DUŠIČKOVÝ ČAS

Je konec října a podzim vrcholí. Přichází ten pravý „dušičkový“ čas.  Mlhy pokrývají krajinu a podvečer prosvětlují tisíce svíček na našich hřbitovech, zapálených pro vzpomínku na zesnulé. Je to ta správná nálada, vhodná pro vzpomínku na ty co nás již opustili. Blízké i vzdálené příbuzné, přátele, kamarády, kteří už nejsou mezi námi. Mám rád podzimní nálady a toulky po hřbitovech v tento čas. Vyhledával jsem je  od dětství. 

Už jako děti jsme na hřbitově sbíraly vyhaslé kalíšky svíček  se zbytky vosku, a pak po roztavení ho zase slévaly a vyráběly tak nové svíčky. Hřbitov na Pouchově plný světýlek jsem jako mladý chlapec navštěvoval v dušičkový večer  a vrátil se tam loni se svým vnukem Vojtou. Bylo to tam stejně tajemné a krásné, jak to mám uloženo ve svých vzpomínkách. Jen těch světýlek bylo teď ještě více než v mých dávných vzpomínkách.

    Život tomu chtěl, že moji nejbližší jsou roztroušeni po několika hřbitovech, každý v nějakém jiném místě.  Asi nejbližší je mi ten, kde je uložena moje maminka. Leží tam již skoro 70 let. Můj tatínek sbíral v tuto podzimní dobu po hradeckých lesích různé přírodní komponenty a vyráběl z nich  velký věnec, který jsem tam o  „dušičkách“ vozili vlakem. Voněl jehličím a zvláštním druhem lišejníku, ze kterého byl vyroben. Pak jsem se o tento hrob, kde leží ještě maminčini rodiče, starali po několik desetiletí my s Jaruškou. Každý rok se snažili s odcházejícím podzimem přijít s nějakým novým nápadem, při jeho sváteční výzdobě. A těšilo nás, že místní správkyně hřbitova se s takovou pečlivostí stará o hroby naši předků v době, kdy jsme už zpátky v Hradci Králové.

    Tady máme svůj rodinný hrob na hřbitově v Lochenicích. Leží tam tatínkovy rodiče, strýček Emil a tetička Boženka. Nebyl jsem tam už hodně dlouho, a když jsem tam po návratu do Hradce poprvé přišel, podivil jsem se, jak málo se změnil. Vše je tam takové, jako když jsme sem s tatínkem  jezdili upravovat hrob na kole z Hradce. Hřbitov má svoji krásnou atmosféru ve starobylých cihlových cestičkách, vzrostlých lípách a svojí opuštěností uprostřed polí, s výhledem na kostel. I tento hřbitov mám rád, spojený se vzpomínkami na blízké, kteří tam leží a symbolizují mé dětství a mládí.

      Tatínkova urna s popelem je uložen v kolumbáriu na krásném lesním hřbitově ve Dvoře Králové nad Labem. Ve Dvoře Králové  tatínek poslední roky žil se mojí druhou maminkou Eliškou. Ona si moc přála, aby po jeho smrti urna s jeho popelem zůstala právě zde. Vyhověli jsme jejímu přání, protože víme, že tento hřbitov na kraji lesa, je tím nejkrásnějším místem k věčnému spočinutí. Nám se tím sice  zkomplikovala možnost častějších návštěv.  Protože nemáme vlastní auto a místní doprava je zde v odlehlém místě městečka hodně složitá, byly naše návštěvy tamního kolubária jen občasné a dnes, při našm zdraví, už docela nemožná. Přesto si myslíme, že tatínek by s tímto řešením byl spokojen a  Eliščina  dcera Jitka je oběma věrnou strážkyní. Hřbitov okouzluje z mnoha důvodů. Je položen na mírném svahu a přechází plynule v les. V době sezóny tam mezi hroby rostou houby, stromy tam bez přestání šumí a tvoří přírodní deštník nad posledními místy uložení mnoha místních zesnulých, ale i lidí z širokého okolí.

     A mám ještě jeden památný hřbitůvek. Leží v krásné krajině Novopacka, u obce Přibyslav, nedaleko obce Radkyně, kde se narodila má životní družka Jaruška. Připomíná spíš milou přírodní zahrádku, obklopenou loukami, uzavřenou v pozadí horami, uvnitř vzorně udržovaná. Je tu vždy plno květin a památných a vzrostlých stromů, na kterých stále zpívají ptáci všech druhů. Na hřbitově mají svůj hrob manželčiny rodiče Anička a František Krejčovi. Oba do tohoto kraje patří a jistě se jim v tomto místě, odkud je krásný výhled na hrad Pecku, Zvíčinu a za ní je vidět i hřbety Krkonoš, věčným spánkem dobře spí. O hrob se vzorně starají jejich 3 sestry, které bydlí v nedalekém okolí. 

A ještě jedna krásná vzpomínka se mi váže k Dušičkám. To nás někdy v 80tých létech odbor  školství Nymburka vyvezl počátkem listopadu na zájezd do Košic a na památnou Duklu. Projeli jsme tehdy během jediného dne celou republiku a viděli ve zkratce „dušičkové“ tradice, které se místo od míst a hřbitov od hřbitova významně liší. Překvapila nás barevnost výzdoby na Moravě, naopak pieta a tajemno hřbitůvků na Slovensku. Všude však svítilo po celou naši cestu tisíce světýlek, všech barev a intenzity. Byli jsme tou náladou tak naplnění, že když jsme druhý den se společným věncem putovali od autobusu k památníku na Dukle, nějak jsme si propojili „genius loci“ tohoto místa s tímto tajemným obdobím a stejně jako na hrdiny a padlé vojáky, mysleli v té zvláštní chvíli na své blízké, kteří s námi kdysi žili a dnes už se nikdy s nimi v živé podobě nepotkáme. Byla to zvláštní chvíle, na kterou nikdy nezapomenu, takové „dušičky na druhou“, zvýrazněné všemi těmi okolnostmi, za kterých se tato pietní akt odbýval. 

Takže každý rok, při vzpomínce na zesnulé, vzpomenu zároveň na tu dávnou vzpomínku spojenou s Dukelskou operací, kde skončilo svoji životní pouť tolik mladých vojáků, bojujících za naši svobodu a samostatnost. Propojuje se mi tím čas „dušičkový“ se státním svátkem vzniku Československé státnosti. Ono to tak nějak k sobě patří. Tenkrát se něco začalo a jak dnes víme, už to skončilo a není. Ale vzdát hold těm, co za ideály společné republiky bojovali a padli, se sluší i při dušičkové náladě. Proto na tom mém nejmilejším hřbitůvku v naší malé vesničce jsem obdivoval s láskou udržované pietní místo padlých v 1. i  2. světové válce. Snad se taková místa nebudou v budoucnosti nijak rozšiřovat a budou mementem mladší generaci, že svět bez válek je to co lidstvo nejvíce ze všeho potřebuje.

Olda  Suchoradský