Pokračuji v přepisu dědovy kroniky, tentokrát o jeho výletech se žačkami školy pro dívčí povolání v Hradci Králové (tzv. Rodinky), kde nejdříve učil a později i řediteloval. Je to krásné čtení, i po tolika letech ….
Se žačkami z rodinky jsme podnikli výlet do jižní části Orlických hor. Dostal se mi totiž do ruky prospekt penzionu paní Filipové z JABLONNÉHO NAD ORLICÍ. Smluvil jsem s onou dámou nocleh a stravování a vypracoval plán výletování po okolí. Mimochodem, její dcera byla vyhlášena „Královnou krásy Orlických hor“. Odjeli jsem dopoledním vlakem a po obědě v penzionu jsme se vypravili na vycházku přes JAMNÉ, kde jsem upozorňoval na malebnost tamních chaloupek, až na SUCHÝ VRCH. Na vrcholu jsme navštívili tamní restauraci a vylezli na rozhlednu. Sestup jsme vykonali jinou cestou, přes německé ORLIČKY. Druhého dne jsme šli na NEKOŘ a mně známou cestou na ČIHÁK, kde si po obědě děvčata zatančila s přítomnými studenty. Odtud jsme přes PETROVICE sestoupili na železniční stanici v MLADKOVĚ. K odjezdu vlaku do Jablonného nám zbývaly ještě dvě hodiny, a tak jsme ulehli na stráň poblíž nádraží. Zčista jasna se tu objevila moje bývalá žákyně, dnes učitelka domácích nauk v Mladkově. V hovoru jsem si trpce stěžoval, že následujícího dne chceme vystoupat na KRALICKÝ SNĚŽNÍK, ale že musíme vykonat velkou zajížďku přes Moravské Staré Město. Před výletem náš ředitel Kašpar mi radil, abychom výlet na sněžník podnikli z EBERSDORFU v Kladsku, že odtud vede pohodlná silnice až na vrchol. K tomu jsme ale potřebovali společný cestovní pas. Na okresním úřadě mi pan tajemník Mojžíš řekl, že nám milerád takový pas vystaví, ale že dostali vyrozumění z ministerstva vnitra, že jsou školám veškeré společné výjezdy zapovězeny. Radil, abychom se obránili přímo do Mladkova, kde nám ho četnickým stanice může vystavit v rámci malého pohraničního styku. Učinil jsem tak, ale žádali za každou žákyni fotografii a poplatek 5 Kč za každou osobu. Proto i z této možnosti sešlo.
Ona učitelka, moje bývalá žákyně se zamyslela a povídá, že když chvíli počkáme, že se nám přechod pokusí zajistit přes svého známého četníka, že sním o věci promluví. Vrátila se za chvíli a požádala mně, zda bych nemohl pořídit dvojmo seznam účastníků výletu a že nám povolení na přeshraniční přechod pak bude povolen. Půjčila mně pero já jsme na místě žádaný soupis dvakrát provedl. Učitelka s ním odběhl a za chvíli se vrátila s jedním napsaným soupisem, kde bylo razítko a povolení k překročení hranice pro naši skupinu. Povel byl pro naše pohraničníky, a ti prý nám zřídí stejnou možnost u svých německých kolegů.
Druhý den nás skutečně v MEZILESÍ pustili vystoupit z vlaku, a i u německých celníků vše proběhlo hladce. Ještě nám při nástupu do vlaku salutovali a s úklonou nám dovolili do vlaku usednout. Jízdenky nám zařídili, že byly v poloviční ceně ostatních cestujících. A tak jsme přijeli do Ebesdorfu, vystoupili zde a uviděli před sebou vysoký kopec – Kralický Sněžník. Vedla k němu pohodlná a široká silnice, po které jsem se vydali vzhůru. Šlo se nám dobře a po dvou hodinách výstupu jsme stanuli na jeho vrcholu. Pokochali jsem se nádhernou vyhlídkou kolem a přešli do České chaty, kde jsme měli zajištěný oběd. Žádal jsem obsluhu, že by si žačky zasloužili vydatný a dobrý oběd. Po dobré polévce dostala každá na talíř vysoko navrstvené bramborové šišky. V místě restaurace jsme si prohlédli unikátní chov bernardýnů, kterým se zabýval majitel hospody. Choval jich asi 20 kusů.
