Když před vchodem do pařížské Opery umístili Carpesuxův TANEC, netušili, že toto překrásné dílo vyvolá tak silný odpor hlasatelů mravnosti a že nějaký hloupý člověk sochu polije ohavnou barvou, aby je zničil. Opravili to a nyní již nikoho nenapadne podobné uličnictví. Dlouho jsem tehdy v Kodani stál nad zdařilou kopií tohoto díla. Tenkrát jsem si vůbec nepomyslil, že i v Praze se najde uličník, který fialovou barvou se pokusí zničit Šalounova RABI JEHUDU na nové radniční budově.
Kromě této galerie soch má Kodaň ještě jednu slavnou galerii. Je jí Thorwaldensonovo muzeum, obsahující buď v originále nebo v odlitcích snad všechna díla proslulého mistra klasicismu. Sochy najdeme v Kodani nejen v muzeích, ale i na náměstích a v parcích, kde jich jsou tucty a jedna krásnější druhé. Na východě města, v jednom z náměstí mají starou sochu. Ani nevím, kterého z králů ta socha představuje. Byl jsem upozorněn, jak koňský hřbet hodně se prohnul po sedícím na něm jezdci. To proto, že kůň je z olova, a to je tuze těžký kov.
Zajímavá je i u mořského břehu umístěná fontána, představující Dánsko, držící kleče pluh, do něhož je zapřažena čtveřice mohutných býků. Podle pověsti, mělo Dánsko dostat do vlastnictví takový kus země, jaký ona bohyně oborá. Spousty tryskajících vod oživuje ono zajímavé a čarovné sousoší.
A ještě o jedné, sice malé, ale hezké sošce se zmíním. U mořského břehu na balvanu vyčnívajícího z vody, odpočívá mořská panna. Pěkné to děvčátko, do něhož leckterý mladík by se mohl zamilovat. Ale to jen kdyby ta dívenka byla živá a neměla místo nohou ploutvičky…
Kodaň leží při mořské úžině spojující Baltské moře se Severním. Je to jedno z nejhezčích evropských měst. Město hlavní a sídelní. Je jen o málo menší než Praha, které se však docela v ničem nepodobá. Praha je město starodávné, plná historických památek. Staveb všech slohů, z nichž převládá baroko. Naproti tomu Kodaň má takových památek málo a je městem veskrze moderním, s budovami takřka výhradě z posledních dvou století. V Kodani nenajdete stavby provedené kasárenským slohem, ale také ne domů se štukatérsky přeparáděných. Není tu možné mluvit o nějakém určitém rázu, spíše o zmodernizování a obratném využití všech stavebních slohů. Ulice jsou široké, náměstí většinou prostorná, komplexy budov se střídají se zelenými prostranstvími parků. Ke kráse města velmi přispívá mořská úžina, po celém jeho východním okraji. Procházka po jejím nábřeží je skutečným požitkem. Tam je též obrovská fontána Gefionova, tak i rozkošná ženská žínka z moře vyskočivší na balvan. Procházejíce se Langelinií, s největším zájmem pozorujeme, jak tu kotví zámořské lodi, obři oceánští i drobné bárky, lodi válečné i obchodní. Na velký ostrov Amager, na němž pěstují hodně zeleniny a zásobování hlavního města, je odtud jen několik set metrů. Ani do Švédska není tam moc daleko a motorový parníček neustále jezdí do Malmö, pořád tam a zpět. Plavba trvá něco přes hodinu. Nevím, jak je tomu dnes, ale dříve byla ve Švédsku prohibice, proto žízniví Švédové jezdívali do Kodaně se napít.
Docela blízko je zámek Aalienborg, v němž sídlí královská rodina. Stojí před ním vojáci v historickém odění, V modrých uniformách a vysokých kožených beranicích. A komě tohoto zámku patří v Kodani králi ještě tří zámky, z nichž nejnádhernější je Rosenberg, nejprostší Amolienborg. V Rosenborgu je státní klenotnice a zajímavé historické muzeum. Korunovace dánských králů se děje v kostele Frue Kivke a ten den v nedaleké kašně, na hladině nádrže pak plovou zlatá jablka.
Nejkrásnějším kodaňským náměstím je Radniční, jehož přední okraje se budova správy města. Bundova je z neomítnutých červených cihel a je opatřena 15 metrů vysokou věží, odkud je nejlepší vyhlídka na celé město. Hluboko pod divákem je rozlehlé prostranství, hustě vyplněné auty a jízdními koly. Křížem pak je veden dopravní ruch. Pozorujeme pěkné stavby, několik budov redakcí a administraci předních dánských novin. Pak je tam obrovský Centrální hotel, s věží jistě vyšší, než je hradecká Bílá věž. Zadíváte-li se kolem sebe, tu máte Kodaň v celé její kráse. Z moře domů vystupují především královské zámky, pak nás upoutávají stovky věží a věžiček. Proto i Kodaň by se právem mohla zvět jako stověžatá. Kodaň je městem muzeí. Je jich tu asi tucet a jsou naplněny pozoruhodnými předměty. Popsal jsem dvě, slavné glyptotéky. To jistě už stačí, proto nebudu popisovat bohatství těch ostatních muzeí.
