Do Hořic není z Hradce zas tak daleko, abychom tamní události nemohli věnovat v našem blogu jednu připomínku. Týká se HOŘICKÉHO TRPASLÍKA, o kterém se v městě a okolí vedou dohady už nejméně 20 let. Protože mám k tomuto městu a iniciátoru tohoto vskutku jedinečného pomníku trpaslíka osobní vztah, věnuji mu dnešní předvánoční úvahu.
Jak a proč vznikl nápad umístit v blízkosti Hořic, u silnice Hradec-Jičín kamenného trpaslíka? Mám pocit, že to měla být původně jenom pouhá recese. Místo k umístění takové památky je tam velmi vhodné. Je na návrší a je nepřehlédnutelné. Když jsem ještě jezdil kolem na kole, dovedl jsem si ho tam docela dobře představit. Že to bude pískovcový monument, tak to bylo také na snadě. Hořice jsou přece městem „kamenné krásy“. Je zde jedinečná střední kamenická škola, konají se zde sochařská sympózia a výstavy. Jen ten trpaslík mně tam nějak nepasuje. Vždyť trpaslík v zahradě, stejně jako v krajině, je symbolem nevkusu a kýče. A snad proto město Hořice tento nápad nikdy jednoznačně nepodporovalo a dodnes nepodporuje. Finančně, ale ani morálně.
A teď trochu o autorovi myšlenky, Františku Kozlovi. Znám ho osobně velice dlouho a dobře. Byl kdysi mým o rok starším spolužákem na Pedagogické fakultě v HK. Měl dokonce stejnou odbornou aprobaci jako já a moje budoucí žena – matematiku a fyziku. Už jako student byl docela výraznou osobností a jakýmsi mluvčím nás, studentů. Už tehdy nám bylo jasné, že mu vyučování na základní škole nebude do života stačit a že má na víc. To se tak opravdu potvrdilo. Abych vypsal všechno, co dělal, to bych nedokázal. Ale dá se to najít v jeho životopise na Wikipedii:
Vystudoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, pak obor pedagogika a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1966–1986 pracoval jako pedagog na základní škole v Hořicích, v letech 1986–1987 učil na Středním odborném učilišti v Nové Pace. Potom v období let 1987–1990 působil jako vědecký pracovník Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
V červenci 1990 byl jmenován poradcem českého ministra školství a v srpnu 1990 se stal náměstkem ministra školství pro základní a střední školství. Ve volbách v roce 1990 byl zvolen do České národní rady za Občanské fórum. Mandát obhájil ve volbách v roce 1992. Předsedal výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a byl členem předsednictva ČNR. Od vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 byla ČNR transformována na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. Kandidoval znovu ve volbách v roce 1996, ale to už nebyl znovu zvolen. Po volebním neúspěchu oznámil, že bude čerpat osm týdnů dovolené a pak se rozhodne o případné další kariéře. Nebyl schopen říct, zda bude na podzim 1996 kandidovat do senátu. Podotkl, že formálně je nadále zaměstnancem ministerstva školství. Následně ho ministr školství Ivan Pilip jmenoval do funkce vedoucího skupiny středního odborného, učňovského a vyššího odborného školství na ministerstvu školství. A v březnu 1997 ho Ivan Pilip jmenoval náměstkem ministra školství. I do sněmovny ovšem nakonec nastoupil, jako náhradník v červnu 1997 (poté, co na mandát rezignoval Ivan Pilip). Původně sice návrat do sněmovny vyloučil z důvodů plného vytížení funkcí náměstka, ale pak své rozhodnutí změnil. V prosinci 1997 se vzdal funkce náměstka ministra školství kvůli nové úpravě zákona o střetu zájmů (kombinace poslanecké funkce s postem náměstka). Nadále ale působil jako poradce ministra pro regionální školství. Od ledna 1998 přešel do poslaneckého klubu nově utvořené Unie svobody.
