DEJME SE NA POCHOD …

Nás starší hned napadne za těmito slovy pokračování hymny internacionalistů, která byla po naší a sovětské hymně nejčastější slavnostním rámcem každé tehdejší oslavy. Možná bude dobré si slova Internacionály po těch letech připomenout, nejen pro mladší, ale i my co žijeme déle jsme její slova už zapomněli, a hlavně si nikdy nemysleli, že její slova budou tak aktuální:

 

INTERNACIONÁLA

Hudba: P. Degeyter

Slova: E. Pottier

Překlad: A. Macek, J. Skalák

1. sloka:

Již vzhůru psanci této země,

již vzhůru všichni, jež hlad zhnět!

Teď právo duní v jícnu temně

a výbuch zahřmí naposled.

Od minulosti spějme zpátky,

otroci, vzhůru k cílům svým!

Již chví se světa základ vratký,

my ničím nejsme, buďme vším!

refrén:

|: Poslední bitva vzplála,

dejme se na pochod.

Internacionála

je zítřka lidský rod. :|

 

2. sloka:

Dělníci, též rolníci, bratři,

jsme velkou stranou dělnickou.

Všem lidem jenom země patří

a zahaleči ať již jdou!

Dost napásla se naší muky

vran, supů hejna kroužící,

rozptýlí den příští jich shluku,

věčně vzplá slunce zářící.

refrén

https://rudoarmejec.narod.ru

Kdysi dávno při jejím poslechu, jsem obsah chápal jen povrchně. Věděl jsem, proč vznikla a co jako celek vyjadřovala. Ale měl jsem pocit, že moderní doba její obsah už překonala a že jde jen o relikvii doby, která se už těžko vrátí zpět. A ono se stalo, co jsem nečekal a teprve dnes, v tom současném rozbouřeném světě plném vyhrožování jednoho státu druhému, opakujících se falešných zpráv, nekonečných a nikam nevedoucích jednání, jsem dokonale pochopil její obsah a to, že má smysl i dnes.

  Poslechněte si, jak byla INTERNACONÁLA u nás interpretována:

https://www.youtube.com/watch?v=f11-n9V3ofc

 

Wikipedie o ní píše:

Internacionála je mezinárodní hymna dělnického hnutí, spojovaná především[zdroj?] s komunismem, zpívaná ale i v socialistických, sociálně demokratických a anarchistických kruzích. Jde o jeden z nejvýznamnějších symbolů levice.

Originální francouzskou verzi L'Internationale napsal komunardský básník Eugène Pottier (1816–1887) v roce 1871, v době krvavého potlačení komuny. Text písně líčí sociální nespravedlnost, hladovějící a utiskované dělníky, a vyzývá je ke vzpouře. V roce 1887 byla zveřejněna ve sbírce Pottierových básní Revoluční zpěvy. O rok později se sbírka dostala do rukou dělnického skladatele Pierra Degeytera v Lille, který na text Internacionály napsal hudební doprovod. Píseň byla vydána nakladatelstvím Dělnická lyra bez uvedení jména skladatele, kterému hrozila ztráta zaměstnání.[1] Zpívala se na odborářských slavnostech a dělnických shromážděních v severní Francii. V roce 1904 ji francouzští delegáti představili na amsterdamském sjezdu II. internacionály a od té doby se Internacionála stala hymnou mezinárodního dělnického hnutí.

 

Originální francouzská verze má šest slok, ve většině jazyků včetně češtiny se ale používají jen první a poslední sloka. Byla přeložena do mnoha jazyků, česká slova jsou dílem Antonína Macka (1872–1923) a Josefa Skaláka (1874–1968). Ruská verze v překladu Arkadije Koce byla hymnou SSSR až do roku 1944, kdy byla nahrazena novou sovětskou hymnou.

 Pottierova Internacionála měla v původním znění šest slok. Tištěno však bylo zpravidla jen pět slok (1.–4. a 6. z původní verze). Pátá sloka musela být vynechávána, protože dle francouzských soudů podněcovala vojenské vzpoury.[3] Také v cizojazyčných překladech většinou chybí, není ani v nejužívanějším českém překladu A. Macka a J. Skaláka (má jen pět slok). Celou Internacionálu přeložil do češtiny až Jan Otokar Fischer[4]

Existuje i překlad od našeho básníka Vítěslava NEZVALA, který byl volným doslovným překladem původního testu a zveřejnila ho v roce 1937 v týdeníku TVORBA  a zní takto:

Ne, není vyšších spasitelů.

