 20 minut. Paní doktorka mne prohlédla a předepsala antibiotika. Po nich se mi trochu ulevilo a již druhý den horečka spadla na normál.
V pondělí mne maminka vzala na dětské středisko do Kopidlna na kontrolu. Paní doktorka konstatovala, že nemoc je překonána, ale léky jsem musela všechny řádně dobrat. Naši mne hodně hlídali, abych byla přikrytá a znovu se nenachladila. Střídali se u mne oba. Maminka ve středu byla v nemocnici navštívit nemocnou paní Hlavatou z Kopidlna a mne hlídal doma celé odpoledne tatínek. Měl dobrou náladu, protože dopoledne ve škole v Rožďalovicích proběhla oslava jeho 42. narozenin. Domů si dovezl dárkový balíček, který dostal od svého učitelského sboru. Koncem týdne jsem už mohla konečně chodit ven. K večeru jsme jezdili s maminkou tatínkovi naproti, když se na kole vracel ze školy v Rožďalovicích. Bylo tomu i v pátek 16. října, kdy jsme s maminkou dojeli až pod Hrádek. Tatínek se vracel až po 16. hodině, protože měl ve škole šachy. Jezdila tam tedy hrát i moje sestra Evička.
Maminka na mně neustále mluvila, zahrnovala mne říkánkami typu: Spinkej, spinkej děťátko, sluníčko šlo spát, přijdi z knížky pohádka, bude se mi zdát. Ve snu budeš vyprávět, zázraků je moc, tak už spinkej, Dobrou noc! A říkanky Polámal se mraveneček, Princeznička na bále, a pak ty Hrubínovy, klasické: Táta včera na venku, našel první sněženku, Znám křišťálovou studánku, Halí belí, koně v zelí…, Perníkovou chaloupku. A také mne maminka nutila zkoušet vyslovovat prvá slovíčka. Tatínek má zapsáno, že poprvé jsem TÁTA vyslovila v pátek 6. listopadu. To mi bylo necelých 8 měsíců.
14. prosince se mnou maminka byla ve středisku v Kopidlně na očkování. Vše proběhlo v pořádku a já si po návratu užívala svých rodičů, kteří se mně za odměnu, že jsme očkování zvládla, hodně věnovali a podávali mně hračky, se kterými jsem si hrála a házela je z postýlky ven až na zem.
Zvlášť rušný byl podvečer 18. prosince, kdy se vedle ve škole v bývalé školní třídě konalo tradiční „Mlýnecké podvečerní setkání“. Sešla se tam celá vesnice, ale na mne takové setkání ještě nebylo. Nechyběla tam ovšem můj tatínek, který celé setkání uváděl a řídil. V prvé části byl nejstarším občanům Mlýnce předán dárek od národního výboru v Kopidlně. Byli rovněž odměněni svým bývalým zaměstnavatelem – Státním statkem Jičín. Pak následoval kulturní program a vystoupení známého jičínského dětského tanečního a pěveckého souboru JIČÍŇÁČEK, s pásmem vánočních koled. Tatínek se vrátil domů až kolem 21 hodiny velmi spokojený, protože se celý večer, nazvaný Setkání pod vánočním stromkem, velmi vydařil.
A už tu byly moje prvé Vánoce. Moc jsem z nich však zatím neměla. ŠTĚDRÝ DEN připadl na čtvrtek. Počasí bylo zimní, dokonce i sníh ležel na zemi a celý den mrzlo a svítilo sluníčko. Maminka, jak bylo po jejím zvyku, dělala několik dní před svátky velký úklid po celé době. V úterý tatínek balil vánoční dárky a aby doma nepřekážel, tak to dělal ve své knihovně vedle ve škole. Ve středu večer se strojil vánoční stromeček, který obstarala sestra Evička s tatínkem. Malý stromeček odvezl tatínek dopoledne na Štědrý den na hrob našich předků. Pak se vyráběly chlebíčky pro večerní sváteční chvíle a slavil Eviččin svátek. V podvečer jsme cestovali všichni pěšky na hřbitov a to byla také moje chvíle, na sváteční procházku. Evička se stavila u své kamarádky Katky Vovsové a vrátila se sama až kolem 17. hodiny, kdy jsme svátečně povečeřeli. Já jsem po večeři dostala své dárečky a šla spát. Ostatní členové rodiny pokračovali ve vánoční pohádce u televize a mezi programem se bavili rozbalením dalších vánočních dárků. O tom jsem se až ráno přesvědčila, když jsem viděla, kolik přibylo nových věcí do naší domácnosti.