Pak následoval strašný sestup z hory dolů do údolí na české straně. Byla to prudká a kamenitá cesta. Jedna z žákyň si při sestupu přivodila vykloubení kotníku. Kolegyně Hanková jí ho ovázala a uvedla ji do stavu, že jsme mohli v sestupu společně dále pokračovat. Sestupovali jsem kolem toku Moravy, přes LIPKU až na nádraží v ČERVENÉM POTOCE. Byla to neobyčejně namáhavá túra, stižená tím, že jsem na ni měli moc málo času. Bál jsem se, aby nám na zastávce neujel poslední vlak, kterým jsme se měli vrátil do Jablonného. Sestup nám trval celých pět hodin a bylo to hodně těžké klesání. Konečně jsme byli dole. Já se strachoval, zda celý náš konvoj, roztažený na velkou vzdálenost, dojde včas, před příjezdem vlaku. Ale nakonec se to povedlo. Všechna děvčata včas došla a my se vlakem vrátili do našeho penzionu. Poslední den jsme už jen odpočívali. Akorát jsme ještě stihli navštívit chovnou stanici stříbrných lišek. Po obědě odpoledne, jsme se v pořádku vrátili do Hradce.
Jednou jsme s kolegyní Vackovou podnikli se žákyněmi výlet do KARLOVÝCH VARŮ, JÁCHYMOVA na horu KLÍNOVEC. Jeli jsme přes Pardubice a Prahu do Plzně, kde nám pobyt zařídila ředitelka tamní školy pro ženská povolání. Žákyně byly ubytovány v noclehárně na Chodském náměstí, přímo ve škole. Po příjezdu jsme odešli do historického muzea poblíž hlavního náměstí, v historickém domě. Druhého dne jsme byli v Umělecko-průmyslovém muzeu na nábřeží. Zúčastnili jsme se tam rovněž týdenního trhu a viděli tam ženy v plzeňských krojích. Ale i Němkyně z Litic, to je vesnice asi 4 km od Plzně na západ, kde již žili Němci. Navštívili jsme radnici na náměstí. Je tam velmi pěkná městská obrazárna. Večer jsme byli přítomni v místním divadle představení francouzské činohry: Náš pan farář. Návštěvu nám dovolil i měšťanský plzeňský pivovar, kam jsme zamířili další den dopoledne. Provedli nás tam nejen výrobou piva, ale i proslulými pivovarskými sklepy. Nakonec nám pohostili pohárky a každá žákyně mohla vypít piva podle své chuti. Moc toho ale děvčata nevypila, protože jim ten výrobek nějak moc nechutnal. To hoši by to pojali docela jinak… Pro děvčata však prý bylo pivo moc hořké. Inu, neměla ten správný tréning z domova. Jinak jsme se stravovali v plzeňské rodinné škole. Vyšli jsem si i na LOCHOTÍN. Elektrikou jsem si vyjeli pod kopec sv. Jiří, kde prý byl kdysi popraven Jan Sladký-Kozina.
Česně ráno jsme z Plzně odjeli do. MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ, kam jsme dojeli už kolem 7. hodiny ranní. Procházeli jsem ulicemi kolem čisťounkých, v bílých omítkách vystavených domech, kde se soustřeďuje ruch kolem léčivých pramenů. Právě se tam konal lázeňský promenádní koncert u Křížového pramene. Všude plno cizinců, hovořících nejrůznějšími jazyky. Vystoupili jsme i na Výšinu k restauraci a já přitom myslel na svého zemřelého tatínka, jak rok před smrtí právě tady v lázních zázračně ožil.
