HRADECKÝ SYNDROM
Slovo syndrom se mně jevilo jako libozvučné, ač jsem přesně nevěděl, co znamená. Měl jsem pocit, že je to spojeno s nějakým očekávám, s obavou z neštěstí. Vyhledal jsem ve slovníku a našel toto vysvětlení:
Výklad hesla syndrom – typická kombinace příznaků (symptomů), určitého onemocnění. Často bývá nazván podle objevitele. Někdy se jako s. označuje nahromadění příznaků charakteristické pro určitou nemoc, ale na rozdíl od ní vyvolané jinou chorobou. Takže nic moc sympatického.
Proč o tom dnes píši a jak se v této souvislosti objevilo označení „hradecký“ je pro mne trochu složité vysvětlit. Tak to vezmu pěkně popořádku. Čas od času tady píši o nějaké přečtené knížce, kterou čtenářům doporučím. A tou knížkou je tentokrát poměrně útlá knížka s názvem: Pražský syndrom
Napsal ji argentinský spisovatel Juan Pablo Bertazza, o kterém jsem našel docela zajímavé informace:
Juan Pablo Bertazza se narodil 8. ledna 1983 v Buenos Aires. Vystudoval literaturu na univerzitě Universidad de Buenos Aires. Přispívá do argentinských deníků. Uváděl literární pořad Hipertexto v argentinské televizi. Vydal některé básnické sbírky. Některé z jeho básní byly uveřejněny v mezinárodních sbornících, např. v německém časopise Limen. Výběr z jeho básní vyšel v českém překladu v roce 2016 v revue Aluze. Prahu navštívil poprvé v roce 2014, podruhé roku 2015. V roce 2017 získal od projektu Praha – město literatury dvouměsíční rezidenční tvůrčí pobyt v Praze a při té příležitosti mu zde vyšla v nakladatelství Novela bohemica v česko-španělské verzi sbírka Na prahu Prahy. V září 2019 zahájil doktorandské studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho prozaickým debutem je román Pražský syndrom (Sindrome Praga, 2019), který vyšel česky v nakladatelství Novela bohemica krátce po argentinském vydání.
Už jsem při minulé recenzi psal, že knihy se zaměřením na fikci nějak moc nemiluji. V tomto románu je ale nejen fikce, ale také pořádní dávka tajemna, až detektivního pátrání. Mne však nejvíce zaujalo vnímání Prahy cizincem. Já jsem pro Pražáky také jen cizinec. Přesto Prahu miluji a miloval jsem ji po celý život. Snažil jsem se, abych se co nejčastěji do Prahy podíval. A to nejen za nákupy, ale také za jejími památkami a zvláštní, až posvátnou atmosférou. Mám na Prahu tolik vzpomínek, a to z každé fáze svého života. Jedena z prvých společných cest v roli manžela s mojí Jaruškou byla návštěva Prahy, kdy jsem ji vodil po stopách svého otce, jeho studií, místy kde on kdysi dočasně bydlel. Přitom jsme pořádně zabloudili, a přitom silně mokli při letním liáku. Schovávali jsem se ve Svatovítské katedrále na Hradě. Nedávno mně moje drahá tento příběh připomněla a překvapila mně, že si ho po tolika letech tak detailně pamatuje.
A ještě k uvedené knížce. Ano, spolu s Rodrigem jsem si na stránkách jeho románu Prahu znovu zopakoval. A to do nejmenších detailů. Prahu historickou v jejím středu, ale i některé sídliště na samém jejím okraji. A k tomu ten tajemný děj. Prostě krásné čtení. S dramatickým koncem, který jsem tak nějak dopředu odhadoval. Přesto mne překvapil a jako vrchol tohoto zajímavého čtení i tak trochu vyděsil.
Argentinec Rodrigo přijíždí do Prahy s úmyslem živit se jako průvodce španělsky mluvících cizinců. O městě toho moc neví, učí se praxí v pofiderní agentuře, seznamuje se s podobnými expaty. Výjimkou je Češka Katka, kterou zná z Buenos Aires. V protikladu k banalitě takového přežívání se v Česku odehrává nevysvětlitelná pandemie. Bez zřejmého důvodu se některým lidem, pouze Čechům, objevují na čelech čísla, která určují datum jejich smrti. Pro postižené lidi neexistuje způsob, jak se jí vyhnout. Když se číslo objeví na Katčině čele, začíná být Rodrigo vtahován do snově surreálných situací, jako by překračoval hranice do zásvětí. Pražský syndrom, jak je záhadný jev nazýván, jako neviditelná mlha pohlcuje těla stigmatizovaných a duše přežívajících… Juana Pabla Bertazzu Praha okouzlila. Je pro něj Paříží východu, ale zároveň si všímá jejích podivných až temných zvláštností, které se v románu možná promítly do syndromové zkázy.
Přečetla si knihkupkyně z Plzně – Borská pole:
Zpočátku jsem se do čtení musela nutit, ale když se děj rozjel, knihu jsem v podstatě neodložila. Bylo zajímavé sledovat, jak se vyvíjí dějová linka nejen hlavní postavy, ale i těch vedlejších. A především zjistit, co je pražský syndrom a jak se s ním obyvatelé naší metropole popasují. To, že je autor cizinec, dodává knize bonus v podobě popisu české nátury člověkem „zvenčí“. Ač se nejedná o detektivku, jde o pěkně napínavé čtení.
A to ten HRADECKÝ SYNDROM v nadpise? Pokusil jsem se, v paralele k uvedené knížce najít syndrom našeho města – Hradce Králové. V čem je Hradec jiný, objevný a jedinečný. V něčem se shoduje s tím „pražským“, jak ho objevuje i agentský spisovatel. Ne, nejsou to čísla na čele lidí, kteří mají v brzké době umřít. Nic takového tady není a nikdy nebude. Ale Hradec je stejně jako Praha krásný svou architekturou, spojením bohaté historie se žhavou současností. Přítomností mnoha historických postav z našich dějin, kteří zde kdysi žili, nebo se tu dokonce narodili. A mnoha současníky, kteří jsou dosud neznámí, ale jednou se o nich třeba bude s úctou mluvit. A pak to množství zeleně, parků, blízkých lesů… To se těžko někde jinde hledá. Stejně jako fungující městská hromadná doprava a dostupnost blízkých Krkonoš, Orlických hor, Prahy, ale i Brna či dalších metropolí. Všude je blízko a zároveň i daleko. Prostě něco, co jinde není a nemůže být. To všechno je Hradecký syndrom.
Olda Suchoradský