Další den – PRVÝ SVÁTEK VÁNOČNÍ tatínek pilně fotografoval nejen mne u vánočního stromečku. Evička tu měla po obědě na návštěvě spolužačku Marcelu Tůmovou z Kopidlna. Na DRUHÝ SVÁTEK VÁNOČNÍ cestoval tatínek s Evičkou na tradiční návštěvu do Hradce. Nejdříve se stavili u tety Boženky a strýce Emila v Pleclově ulici. Pak přejeli na Plachtu za Brandejsovými, kde byl slavnostní oběd a další rozbalení dárků pod jejich stromkem. Naši přivezli Čestíkovi a Olince živého ptáčka-žlutou andulku, kterou pro ně vychoval a prodal nám ji soused Petr Pešava. Naši se vrátili z Hradce po 18. hodině a dlouho vyprávěli, co vše na návštěvě a po cestě do Hradce a zpátky zažili.
Po svátcích maminka musela k doktorovi, protože ze všech těch úklidových prací si uhnala ischias a nemohla se dost dobře pohybovat. Ve středisku dostala injekci a mast, kterou svůj problém postupně řešila. Protože maminka odjela do Kopidlna brzy ráno, tak mně snídani dělal a podal můj tatínek. Chutnalo mi stejně, jako od maminky. Odpoledne nás navštívila kolegyně ze školy v Kopidlně Bohunka Hlavatá, se svojí mladší dcerou Ivankou. Maminka stále nemohla chodit, měla velké bolesti do nohy. Přesto se o mne musela sama postarat. Protože tatínek s Evičkou odjeli na šachový turnaj do Lysé nad Labem a vrátili se až pozdě odpoledne.
Mezi svátky se u nás objevil strejda Macnar, který přijel i se svým synem Tomáškem. Naložil maminku a Evu a odvezl nás na návštěvu do Hřídelce a Lánů. Já nikam necestovala, zůstala jsem doma sama s tatínkem. Ten uklízel, opravoval křesla (dával k nim kolečka), psal na stroji. Maminka s Evou se vrátily vlakem kolem 19. hodiny, plné domů a spokojený.
A byl tu konec roku. Den před Silvestrem cestoval tatínek do Jičína na kole. To proto, že bylo celý dne kolem +10 stupňů Celsia. Poslední den roku bylo trochu chladněji, ale nemrzlo a ani žádné srážky nebyly. Dopoledne byl tatínek na kole v Rožďalovicích ve škole, něco tam zařizovat. Pak dělal až do odpoledne s Evičkou různé druhy jednohubek na Silvestrovský večer. Maminka si zatím se mnou na kočárku sama vyjela na procházku k lesu. Večeře byla v 17 hodin a po ní jsem byla vykoupaná a šla jsem spinkat. Ostatní členové naší domácnosti hráli celý večer různé hry a šli spát až hodinu po půlnoci nového roku 1988.
Nový rok 1988
jsem vítala ve věku 9 1/2 měsíce. Dávala jsem o sobě dost hlasitě vědět, o čemž svědčí zápis v tatínkově diáři, když 3. ledna píše: JANIČKA DNES MIMOŘÁDNĚ ZLOBILA. Ale hned další den na stejném místě píše, když ji hlídal v době kdy byla maminka v Jičíně: JÁ JSEM DOMA HLÍDAL JANIČKU, KTERÁ BYLA VZORNÁ, TAKŽE JSEM MOHL VYRÁBĚT ŠPUNTY NA ŠACVHOVÝ TURNAJ …
Kočárek mi byl už dávno malý. Nejen proto, že jsem byla od narození nadprůměrně dlouhá, ale prostě proto, že jsem jako ostatní děti rostla odpovídajícím tempem. A tak naši hledali, jak od kočárku přejít na sedačku. Problémem bylo, jak ji uprostřed zimy vyzkoušet na procházce. Stalo se tak týden před koncem ledna, kdy rodiče poprvé vyrazili na procházku k lesu a já se vezla už ne v kočárku, ale na stejném podvozku byla upevněna vyměnitelná sedačka. Bylo jen něco málo nad nulou, takže procházka to byla krátká – jenom kousek do lesa, kde ležel ještě namrzlý sníh a chodit zde bylo i s oporou sedačky dost nebezpečné. Navíc se přihlásil déšť, který vycházku nejen zrychlil, ale také dost zkrátil.