Asi o 10.hodině jsme jeli dál, kolem tepelského kláštera, do KARLOVÝCH VARŮ. Kdysi se tady léčila tchýně i tchán. Po příjezdu jsme se šli projít údolím říčky Teplé a prohlédli si hlavní prameny: Městský, Mlýnský a Špudel. Ten se dívkám nejvíc zamlouval, ač jeho vodu prohlašovaly za odpornou. Nato jsme šli kolem přepychových obchodů na Staré louce, došli k reprezentačnímu hotelu Puppovu, vystoupali na jižní výšinu a pěšinou se ubírali k západu. Všimli jsme si kamene, postaveného sem na počest Petra Velikého, viděli i Goethův památník. Ocitli jsem ne u bronzového kamzíka, odkud se nám rozevřel nádherný pohled na celé město, s obrovským hotelem Imperial. Posilnili jsme se v České Besedě a počkali zde na příjezd objednaného autobusu, který nás převezl do JÁCHYMOVA.
Za necelou hodinu nás převezl a zastavil u reprezentačního Radiopaláce, největšího místního hotelu. Tam nás uvítal královéhradecký hoteliér pan Urban, jenž měl celý podnik pronajatý. Ubytování jsem měli nejen levné, ale navíc skvělé. Tak například můj pokoj, který jsem obýval společně se svojí dcerou Boženkou, měl na zemi perské koberce, kabinu se třemi zrcadly pro umývání, mosazný nábytek, krátce přepych ve všem. V hotelu měli i reprezentační záchod, který měl sedadlo ze slonové kosti. Kromě obrovské restaurace, cukrárny a kavárny, byla v hotelu i čítárna, kuřácký a dámský salon. Do hotelu byl zaveden pramen léčivé vody, takže pacienti se léčili, aniž vůbec hotel museli opustit. Večer se tančilo při jazzu. Vypozorovali jsme, že hoteliér vydržoval spoustu placených tanečníků, jejichž úkolem bylo tančit se staršími a ošklivými dámami. Úkolem tanečníků bylo je bavit a tančit s nimi. Naše děvčata se dosyta vytančila, jak s pány hosty, tak i s těmi gigoly. Před odchodem nás pan hoteliér provedl celým hotelem. Viděli jsme obrovskou kuchyň, umyvárny s elektrickými stroji na úklid, nekonečná skladiště porcelánu a skla. Však se toho za rok v tak velkém hotelu rozbije. Hotel měl celých 300 pokojů. Byli jsme pak ve státních lázeňských budovách, i v továrně na úpravu radia. To se vyrábí tak, že se rozemele místně těžená ruda smolinec, promáčí se vodou a vypařováním vody se za dlouhý čas získá několik vagonů rudy, které obsahují jen zlomek gramů radia. Ke konci prohlídky jsme viděli i státní továrnu na výrobu cigaret.
Potom jsme vystoupili lesní cestou na temeno Klínovce. A známou cestou přes BOŽÍ DAR se vrátili večer do Jáchymova. Odtud jsem stanovil odjezd na druhý den ráno. Lokální vlak nás odvezl do Ostrova a tam sem počkali na rychlík přes Chomutov, Most, Duchcov, Teplice, Ústí n. Labem, Podmoky, Děčín do České Lípy. Tam jsme přestoupili na osobní vlak do Mladé Boleslavi. Za dvě hodiny jsme vystoupili v Nymburce a zasedli k objednanému obědu. Na celé cestě jsme den, co den dostávali jako moučník tvarohové řezy. Takže jsme se zasmáli, když i v Nymburce nám jako dezert zůstal věrný tvarohový řez. K večeru jsem se vrátili v pořádku domů, do Hradce.
Opsal z kroniky děda Emila Olda Suchoradský
DĚDOVY VÝLETY SE STUDENTKAMI …
Pokračuji v přepisu dědovy kroniky, tentokrát o jeho výletech se žačkami školy pro dívčí povolání v Hradci Králové (tzv. Rodinky), kde nejdříve učil a později i řediteloval. Je to krásné čtení, i po tolika letech ….
