Jsem poctěn, že skladatel JiŘÍ ZMOŽEK si přál být mým přítelem na Facebooku a vstoupil do mé skupiny. Přitom mně zásobuje zajímavými úvahami, jako je tato dnešní. Snad tím své čtenáře nezklamu, když občas jeho skvělé úvahy zveřejním ...
V úvodu o sobě říká : Nevzdám to. Takový jsem byl už od malička.
Už když jsem hrál v mateřské školce toho Šmudlu, jak píše Martkétka v naší knížce UŽ MI LÁSKO NENÍ 20 LET, a snědl jsem celý ten hrnek krupice s kakaem a neměl jsem se nakonec čím ušmudlat, tak jsem to nevzdal. Začal jsem srdceryvně naříkat sám nad sebou, co jsem to provedl, a náš pan školník se nade mnou slitoval a přinesl mi čerstvě uvařenou krupičnou kaši s kakaem a bylo vymalováno. Spíše řečeno, pusa byla ušmudlána podle scénáře.
A tak to šlo skoro pořád.
Akorát jsem se odnaučil nad tím srdceryvně naříkat a přestal jsem se bát. Všichni si myslí, že mě čtou jenom důchodci a moje písničky poslouchají jenom důchodci, ale není to tak.
Dokonce pro mě psali i ti nejmladší.
A o tom je můj dnešní příběh.
Mnozí jste si už přečetli v naší knížce o tom, co jsem udělal, když mi bylo 17.
V Havířově bylo jakési hudební odpoledne ve velkém tisícihlavém amfiteátru. A vypravili jsme se tam s kamarády a mou rodinou. Já vám to nebudu dopodrobna vyprávět, přečtěte si to v té knížce. Markétka to napsala mistrovsky a já s tím mám vždycky problém, abych to neprotahoval, ačkoliv zrovna včera jste vyslali kulometnou palbu na Facebooku s názvem: ZÁSADNĚ NEZKRACOVAT!
Tak jsme prostě vyrazili do toho amfiteátru, možná to bylo dokonce na moje 17. narozeniny. A hrála tam taková dixilendová kapela a mě se to líbilo. A já těm kamarádům, co tam se mnou byli, říkám: Já si půjdu s tou kapelou zazpívat. A než se na mě stačili udiveně podívat, tak jsem stál na podiu a říkám tomu kapelníkovi, já bych si s váma zazpíval. A všichni se na mě dívali s otazníkem ve tvářích, myslím ti muzikanti, ale tomu kapelníkovi se to líbilo. A myslím, že to dokonce nějak musel oznámit, jakože tenhle chlapec, kterého vlastně ani neznáme, nám teď zazpívá. Asi se mu takové překvapení hodilo jako zpestření programu.
Pro mě je to hrdina, zatleskejte mu.
A pak se mě nakonec ten kapelník zeptal, a co budeš zpívat, a já jsem řekl: SVATÍ POCHODUJÍ. A kapela začal hrát ten věhlasný Armstrongův velehit a já jsem začal zpívat. Anglicky jsem v té době uměl tak akorát GUD BAJ a HELOU EVRYBADY (dodnes toho o mnoho víc neumím…). Ale uměl jsem dokonale nahrazovat slova mou vlastní angličtinou, což jsem později použil v době mé největší slávy skoro u všech nejslavnějších písní. Matně si vzpomínám, že jsem touhle mou vlastní angličtinou opatřil všechny písničky, z nichž některé obsadily první místa hitparád. Jen namátkou TAM U NEBESKÝCH BRAN, MYS DOBRÝCH NADĚJÍ, TEN VŮZ UŽ JEL, ZŘEJMĚ LETOS NIKDE NEJSOU KYTKY, METEOR LÁSKY, BÍLÁ JAWA 250, PÍSEŇ SVOU MI TENKTÁ HRÁL, ZVONKY ŠTĚSTÍ a možná asi tak ještě dalších 150 písní, které většinou znáte, tak už je ani nebudu jmenovat.
A tady chci všechny ty, kteří mají třeba jen 17, ale i ty trochu starší povzbudit. Nenechte se odradit, když vám třeba budou říkat: co blbneš, to si chceš udělat hanbu?
A tady vám chci vyprávět další příběh.
O písničce, která určitě zazní toho 17.9. 2024 (všimněte si, že i tady je číslo 17 v datumu toho našeho koncertu, náhody neexistují, jak jsme se už minule ubezpečili).
