Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – tak se jmenuje vzpomínkový seriál publicisty a hradeckého patriota Slávka Trávníčka. Zavzpomínejte spolu s ním na restaurace, vinárny, jiné podniky i místa a také na další zajímavé osobnosti z Hradce a jejich zážitky. V nejnovějším díle si můžete přečíst o historii hradeckého hokeje a zavzpomínat na dobu, kdy nejen hokejisté, ale i všichni zájemci z řad veřejnosti bruslili na ještě nezastřešeném zimním stadionu pod širým nebem.
Určitě se u nás v Hradci Králové najdou pamětníci, kteří chodili na hokej ještě v době starého nezastřešeného zimního stadionu. Na umělém ledu se v Hradci začalo poprvé hrát na podzim roku 1957, v říjnu. Přejděme však na začátek šedesátých let, do sezóny 1963/1964, kdy zde byl velký zájem o hokej a na zápasy chodilo až 2 000 diváků. Když se šlo tenkrát v Hradci na hokej, většinou mrzlo a teploty -10 °C i více nebyly žádnou zvláštností. Aby tam fanoušci nezmrzli, někteří si s sebou pravidelně nosili placatku rumu a během zápasu si udržovali tu správnou tělesnou teplotu.
Vždy o první přestávce se chodilo na párek do bufetu pod severní tribunu. Točilo se tam pivo, a kdo si nepřinesl něco na zahřátí z domova, ten si tam dával grog. Už když se tam vešlo, smrdělo to tam česnekem, i když někomu vonělo. Dělaly se tam totiž topinky, které se dávaly na pláty rozpálených kamen a potom se zákazníkům potíraly česnekovou pastou. O tuto chuťovku, tenkrát za směšnou cenu 50 haléřů, byl vždy velký zájem. Pro kluky tam vždy měli pochoutku za 20 haléřů, chleba namazaný hořčicí, a i tento pokrm šel na odbyt. Pohyboval se tam také někdy pracovník bufetu v bílém plášti a s nosičem na občerstvení pověšeným kolem krku křičel na celý bufet: „Teplé řízky, teplé řízky!“ Po druhé třetině se vše opakovalo a potom se šlo do zimy na závěrečnou třetinu.
My, kdo jsme to zažili, jsme se vždy těšili na příští hokejový zápas a vzpomínáme na tuto dobu s úsměvem. Tyto zážitky se nejvíce datují k období, kdy se tam zkraje podzimu 1963
začali scházet mladí fanoušci hradeckého hokeje, a potom už bývali slyšet po celém zimním stadionu. Pokřiky a volání z obou tribun začaly právě v této době. Tím, kdo měl největší zásluhu na povzbuzování domácího mužstva, byl Vašek Páráček. Jednou přišel na hokej a inicioval tam nové povzbuzování, které ještě žádný z těch kluků nikdy neslyšel. Začalo se tam sborově volat „cigi caga cigi caga heja heja heja!“. Odkud s tím Vašek přišel nebo jestli mu to někdo poradil, to už dnes nikdo neví, ale bylo to naprosto nové a originální volání z tribun. Líbilo se to přítomným divákům i domácím hokejistům.
Vašek Páráček se hned stal kápem domácích fanoušků a vše od té doby určoval právě on. Podle Wikipedie má toto skandování zřejmě původ v anglickém Cornwallu a je spojené s námořníky. Dnes už se tento pokřik používá téměř ve všech fotbalových i hokejových kabinách po vítězném zápase. Vašek byl synem známého hradeckého mykologa Václava Páráčka, kterého znal v té době téměř každý Hradečák. Otec Páráček byl předsedou mykologického spolku v Hradci Králové. V Kopečku, kde měli mykologové místnost s výlohou do ulice, prodával své vyhlášené nálevy a naložené houby. Když pan Páráček zemřel, stal se předsedou hradeckých mykologů právě jeho syn Vašek. Rodina Páráčkova bydlela v podloubí na Malém náměstí, hned vedle restaurace „Černý kůň“. Ale vraťme se k hokeji.