Dokud nestála Radniční věž, skýtala nejlepší vyhlídku Rudre Tarm. To je taková kulatá a moc široká věž, již pár století stará. Podivíte se, když vám řeknu, že ruský car Petr Veliký až na její vrchol vyjel na koni. Ta věž je totiž bez schodů a vystupuje se na ni širokou dlážděnou šnekovitou cestou. A tak si myslím že svatebčané menším autem snadno by se na ochoz také dostali. Mohli by to vzít jako svoji svatební cestu, a přitom se pokochat rozkošnou vyhlídkou. A couvajícím autem by se snadno vrátili dolů, na ulici. Nebylo by to zajímavé?
Když se procházíte po Kodani, najednou Vás uhodí přes nos pořádný zápach. To nedaleko Thorwalsenova muzea je rybí trh. Blízko něho je burza, jejíž budova je ozdobena prapodivnou věží. Přijdete-li blíže, uvidíte že ji tvoří čtyři draci, s hlavami do čtyř stran světa. Ocasy těchto netvorů jsou spleteny jako obrovský nebozez do výše k nebesům.
Chcete si z Kodaně domů něco dovézt na památku? Volba je snadná: porcelán. Výrobky zdejší továrny jsou skvělé a mají v se světě tu nejlepší pověst. Ochodů s tímto artiklem je hojně, výběr je ohromný. Jsou to především sošky, popelníčky, vázičky, talíře, hrnečky i jiné věci, na první pohled okouzlující pastelovými, velice jemně kolorované.
A teď si vyjdeme na procházku kodaňskými ulicemi… Co vás nejvíce upoutá, je ohromný počet cyklistů, jimiž je jízdní dráha v pravém slova smyslu přecpána. Tam by to nešlo, aby jezdili jako u nás, pěkně jeden za druhým při okraji chodníků, protože v Kodani jezdí na kole půl milionu lidí. Před veřejnými budovami, na náměstích jsou uskladněny celé stovky velocipédů. A protože tam velmi často prší, kola vypadají podle toho. Jsou rezavá, nikdo ta kola nehlídá. Úředník přijede, kolo postaví před závod v němž je zaměstnán a může si být jist, že po pěti hodinách, až jeho práce skončí, najde ho tam kde ho ráno postavil. Asi th bude dost dlouho hledat, neboť za tu dobu ho tu postavili stovky dalších kolařů. Na křižovatkách v jízdní dráze jsou pohyblivé terče. Strážník stojí na chodníku a klikou terče staví na „stůj“ či na „volno“.
Výlohy obchodů jsou naloženy vším možným zbožím, nikoliv však přeplněny, ale vkusně aranžovány. Velmi časté jsou na ulici automaty na cigarety a zápalky. Je to výhodné v neděli, nebo v době, kdy jsou obchody zavřeny, a tak ochotně kuřákem vždy poslouží. Dánové jsou lidí světlých vlasy a modrých očí. Rádi se usmívají, a vždy ochotně vám poradí. Oproti nám žijí ve větším blahobytu, ale pro svoji pracovitost si ho zaslouží. Co se mi tu tuze líbilo, byla jejich mládež. Byl jsem mezi nimi na počátku jara. Hoši i děvčata na kolečkových bruslích. Pohybovali se vesele, ale ukázněně, po asfaltu na nejfrekventovanějších ulicích. A snad nebylo děvčete, které ve svých drobných ručkách nemělo kytičku či březovou sněť.
Několik dní před odjezdem naší výpavy došel mi následující telegram: „Spolčenost Československa v Kodani vás srdečně zve na čaj, který dne 10.května o páté hodině v hotelu D Anglettere pořádá na Vaši počest.“ Když jsem to našim děvčatům řekl, zatleskaly radostí já odeslal kladnou odpověď. Ve stanovený den, několik minut před stanovenou hodinou, jsme vstupovali do prostorného, kvítím a našimi vlajkami vyzdobeného sálu. Byli tam již přítomni četní členové Společnosti, úředníci našeho velvyslanectví a kodaňský pan starosta, se členy městské rady. Seděli na stupínku, kde byla i hudba, která při našem vstupu zahrála naši státní hymnu. Kolem stupně byly kolem dokola stolky. U každého seděli vždy dva posluchači vysokých škol a dvě židle byly vždy volné, aby na ně mohly usednout naše studentky. Nejdříve nás přivítal předseda spolku, pak se ujal slova starosta města Kodaně. Ptal se, jakou řečí má mluvit, zda anglicky nebo německy, protože dánsky bychom mu nerozuměli. Nezbylo než se uchýlit k němčině. Starosta se usmál a prohodil: „Lieder!“ (Vítejte). Pak ale hovořil plynně dál, kde uvedl, že přicházíme z vlasti jejich milované královny Dagmary. A vyprávěl, jak byl ještě s několika členy rady nejen v Praze, ale i v Hradci Králové. Je prý to velmi pěkné město znal i starostu Ulricha, který naše město spravuje už celých 30 let. Poděkoval jsem mu i všem ostatním. Načež začala hrát hudba k tanci. Naše dívky se ten večer dosytnosti vytančily. Dokonce se i dobře bavili, protože většina našich žaček tehdy dobře mluvila anglicky, což mladým tanečníkem vyhovovalo.
Z Kodaně jsme odjížděli o půlnoci, tedy naprosto nevhodnou dobu. A přeci se na peroně objevili členové naší společnosti, její předseda a několik studentů, aby se s námi rozloučili. Vypijeme ještě poháry výborného mléka a z oken odjíždějícího vlaku posíláme poslední pozdravy dánským přátelům.
Tímto vyprávěním zatím končím vzpomínky mého dědy Emila Suchoradksého na jeho cesty po naší zemi i po dalších zemích Evropy.
Olda Suchoradský