To je vžité a často užívané přísloví mezi Čechy. Já tvrdím, že to vždy nemusí být tak docela pravda. Třeba moje hradecká babička říkala: HOST A RYBA TŘETÍ DEN SMRDÍ… Taky pravda, ne? Prostě jak kdo a jak kdy! Mohu to podpořit několika svými životními vzpomínkami.
Začnu těmi nejstaršími, kdy jsme žili s tatínkem a on měl u nás doma v Opletalově ulici návštěvy časté a přijímal je rád. Byli to nejčastěji jeho kolegové ze školy, kde učil. Mohl bych je dodnes jmenovat a charakterizovat, ale pro čtenáře by to nebylo nic zajímavého. Těžko někdo z nich tyto osobnosti dnes ještě pamatuje. Pak to byli studenti, kteří k tatínkovi chodili na doučování deskriptivy. A že jich bylo... To jsme jako děti musely být zticha a do pokoje, kde probíhala doučka, nevstupovat, abychom nerušily. Tatínek v tom učení byl hodně dobrý a uměl naučit cokoli. Tak jako to umí z matematiky moje ženuška Jaruška. Skoro se mi chce napsat, že je to u ní dědičné, kdyby ona byla z našeho rodu. Já jsem se v tomto směru nepotatil. Doučování jsem příliš neuznával. Měl jsem vlastní teorii, že dobrý učitel naučí vše ve škole. Tedy, ne že bych takovou žádost některého svého žáka či jeho rodiče odmítl. Ale prostě to, co jsem výše napsal, jsem i realizoval a snažil jsem se vše naučit už ve škole. A pokud jsem doučoval, tak to bylo vždy v pátek v 7 ráno. Kdo chtěl mohl přijít a já se těm co přišli, nebo i jednotlivci, plně věnoval. Považoval jsem to za efektivnější než věnovat svůj čas jedinému žákovi. Ale to jsem nějak odběhl od tématu.
Můj tatínek miloval návštěvy v rodinách svých studentů. To jsme o prázdninách jezdili na po Jičínsku na kolech a navštěvovali tatínkovy studentky či studenty, kteří žili v tomto kraji. Neohlášeni, takže to bylo velké překvapení (někdy i zděšení). Často někdo ani nebyl právě doma. Vzpomínám na návštěvu u Másílkových v Osenicích u Dětenic a Velechovských v Rokytňanech. Nejdříve bylo to zděšení, ale pak vše proběhlo v klidu a v pohodě. Tatínek to uměl. Dlouho nezdržoval. Podíval se, probral pár témat s ohledem na rodinu, kterou jsme navštívili a už jelo se dál.
No a teď návštěvy u nás ve vesničce. Tam jich bylo rovněž mnoho a všelijaké. Babička Marie se každé léto scházela se svojí dávnou kamarádkou Lorou, která žila někde v Praze. Byla u nás vždy několik dní. Jednou i déle, když přišla velká voda a cesta k zastávce se zalila rozlitou říčkou Mrlinou a ona odmítla jet k vlaku přes velké jezero na lodičce. Ani se jí nedivím, babička to nedovolila ani nám dětem. Pak k nim ještě často jezdila paní Kalendová z Prahy, která kdysi sloužila u Čížkových. Pak se vdala do Prahy, ale na Čížkovi nikdy nezapomněla a často je navštěvovala. Dokonce i po jejich smrti byla v roce 1972 a spala u nás do rána, jako člen rodiny. Ona byla velká komunistka, a to mně už tehdy fascinovalo, jak dobře si s babičkou rozuměly, když ona byla v obci největší sedlačka – hostinská a majitelka polí. Přesto se mohli bavit o čemkoliv a nikdy se nehádali. V tom mně nejen babička, ale i ona soudružka byly vzorem vzájemné tolerance. Pamatuji si to dodneška, že host do domu…, no však to znáte. Nějaké hádky či spory se mezi nimi nikdy nevedly. Ani když k nim babky chodily v zimě drát peří a sedělo jich kolem stolu skoro do rána několik a nezažil jsem tam jedinou hádku. Přesto se tam živě a hluboko drbalo nejen to peří. Kdo, kde a s kým a proč? To mně tehdy docela bavilo poslouchat, i když jsem dělal, že ležím na gauči a spím. Velkým návštěvníkem (říkat mu host je v jeho případě příliš silné slovo) byl pan řídící Koudelka, který učil ve vedlejší škole děti číst a počítat. Babičku uznával jako moudrou ženu a často se s ní chodil radit a předváděl jí své žáčky, co je už je všechno naučil. Ale stejně tak dobře si rozuměl s dědou Josefem. Oba byli z jednoho kraje a když se dali spolu do vzpomínání, utekla hodina, dvě a oni probírali dům za domem a familii po famílii. Byli schopni druhý den navázat a dal až večera pokračovat. Také pro nás děti to bylo docela poučné poslouchání…