Mladých bouřlivých fanoušků stále přibývalo, a tak se rozdělili. Tribunu u Orlice koučoval Vašek Páráčeka na druhou tribunu blíž k městu se se svými věrnými přestěhoval Josef Siede a velel tu on. Pak Páráčkovci často provolávali „cigi caga cigi caga“ a Siede se svojí partou jim odpovídali „heja heja heja“. To na hradeckém zimním stadionu trvalo několik let a dnes je to slyšet i na dalších zimních stadionech. Jiným známým voláním bylo vzájemné hecování. Tribuna u Orlice křičela: „Víte co?“ A druhá tribuna odpovídala: „Ne.“ Odpovědí byly různé hlášky na rozhodčí nebo hokejisty, na příklad: „Franta Bulíček na led, bude balet!“ Dalším pokřikem z tribuny u Orlice bylo: „Sudí, pozor na ruce, studená je Orlice.“ A po krátké odpovědi z druhé tribuny následovala odpověď Páráčkovců: „Orlice je pro něj škoda, tam je pro něj čistá voda!“
Velice zajímavou podívanou bylo i stříkání a úpravy ledu před zápasem a o přestávkách. Před zápasem přišel na led pracovník v gumových holínkách a hadicí postříkal postupně celé kluziště vodou. Ledová plocha byla připravená a mohlo se hrát. O přestávkách mezi třetinami nastoupila parta pracovníků na úpravu ledové plochy. Nejdříve hrabadly na sníh vyčistili kluziště, otevřeli mantinel a všechen odpad z ledové plochy shrnuli do připraveného otvoru u ochozů. Když bylo hotovo, přijely sáně s dvě stě litrovým sudem naplněným horkou vodou. Pod sudem byla připevněna měděná trubka s otvory, z nichž kapala voda na plachtu, která byla položená na ledě. Pak se mohla začít „žehlit“ ledová plocha. V té době tento pravěký vynález obsluhovala parta pracovníků ze stadionu a když za sebou tahali ty sáně se sudem, občas se také smekli a spadli na led. Ihned se ozval potlesk a smích a diváci je povzbuzovali pokřikem „do toho, do toho“.
Tribuny se tím bavily, a když se žehlil led, panovala vždy dobrá nálada. Na tyto pány se hokejoví fanoušci pokaždé těšili. Byl to takový hradecký kolorit při mistrovských zápasech našich hokejistů. V dalších letech se led upravoval pomocí traktoru, který za sebou tahal zařízení uhlazující ledovou plochu. První rolba se v Hradci Králové objevila až v roce 1971 a kvalita ledu se samozřejmě hned zlepšila. Protože v té době nebyl zimní stadion krytý, při velkém sněžení vždy nastal problém. To se zápas přerušil a pracovníci stadionu museli v co nejkratší době napadaný sníh odstranit. Stávalo se, že bylo potřeba uklidit i dvakrát během jedné třetiny, protože v tom sněhu nebyl vůbec vidět puk.
V sezóně 1963/1964 se v Hradci Králové hrála druhá liga a Spartak byl tenkrát ve skupině B. Působilo v něm v té době hodně zkušených hokejistů jako například brankář Ladislav Blažek a hráči Václav Janděra, Jindřich Šimek, Josef Šrůtek, Jindřich Tichý nebo Zdeněk Vaněk. Z těch mladších začínali v tomto týmu hrát Martin Pavlíček, Miroslav „Míček“ Valášek a Josef Rejman. Jako trenér zde tuto sezónu působil Jiří Průšek, bývalý hokejista Bruslařského klubu Hradec Králové. Velkou oporou tohoto mužstva byl obránce Václav Janděra, který měl sice ligové parametry, ale prakticky celou svoji kariéru strávil v Hradci Králové. Velice kvalitní hokejisté byli také Václav Čergeť, Zdeněk Uhlíř, Jaroslav Janeček a František Bulíček. Tito útočníci zůstali Spartaku věrni po celou dobu svého působení v Hradci Králové.
