Protože jsem osobně nemohl provozovat některý ze sportů (kromě šachu, ale to prý sport v tom slova smyslu není), stal jsem se alespoň sportovním fandou. Svoje zaměření jsem během života několikrát změnil.
Nejdříve to byla kopaná. V naší rodině sice neměl fotbal dobrý kredit, protože manžel naší tety Boženky ho aktivně provozoval a údajně právě díky němu se zranil a přišel o život. Takže v naší rodině byla kopaná zakázaná. Vše se změnilo, když tehdejší fotbalový klub Spartak Hradec Králové vyhrál v sezoně 1959/1960 1. ligu. Tehdy to byla velká senzace, protože Hradec byl nováček soutěže a hned prvý rok účasti přinesl takový historický úspěch. Už se mu to nikdy nepodařilo zopakovat a teď se už spoustu let plácá Národní lize. Tehdy jsem právě nastoupil na SVVŠ JKT a můj kamarád Slávek Šíla mně prvně vytáhl na fotbalové utkání. Nebyla to liga, ale přátelské utkání s nějakým anglickým klubem (Notingen Forrest). Už si nevzpomínám, jak to že mi to tatínek dovolil. Vím jen, že po návratu jsem smrděl kouřem – kolem nás stáli samí kuřáci, a to tatínka tak rozčílilo, že mně další utkání navštívit nedovolil. Já přesto na kole jezdil ke škvárovému hřišti a hledal u ohrady kolem hřiště uvolněný suk, abych mohl alespoň na chvíli na hřiště jedním okem nakouknout. Musím dodat, že čase tatínek otočil o 180°, a dokonce na několika utkáních byl osobně přítomen. Ale to už bylo na novém hřišti v Mašovicích, pod „lízátky“.
Od toho památného mistrovského vítězství jsem si do velké knihy lepil výstřižky z novin o všech utkáních Spartaku HK, ale i naší státní reprezentace. Takže tam mám vše o Mistrovství světa v Chile v roce 1960, kde jsme se jako mužstvo předvedli v nejlepším světle a postoupili až do finále, kde jsme prohráli v boji o zlato s Brazílií. Tehdy mně bylo 15 let a já si říkal, jestli ještě v životě někdy zažiji takový sportovní úspěch našich národních barev. Zažil jsem jich několik, ale žádný nebyl takový, jako tehdy ten v Chile.
A nyní přejdu na další sporty. Tím byl hokej. Tam sice Hradec nikdy prvé housle nehrál a účast v EXTRALIZE si musel koupit. Po návratu do Hradce jsem od synovce dostal k Vánocům lístek a byli jsme tam se švagrem na utkání extraligovém utkání s Litvínovem. Jednoho utkání mně docel stačilo. Pochopil jsem, že nejsem tím nejlepším fanouškem a od obou Čestmírů bych se musel ještě hodně učit, abych se jím stal. Ale NAGANO a naši zlatou medaili na OLYMPIÁDĚ jsem si užil. To považuji za další životní zážitek v oblasti sportu. Tehdy jsem sledoval finálový zápas s Ruskem ve škole, pracovně počítačů. Bylo tam natřískáno, neučilo se, ale o to víc se fandilo a naše vítězství se patřičně oslavilo (ve vší početnosti, šlo přeci o školu).
Konečně se dostávám k zimním sportům. Mohl bych psát o našich skokanech na lyžích – Raškovi, Jandovi a dalších. Nebo o běžkyních – Květě Jeriové či Kateřině Neumanové. Ale já chci dnes psát o BIATLONU. Proč právě tento sport je dnes, v našem stáří pro mne i manželku sportem č.1? Je totiž neuvěřitelně zajímavý (kombinace fyzického běhu a nervy drásající střelby), kde k úspěchu musí klapnou to obojí současně. Patří sem velké úspěchy našich závodníků, Koukalové a Šlesingera, pokračuje přes Moravce, Krčmáře, Vítkovou až k Míše Davidové. To je celý řetěz jmen a s nimi spojených úspěchů. Nádherná série. 
Víc o tomto sportu i našich výtečných sportovcích mně poslal v přehledu můj přítel MUDr. Franc, který tak znovu potvrdil naše společné zájmy i zaměření. Otiskuji jeho materiál ZDE:
BIATLON
Od roku 1924 do roku 1948 byl součástí olympijských her jako ukázkový sport závod vojenských hlídek, předchůdce biatlonu. Naši vojenští sportovci v něm dosahovali řady úspěchů. Například již na první olympiádě v roce 1924 v Chamonix obsadila naše hlídka 6.místo.