V březnu, kdy se blížil nezadržitelně uzavřít můj prvý rok života, jsem se už snažila sama postavit. Zatím jsem k tomu potřebovala oporu, ale pokusy to byly stále více úspěšné. Rodičům přibyla starost, protože mne museli při mých pokusech hlídat, abych se při častých pádech nějak nezranila. Ale nic takového se mi nestalo. Byla jsem dětsky pružná a na podobné nástrahy dobře vybavená. Prvé samostatné krůčky jsem údajně a podle tatínkových záznamů udělala ve čtvrtek 3. března, 9 dní před mými prvými narozeninami. V deníčku je zapsáno: JANIČKA UŽ SAMA A BEZ OPORY CHODÍ.
Přesto jsem ještě před prvými narozeninami zažila poměrně dramatické hodiny. To když mne tatínek v neděli 6.března celý den hlídal, když maminka s Evičkou odjela po ránu na návštěvách za babičkou Aničkou, která ležela dlouho v nemocnici v Jičíně a byla právě propuštěna k domácímu ošetřování. Já jsem dostala silnou rýmu a celý den jsem byla velmi neklidná. Vrátily jsme se večer a i následující noc byla pro mne dost těžká a celou jsem ji proplakala. Druhý den po obědě, když se tatínek vrátil ze školy, jsme vlakem cestovali za paní doktorkou do Kopidlna. Ta objevila, že mám zánět středního ucha. Moje prvé větší a vážnější onemocnění. Dostala jsem k užívání penicilín po 4 hodinách. Už druhý den jsem na tom byla, díky léku lépe, a postupně tuto dětskou nemoc překonala.
Tatínek velmi často asistoval při mém koupání, které se konalo jako obřad každý večer. Také mne hlídal při maminčiných cestách, jako to bylo 10. března, kdy maminka cestovala do Jičína na povinné školení. To už jsem byla skoro zdravá, ale přesto tatínek píše, že moje hlídání bylo náročné, protože jsem po nemoci nechtěla ležet v postýlce a stále jsem chtěla chodit a opustit postel. Vzhledem k tomu, že jsem stále ještě brala léky, to nebylo možné, takže se mi tatínek musel více věnovat, aby mne zabavil, než se maminka z Jičína vrátila.
Své prvé narozeniny jsme oslavili den po skutečném výročí, v neděli 13. března 1988. V ten den rodiče vstali v 7 hodin ráno a oslava začala hned po ránu, po snídani. Součástí oslav byl obrovský ořechový dort, který jsem dostala od Boudných z Rožďalovic, který vyrobila jejich 80tiletá babička Růženka-bývalá kuchařka školní kuchyně. Dort přivezli její zeď Milan Boudný a jeho manželka, učitelka rožďalovické školy Anička Boudná. Jako další dárečky jsem dostala plno dětských knížek a malý dětský kočárek pro panenku. Ten mi tedy udělal ze všech dárků největší radost. Potom jsem dostala ještě mnoho dalších hraček, takže jsem až do večera měla co dělat a z nemoci minulých dní jsem se definitivně uzdravila. V den mých narozenin bylo zataženo, teploty jen mírně nad nulou a byly časté přeháňky deště se sněhem.
Hned v pondělí 14.března jsem byla na roční prohlídce ve zdravotním středisku v Kopidlně. Prohlídka dopadla dobře a já jsem tak odvážně a s přehledem vstoupila do druhého roku svého života!
Zde Janiččin deníček končí. Bohužel jsem si do Hradce dovezl jeho pokračování v psané formě, ale dodneška jsem ho nenašel. Ale nevzdávám to, třeba se to někdy povede..
Janiččin deníček zapsal podle svého diáře její tatínek Olda