Za zmínku stojí dva nejtalentovanější hráči, Martin Pavlíček a Miroslav „Míček“ Valášek. Ten první vyslyšel nabídku z Chomutova, kam odešel v sezóně 1967/1968. Zahrál si i v Tesle Pardubice, kde v roce 1973 získal společně s mužstvem mistrovský titul. Do Hradce se nakonec vrátil v roce 1976 z Gottwaldova (dnešního Zlína) a v domácím prostředí potom ukončil svoji úspěšnou kariéru v roce 1980. To „Míčka“ Valáška čekal úplně jiný hokejový osud. Míček byla jeho přezdívka od dětských let; začal mu tak říkat již jeho otec Josef, povoláním řezník. Míčka, vynikajícího obránce s velice tvrdou střelou, chtěla po celou jeho kariéru získat Tesla Pardubice, ale nikdy se jí to nepodařilo. Sám Míček by si velice rád zahrál první hokejovou ligu, ale poslední podpis na přestupovém lísku – od jeho manželky Hany – každý rok chyběl.
Na otevřený zimní stadion tenkrát chodila bruslit také veřejnost. Z amplionu tam hrála muzika a mladí bruslaři při jízdě poslouchali „Zhasněte lampiony“ Yvetty Simonové, „Dva modré balonky“ Josefa Zímy a další podobné šlágry začátku šedesátých let. Jednou se však stalo, že zimním stadionem doslova burácel rokenrol v podání tehdejší světové hvězdy Little Richarda a všichni návštěvníci koukali, co se to na zimáku děje. Vždyť tato muzika byla v té době doslova zapovězená a v našem rozhlase ani v tehdejší televizi nebyla téměř slyšet. Pro přítomné to byl velice příjemný šok, který způsobil báječnou podvečerní atmosféru a pohodu. Vše tenkrát zařídili moji kamarádi Jirka s Petrem, kteří přinesli LP desku rokenrolových skladeb tohoto zpěváka a vše další zajistili v kabině pana hlasatele. Příští týden se opět bruslilo, ale Little Richard už bohužel rokenrolový koncert neměl. Nahradili ho Milan Chladil se svým tehdejším hitem „Jezdím bez nehod“ a další oblíbené skladby, které se v té době nejvíce hrály. I tak tam bylo hradecké bruslící mládeži vždy moc dobře.
Na závěr přidám pár svých vzpomínek na „zimák“ v Hradci. Ano i já pamatuji zimák nezastřešený, pak když se začaly stavět tribuny. Na hokej jsem tam nechodil, ale v éře, kdy u nás v zimních sportech vládlo krasobruslení, tak jsem tam byl na tribuně na nějakých přeborech. Byla tam neuvěřitelná zima a sedět v tom mraze tam bylo o zdraví. Přesto jsme to jako rodina zvládli. Chodili jsme se tam dívat i vlh létě, a dokonce se tam natáčel film BRANKÁŘ BYDLÍ V NAŠÍ ULICI, kde jsme byli angažovaní jako diváci a za dopoledne, co jsme tam filmařům dělali publikum, jsme každý dostali 5 Kč. Byla to moje prvá výplata v životě. Byli jsme tam místo školy i s naší soudružkou učitelkou. Natřeli nám obličeje nějakou hnědou šminkou, abychom prvý byli na plátně lépe vidět. No na filmu jsme pak byli se podívat, ale moc jsme tam z toho natáčení neviděli, bylo to hodně zdaleka.
Ze seriálu Slávka Trávníčka zkopíroval a svoji vzpomínku na konci napsal
Olda Suchoradský