Konečně jsem u nás, v naší rodince v té malé vesničce. Návštěv jsme měli u nás nejvíce z naší rozvětvené rodiny. Zpočátku to byly převážně návštěvy pracovní. Pomáhaly nám realizovat naše někdy hodně ztřeštěné plány s přestavbou domku a jeho vnitřním zařízením. Dále to byl pokračující vztah s panem řídícím, než se z vesnice definitivě odstěhoval. A pak nás pilně n navštěvovali moji spolužáci ze všech typ škol, co jsem kdy v Hradci navštěvoval. Nejdříve Olda z osmiletky, kterému jsem byl dokonce jako svědek na svatbě. Pak Slávek, který k nám zajel až z Vysočiny. A pak naši spolužáci z vysoké školy Marcela a Milan, kteří k nám jezdili po celý náš dlouhý život, než jsme se přestěhovali do Hradce. No samozřejmě také místní sousedé, návštěvy nejčastější. Zprvu to bylo ze zvědavosti. Nešlo o mne, znali mne od malička, když jsem tam jezdil na prázdniny. Ale o moji mladou manželku, která se zvláště mužské části moc líbila. Však to byl holka jako lusk. Zprvu ji považovali za nějakou městskou paničku. Pak jim předvedla, jak umí vládnout kosou a zvládá všechny venkovské činnosti a oni rychle pochopili, jak dobře jsem se oženil. Dodneška, i po odstěhování, nás mají za své a rozloučení s nimi před naším odchodem do Hradce bylo neuvěřitelně vřelé a spontánní.
A jsme zpátky v Hradci. Obnovila se některá stará přátelství, např. s šachistou Jirkou Bielavským a se spolužáky z SVVŠ J. K. Tyla, profesorem češtiny této školy panem Václavem Vaňkem. Pak jsem poznal plno nových přátel, jako Pepu Novotného, dříve málo poznané příbuzné – manžele Věrušku a Mílu Bergmanovi, s dcerou Renatou. Před covidem jsem se hodně a často navštěvovali, s covidem to už tak nešlo. Konečně dnes, kdy se zdá, že se vše vrací do normálu, přestože opatrnosti nikdy nezbývá. Prostě ani s návštěvami to dnes není tak docela jednoduché…
Zakončím shrnutím mého pohledu na návštěvy. Mám-li se nějak souhrnem vyjádřit, tak říkám jasně a zřetelně: návštěvy ano. Pomáhají být v dobrém kontaktu s rodinnými příslušníky i přáteli. Přinášejí nejen informace, ale i pocity sounáležitosti, užitečnosti a jisté lidské významnosti. Pravidla pro hosty i hostitele jsou jednoduchá: Návštěvy mají být předem ohlášené, domluven den i hodina jejich konání a také jejich délka, kterou však vždy stanovuje host. Hostitel by ji měl respektovat. Pokud se nedohodnou s hostiteli předem, tak je dobré zeptat se na délku hned po jejich příchodu na návštěvu. Měla by to být společenská příležitost k výměně názorů, informací, ale ne k obžerství. Myslím tím toho pevného i tekutého. Pokud hostitel je stále někde jinde u přípravy jídla a nemůže se přímo zúčastnit debaty, je to špatně. Proto by mělo být občerstvení připraveno předem, nejlépe jenom nějak studená kuchyně (chlebíčky, zákusky), k pití určitě káva anebo čaj a nějaké nealkoholické pití. Tím nevylučuji i stopku alkoholu na přípitek, ale nějaké opíjení je při návštěvě nevhodné. Témata hovoru by měla být oboustranně příjemná. Žádné vyzvídání a nucení odpovídat všetečnými otázkami. Je na hostu, co chce na návštěvě svým hostitelem říci a měl by v tom být nějak manipulován. Je samozřejmostí, že pokud se host svěří s nějakou skutečností, která není všeobecně známa, platí zákon mlčenlivosti a neměla by se taková informace od hostitelů šířit někam dál. S výjimkou, že si to host vyloženě přeje a vyjádří se, kam a komu je taková informace určena.
Tak, téma jsem snad dostatečně vyčerpal. A komu se to nelíbí, ať to doplní svým pohledem…
Zdraví a pohodu při návštěvě přeje Olda Suchoradský