Jednou za mnou poslal Karel Vágner dívku, které bylo 17. Tento příběh opět podrobně popisuje Markétka v naší knížce UŽ MI LÁSKO NENÍ 20 LET. Jednou večer tahle dívka, které bylo 17 zazvonila u nás v Havířově. Šel jsem otevřít. A ona říká, dobrý večer, pane Zmožek, posílá mě za váma Karel Vágner. Já jsem textařka. Udiveně jsem na ni hleděl a uvažoval jsem, jestli to není nějaká studující herečka, která si právě přišla ověřit, jestli má správně nastudovanou roli, jak někoho absolutně překvapit. Byla moc příjemná, taková tichá, trochu bezradná, měla věrohodný pohled a nebála se říct, JÁ JSEM TEXTAŘKA. Přiznám se jednoduše, že mi to tak trochu vyrazilo dech, a tak jsem jí řekl: pojďte dál. Šli jsme do obývacího pokoje, sedli jsme si naproti sobě a já jí říkám: Tak ukažte, co máte.
Myslel jsem, že vytáhne nějakou složku s texty, ale neměla vůbec nic. Jenom kapesník, trochu se vysmrkala, než řekla: Já ale nic nemám, já si to všechno pamatuju. Teď, když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem si uvědomil, že i já jsem měl jako Boží dar cosi, čemu já říkám ORIENTOVANÁ PAMĚT.
Pamatuju si asi tak 200 textů mých písní, dokonce celých 53 slok Vodníka i text Kyplingovy básně Když, který jsem musel zpívat v Lucerně celý zpaměti. (Odpusťte teď, prosím, cosi co možná zní až vychloubačně, jen jsem chtěl zdůraznit, jakou musela ty dívka mít odvahu, aby mi řekla: Ale já sebou žádné texty nemám. Tak jsem jí řekl: Tak mi něco tedy zarecitujte.
A ona začala a já jsem mírně řečeno zmeravel (to je slovenský výraz, který občas používám, protože český ekvivalent, jakýkoliv, pro cosi takového, co jsem prožil, neumím najít). Proč to vlastně všechno tak detailně popisuju.
Já často znovu a znovu opakuju to mé přísloví, že ÚSILÍ JE MAJETEK.Jaké jen ona musela vyvinout úsilí, abych nakonec tu písničku natočil, protože má absolutně dokonalý text a taky proto ji budu zpívat 17.9. v Lucerně.
Za svobodna se ta dívka jmenovala Jana Dolkošová a když odešla, sedl jsem si poněkud omráčen do křesla a uvažoval: Tak ona si našla, kde a kdy se koná koncert Karla Vágnera. Zašla tam s úmyslem mu nabídnout své písničky. A jistě si ani neuvědomila, že on bude, naprosto logicky, v zajetí toho svého kapelnického napětí, a při nejlepší vůli nebude mít čas se jí věnovat. A řekl jí, ať s tím jde za panem Zmožkem. Ona si musela sehnat moji adresu, bydlela až kdesi daleko za Ostravou a musela sednout na vlak a vyhledat mě v Havířově.
A aspoň třikrát si potom za dvěma musela říct: A nebojím se, a nebojím se, a nebojím. Zaklepat pak na dveře a čekat, jestli jí třeba neřeknu: No, já nevím, milá slečno, ale já dělám jen s ověřenými textaři, tak se nezlobte. A ona by stála s pláčem za dveřmi. Ne.
ÚSILÍ JE MAJETEK. A všechno to úsilí se jí vyplatilo. A to platí pro mladé stejně, jako pro ty osvědčené.
Jak jsem se jen klepal, když jsem nesl Gottovi moji první písničku a on ji nakonec nenazpíval, jaksi se mu nezdála a nazpíval ji Michal Tučný.
A jak jsem se klepal u zkoušek na konzervatoři, a jak jsem se klepal, když jsem klepal na dveře Divadélka pod věží, když jsem přinesl Marii Rottrové písničku TEN VŮZ UŽ JEL, která tenkrát ještě neměla ani text a jenom jsem to tak nazpíval tou svou skoroangličtinou.
Dnes to tedy bylo pro vás, kteří máte své vnuky, kterým je 17. Prosím vás neodrazujte je, povzbuzujte je. Mně taky musela povzbudit Markétka, když si přečetla to podivné psaníčko jedné paní, která se vcelku úspěšně pokusila mě odradit od toho, abych s vámi sdílel, to co žiju, na čem pracuju, jak se úporně chystám do Lucerny a kolik mi to v mém věku dá úsilí. Ale protože ÚSILÍ JE MAJETEK, tak já počkám na 17.9. 2024, kdy pro mě tím největším „majetkem“ budete vy.
Mladí i staří, všichni, kteří přijdete, a já vás pozdravím: DOBRÝ VEČER, PŘÁTELÉ.
Váš v Lásce Jiří Zmožek.
Rád jsem si přečetl a děkuji za možnost si přečíst.
Olda Suchoradský