Ni bůh, ni cézar, ni tribun.

Spasme se sami bez kostelů!

Pro blaho všech nechť padne trůn!

Aby zloděj pustil kořist z tlamy

A duch se vysvobodil z pout,

Rozdmýchejme svou výheň sami.

Než zchladne kov, je třeba kout!

 

A teď můj současný pohled, a vysvětlení, proč takové masové a slavností písně považuji za aktuální: Něco jsem již naznačil výše. Teď už to jenom doplním a zvýrazním. Minulá doba si potrpěla na různé ceremonie, a ne každý jim rozuměl, nebo je vůbec vyznával.  Ale všichni byli povinno je  dodržovat.  Uvedu jiný, snad více srozumitelný příklad. Československá státní hymna nebyla tehdy žádná formalita. Hrála se u příležitosti větších slavností, ale třeba i každý začínající den po půlnoci ve státním rozhlase. Také před a po vítězství  při sportovních kláních, a důstojných slavnostech. Vzpomínám, že ji uměla zahrát každý, i amatérská kapela. Třeba ta na naší vesničce u příležitosti zapálení vatry na počet smrti Mistra Jana Husa na začátku července. Celá vesnice se sešla na hrázi rybníka Zrcadlo a když kapela začala hrát, bylo to tak strašné, že ji účastníci slavnosti poznali až při Rytmické slovenské části: Na Tatrou sa blýská …

Připomeňme si ji nahrávkou: https://www.youtube.com/watch?v=M_YW_mD3OvE

Dnes se hymna hraje mnohem méně a vsadím se, že ji mnoho mladých ani pořádně neumí (slova), natož aby ji zazpíval. To my jsem museli umět slova už na osmiletce. Když u nás zástupce ředitele soudruh Hroch suploval, museli jsem jeden po druhém k tabuli a odříkávat zpaměti její slova. Byli jsme tak ztrémovaní, že to dokázal jen málokdo bez přeřeknutí.  Každý takový zádrhel soudruh Hroch ocenil „pětkou“ a tak skončila většina mých spolužáků. Ke mně většinou nedošel, byl jsem v abecedním pořadí až mezi posledními. Byly to strašné vyučovací hodiny. Přesto nám hymnu nezošklivil a umíme ji dodneška.

Jako samozřejmost jsme brali, že často hned po ní zaznívala hymna Sovětského svazu. Zatímco, snad i díky poetice naší (české) hymny jsme ji brali hodně citově, tak k té ruské jsme takový vztah neměli. Rusové svoji hymnu pojímali zcela jinak než my. Stačí si pustit ukázku a už z ní je jasné, s jakou hrdostí a vlastenectvím ji zpívali.

https://www.youtube.com/watch?v=k6kHEpG15JQ

My, Češi jsme to nebrali a vyslechnutí sovětské hymny brali jako nutnou povinnost.

 

   Přesto mám na ni jednu podivnou vzpomínku, z hodiny hudební výchovy na škole v Kopidlně, kde jsem ji své žáky musel, tak jako tu českou, povinně učit. Vyučoval jsem na 2.stupni všechny třídy a učil jsem je písně s kytarou v ruce. V průběhu roku školu navštívil okresní školní inspektor a jistěže byl zvědavý, jak si při výuce vedu. Učil jsem žáky pestrou  škálu různých žánrů, od lidových písní, přes umělé, jako Suchého Purpuru, nebo písně Hašlera, ale i dechovku. Věděl jsem, že je tam povinné zpívat i naši a sovětskou hymnu. A na to se soustředila návštěva inspektora, který chtěl, abych s žáky zazpíval nejen tu českou, ale i sovětskou. K jeho údivu to žáci uměli a já je přitom doprovodil na kytaru. Vím, že o tom pak vyprávěl při návštěvách škol na okrese, jako příklad, jak se má moderně učit hudební výchova.

   Původně jsem měl v tomto textu docela jiný záměr. Ale nechtěl jsem přilévat oleje do ohně současné politické situace, a tak jsem se soustředil na vzpomínky spíše veselé než historické. Snad jsem tím čtenáře nezklamal …

 

Olda Suchoradský