Biatlon byl poprvé představen na ZOH v roce 1960 v Squaw Valley, soutěžilo se v závodě na 20 km. V roce 1968 přibyla štafeta na 4 x 7,5 km a v roce 1980 na 10 km (dnešní sprint). Zajímavé je, že v letech 1968 a 1972 startoval na ZOH Pavel Ploc, otec našeho pozdějšího medailisty ve skocích na lyžích. Ploc byl v Grenoble patnáctý. V roce 1980 se na trati 10 km postaral Peter Zelinka šestým místem o naše nejlepší umístění na olympiádě před rozdělením Československa, v mužských kategoriích.
Důležitým mezníkem je změna střelby z velkorážní terčovnice na malorážku, a to od roku 1978, což přispělo k značnému rozvoji tohoto sportu. V roce 1992 se v biatlonu poprvé přestavily i ženy. Jiřina Adamíčková obsadila v závodě na 7,5 km šesté místo, když ještě na posledním mezičase vedla.
Prvním československým medailistou na MS byl v roce 1987 Jan Matouš. Získal bronzovou medaili v individuálním závodě.
První vítězkou Světového poháru byla v sezóně 1989/1990 Jiřina Adamíčková – Pelcová.
První zlatou medaili vybojovala ženská štafeta na MS v Bulharském Borovci v roce 1993 ve složení Adamíčková, Kulhavá, Knížková a Háková.
S manželkou jsme začali biatlon soustavně sledovat po přestěhování do Hradce v roce 2013. Stalo se tak díky zimní Olympiádě v Soči, kde naši sportovci s 8mi medailemi v hodnocení národů skončili na 15. místě mezi 26 hodnocenými zeměmi. O této úspěch se zasloužili s 8mi medailemi rychlobruslařka Martina Sáblíková (zlato, stříbro), snowboardistka Eva Samková (zlato), biatlonisté Ondřej Moravec (stříbro, bronz), Gabriela Koukalová (stříbro) a Jaroslav Soukup (bronz), smíšená biatlonová štafeta (stříbro) a ženská štafeta (bronz) . Biatlonisté s těmi svými 6ti medailemi na tom měli rozhodující podíl.
No a od té doby jsme pravidelnými diváky Světového poháru, ale i každoročního Mistrovství světa. Viděli jsme mnoho úspěchů, ale i zklamání. Přesto nás dívání nikdy nepřestalo bavit. Známe většinu nejlepších biatlonistů světa a živě se dohadujeme, kdo tentokrát uspěje. Největší radost jsme v poslední době měli z titulu mistryně světa Markéty DAVIDOVÉ, v jedné z nejtěžších disciplín, běhu se 4 zastaveními na střelnici, s minutovou penalizací za každou chybnou střelu. Marketa jako jedná z téměř stovky závodnic neudělala ani jednu chybu, a navíc běžela druhý nejrychlejší čas v lyžařské běžecké části soutěže. Letos byla mnohokrát jen kousek od úspěchu, ale vždy se tam nějaká chyba ve střelbě objevila, nebo ji to dostatečně rychle neběželo. Oba jsme věřili, že jí to jednou všechno vyjde a ona vyhraje. A vyšlo to právě na tomto MS, v té nejtěžší disciplíně. Moc jsme jí to přáli a spolu s ní se radovali.
Zakončím chválu fandovství. Člověk nemusí být výkonným sportovcem, aby měl radost z toho, že někoho podporuje a přeje mu úspěch. Je to krásný pocit, když to favorit dokáže a vyhraje. To platí v kolektivních sportech, tedy ve fotbale, hokeji a dalších kolektivních sportech. Tím více ve sportech individuálních. Je to vítězství po poctivé přípravě A musí k tomu přispět i velká dávka štěstí v samotném závodě. Biatlon spojuje mnoho atributů sportovního zápolení. Navíc je vděčným sportem pro televizní kamery, kdy je možné sledovat téměř vše na několikakilometrovém okruhu.
Jen mne překvapilo, že za své prvenství byla třeba Markéta Davidová odměněna mnohem méně než ve stejné době na probíhajícím tenisovém mistrovství Austrálii naše finalistka Karolína Muchová. Ta sice nezvítězila, přesto za své 2. místo získala násobně větší odměnu než Markéta svým titulem světové šampionky. I takový je současný sport, kde bohužel rozhoduje o všem nejen talent a dosažený výsledek, ale též zájem sponzorů a jejich podpora vítězům. Prachy jsou tu nadevše…
Olda Suchoradský