Co je to inzerát jsem dlouho nevěděl. Za socíka se dávat dlouho nemohly, ale postupem času byly činěny pokusy vrátit je zpět do života. V naší rodině je začal využívat strýček Emil (kdo jiný?). Rád a opakovaně se chlubil, kolik má přes inzerát kontaktů a jak to zvyšuje jeho prestiž ve škole, kde učil. Prý ředitel, školník nebo i kolega mu po hodině ve sborovně vyřizovali pozdravy od jeho inzertních lásek. Byl to pozdrav hned od Marušky, nebo Zuzanky a za chvíli od Aničky. Jestli všechny ty volající byly skutečné a živé, nebo jen jím vysněné, to už dnes nikdo nezjistíme. Vím, že jeho miminka, naše babička Anežka, byla z toho hodně nešťastná a vždy se ho vyptávala kdo to je a zda to s ní myslí opravdu a vážně. Asi by si hodně oddechla, když musela Emilovi opakovaně vařit, prát a po něm i uklízet. On na tohle nebyl a nepamatuji si, že by si, kdy jen ohřál čaj, nebo udělal kafe. On žil z pozornosti svého okolí a neustále dělal všechno pro to, aby byl jejím středem, všemi obdivovaný a uznávaný.
Babička by si ráda jeho milenky alespoň občas prohlédla a blíže poznala, ale on je domů zásadně nevodil. Jenom o nich neustále dokola vypravoval. Jednou, bylo to na 1. máje odpoledne, vysílala televize reportáž z prvomájové taneční zábavy v Hradci ze Střelnice. Emil se tam samozřejmě chystal. On strašně rád tancoval. Aniž by mu jeho matka cokoliv řekla, tak si u nás vyjednala, že se na ten přenos na televizi u nás, kterou jsme měli právě čerstvě novou, přijde podívat, aby si konečně nějakou tu jeho favoritku prohlédla. A takže i stalo. Usedla si před obrazovku a když přenos začal, stále hledala Emila, a hlavně jeho tanečnici. Nebylo to jednoduché, protože sál byl veliký a mnoho Hradečáků se tam tehdy chtělo tak jako on před celým, národem ukázat, takže bylo moc plno. Skutečně se tam několikrát Emil na obrazovce mihl, ale bylo to jen na pár vteřin a dost daleko od kamery. I tak si babička všimla a musela konstatovat, že ho viděla tančit pokaždé s jinou tanečnicí. Plán na seznámení se jeho milenkou přes obrazovku televizoru jí prostě nějak nevyšel.
.jpg)
Ale vraťme se k inzerátům. Emile si je dával opakovaně a pak nám ukazoval spoustu obálek s odpověďmi, které dostával. Tvrdil, že mu vždy velmi silně zabral slogan: Zn. SAMOTA MNĚ TÍŽÍ.“ Já jsem na tento způsob seznamování nikdy moc nebyl a ani jsem to raději nezkoušel. Ale přesto jsem několikrát inzeroval. Většinou, když jsem hledal nějaké sběratele něčeho, co jsem i já sbíral. Vždy pár odpovědí přišlo. A zarovnal včera se mně nečekaně ozvala e-mailem jedna z oněch dávných známostí z inzerátu a ona mne inspirovala k sepsání tohoto dnešního textu. Byla to Lenka z Jižní Moravy, tehdy to byla ještě svobodná dívka, která odpověděla na moji výzvu, že hledám nějakého sběratele balených cukrů, které jsem po většinu života sbíral. Nabídla se, že mi je bude doma skládat. Nejen od sebe, ale i od svých známých. A skutečně sbírala a posílala mi je po spoustu let. Zjistili jsem, že máme moc dalších společných zájmů, nejenom ty cukry. Pracovala s dětmi jako vedoucí a organizátorka různých činnosti s nimi v Pionýru. Vedla různé kroužky a dělala s nimi plno zájmů, tak jak jsem to dělal v životě i já. Později mně třeba k Vánocům posílala už nejen balené cukry, ale i plno dalších sběratelských rekvizit, jako odznaky, ozdobné lžičky, různé reklamní předměty, které jsme pak dávali jako ceny do námi pořádaných šachových turnajů. Já jsem se snažil Lence její snahu oplatit a posílal jí to co sbírala ona – různé polo i vzácné kameny, víčka od piva, pivní tácky a nálepky z lahví. Prostě výměnný obchod mezi námi čile kvetl spoustu let. Pak se vdala a včera se ozvala, aby mně napsala, jak šel její život dál a co dnes dělají její děti. Spolu jsme se nikdy přímo nepotkali, i když později hodně jezdila po republice. Ale o nějaký osobní kontakt jsme nestáli. Ona vdaná a já ženatý, jsme měli docela jinou motivaci ke komunikaci, než jakou měl tehdy můj strýček.
Tady je včerejší Lenčin e-mail:
U nás nic moc nového. S manželem pracujeme v P. a máme tam zázemí, ale
stále máme trvalé bydliště ve S.M. a trávíme tam, zejména v
posledním roce, většinu volného času a Vánoce a Silvestra. Teď jsme si tam
opravdu užili příjemnou relaxaci při procházkách, pečení, vaření, topení v
kotli, společenských hrách, křížovkách a sem tam pohádce. Byly tam s námi i
dvě starší dcery (28, 25 let), zatím jsou bez partnerů. Nejmladší E. (22)
je na Erasmu ve Španělsku, plánovaně tam zůstala přes Vánoce a ozývala se
nám přes skype. Podzimní období bylo náročné jak na našich pracovištích (ale
ještě že tu práci máme), tak zdravotně – manžel byl na operaci tříselné kýly
a k tomu se mu vrací záněty, na které bral antibiotika. Ale mohlo by být i
hůř – takže spokojenost :-) Jak se daří Tobě a Tvé rodině?
Jak ukazuje výše zkopírovaný úryvek, na inzerát mohou vznikat krásná a dlouholetá přátelství. Důkazem je nejen tento Lenčin e-mail, ale i další kontakty, které jsem tímto způsobem získal. Napíši o nich třeba zase někdy jindy.
A těm, kteří dnes inzerují, přeji šťastnou ruku. Proti inzerátům opravdu nic nemám, a i v naší rodině máme příklady, kdy se dva lidé poznali tímto způsobem a založili spolu nejdříve vztah a později i docela šťastné a dobré manželství. Nevyzpytatelné a klikaté jsou cesty lásky a jen je třeba je vyzkoušet a ono to třeba někdy i vyjde. Být sám je totiž velmi těžké a v tom, že „samota tíží“ měl můj strýček Emil velkou pravdu.
Vzpomínal Olda Suchoradský