V období po roce 2002 působil jako náměstek vicepremiéra za Unii svobody Petra Mareše. V roce 2004 se stal aktérem aféry, při níž byl podezřelý z ovlivňování vyšetřování kauzy konkurzního soudce Jiřího Berky. Policie u něj provedla domovní prohlídku s dokumenty souvisejícími s kauzou (Kozlův zeť, konkurzní správce Petr Tuhý, byl zapleten do kauzy). Kozel tvrdil, že nalezené počítačové diskety nebyly jeho. Nebyl, ale obviněn. Počátkem roku 2006 působil Kozel na postu ředitele odboru vládní a parlamentní agendy na ministerstvu spravedlnosti. Své spojení s kauzou znovu odmítl v roce 2006 poté, co Česká televize informovala o odposleších mezi Tuhým a údajným organizátorem kauzy konkurzního soudce Berky Vladislavem Větrovcem. Z funkce ministerského úředníka na ministerstvu spravedlnosti ho propustil v září 2006 po svém nástupu nový šéf rezortu Jiří Pospíšil.
Angažoval se i v místní politice. Na přelomu let 1994-1995 podal stížnost na několik majetkových rozhodnutí městské rady v domovských Hořicích. Ve většině jeho námitek mu později dal okresní úřad za pravdu. V té době byl předsedou ODS v Hořicích. Za ODS zde kandidoval do zastupitelstva v mimořádných komunálních volbách v roce 1995 (ovšem jen symbolicky, na posledním místě kandidátní listiny občanských demokratů). V komunálních volbách roku 1998 kandidoval neúspěšně za Unii svobody do zastupitelstva města Hořice. Profesně se uvádí jako poradce ministra. V Hořicích rovněž v 90. letech inicioval recesistickou akci instalace největšího českého trpaslíka, kterým měla být několikametrová socha. Ta by měla být odhalena až v roce 2021.
Abych dokončil své vzpomínky na tuto silnou osobnost. Na fakultě byl tehdy oslovován spolužáky jako IŠEK. Spolu jsme se sešli při rozhlasovém natáčení v Hradeckém rozhlase, se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem o mé anketě, kterou jsem organizoval: JAKÝ BY MĚL BÝT MLADÝ UČITEL? Pro mne to natáčení byl jeden velký trapas, protože pan redaktor Ludvík Vaculík mě chtěl v rozhovoru dostat do konfliktu s fakultou. A právě Išek mně zachránil tím, že většinu těch dotěrných otázek odpověděl za mně, a to velmi diplomaticky. I tak jsem měl pak problém s děkanem fakulty Karlem Angelisem, kterému jsem musel vysvětlit, co jsem tou anketou chtěl dokázat a zda jsem jí nechtěl znevážit práci této vysoké školy. Nakonec, mně i díky Iškovi a jeho vystoupení v rozhlase pochopil a konflikt tak byl zažehnán. Dokonce chtěl zařídit, aby dopisy z ankety vyšly knižně, na náklady fakulty. Mezitím přišel ale rok 1968 a Pražské jaro. Děkan byl z funkce odvolán a celá ta akce vyšuměla do ztracena.
Později jsme se s Iškem stali dokonce příbuzní, když jedna ze sester manželky si vzala jeho příbuzného. Osobně jsme se potkali až po našem návratu do Hradce, kde vystupoval se svým souborem mužským recesním uskupením ARTRÓZA, nositelem Jivínského Štefana, v hotelu Černigov při jedné z akcí, které se tu pořádaly. Prohodili jsem spolu před hotelem jen pár slov. Poznal mne, já jeho skoro ne. Změnil svoji vizáž a nikdo by už v něm nehledal toho studenta, mladého učitele, později významného úředníka ministerstva školství.
Tak nevím, zda jsem to tady nepřehnal, když jsem se o tomto svém spolužáku tak otevřeně rozepsal. Mám pocit, že jeho život je tak trochu karikaturou ambicí, které jako student ve škole vzbuzoval. Z toho pohledu je mi jeho snaha po instalaci trpaslíka v blízkosti Hořic docela blízká a pochopitelná. Je určitou reminiscencí jeho pestrého života.
Vzpomínal Olda Suchoradský