Se žačkami z rodinky jsme podnikli výlet do jižní části Orlických hor. Dostal se mi totiž do ruky prospekt penzionu paní Filipové z JABLONNÉHO NAD ORLICÍ. Smluvil jsem s onou dámou nocleh a stravování a vypracoval plán výletování po okolí. Mimochodem, její dcera byla vyhlášena „Královnou krásy Orlických hor“. Odjeli jsem dopoledním vlakem a po obědě v penzionu jsme se vypravili na vycházku přes JAMNÉ, kde jsem upozorňoval na malebnost tamních chaloupek, až na SUCHÝ VRCH. Na vrcholu jsme navštívili tamní restauraci a vylezli na rozhlednu. Sestup jsme vykonali jinou cestou, přes německé ORLIČKY. Druhého dne jsme šli na NEKOŘ a mně známou cestou na ČIHÁK, kde si po obědě děvčata zatančila s přítomnými studenty. Odtud jsme přes PETROVICE sestoupili na železniční stanici v MLADKOVĚ. K odjezdu vlaku do Jablonného nám zbývaly ještě dvě hodiny, a tak jsme ulehli na stráň poblíž nádraží. Zčista jasna se tu objevila moje bývalá žákyně, dnes učitelka domácích nauk v Mladkově. V hovoru jsem si trpce stěžoval, že následujícího dne chceme vystoupat na KRALICKÝ SNĚŽNÍK, ale že musíme vykonat velkou zajížďku přes Moravské Staré Město. Před výletem náš ředitel Kašpar mi radil, abychom výlet na sněžník podnikli z EBERSDORFU v Kladsku, že odtud vede pohodlná silnice až na vrchol. K tomu jsme ale potřebovali společný cestovní pas. Na okresním úřadě mi pan tajemník Mojžíš řekl, že nám milerád takový pas vystaví, ale že dostali vyrozumění z ministerstva vnitra, že jsou školám veškeré společné výjezdy zapovězeny. Radil, abychom se obránili přímo do Mladkova, kde nám ho četnickým stanice může vystavit v rámci malého pohraničního styku. Učinil jsem tak, ale žádali za každou žákyni fotografii a poplatek 5 Kč za každou osobu. Proto i z této možnosti sešlo.
Ona učitelka, moje bývalá žákyně se zamyslela a povídá, že když chvíli počkáme, že se nám přechod pokusí zajistit přes svého známého četníka, že sním o věci promluví. Vrátila se za chvíli a požádala mně, zda bych nemohl pořídit dvojmo seznam účastníků výletu a že nám povolení na přeshraniční přechod pak bude povolen. Půjčila mně pero já jsme na místě žádaný soupis dvakrát provedl. Učitelka s ním odběhl a za chvíli se vrátila s jedním napsaným soupisem, kde bylo razítko a povolení k překročení hranice pro naši skupinu. Povel byl pro naše pohraničníky, a ti prý nám zřídí stejnou možnost u svých německých kolegů.
Druhý den nás skutečně v MEZILESÍ pustili vystoupit z vlaku, a i u německých celníků vše proběhlo hladce. Ještě nám při nástupu do vlaku salutovali a s úklonou nám dovolili do vlaku usednout. Jízdenky nám zařídili, že byly v poloviční ceně ostatních cestujících. A tak jsme přijeli do Ebesdorfu, vystoupili zde a uviděli před sebou vysoký kopec – Kralický Sněžník. Vedla k němu pohodlná a široká silnice, po které jsem se vydali vzhůru. Šlo se nám dobře a po dvou hodinách výstupu jsme stanuli na jeho vrcholu. Pokochali jsem se nádhernou vyhlídkou kolem a přešli do České chaty, kde jsme měli zajištěný oběd. Žádal jsem obsluhu, že by si žačky zasloužili vydatný a dobrý oběd. Po dobré polévce dostala každá na talíř vysoko navrstvené bramborové šišky. V místě restaurace jsme si prohlédli unikátní chov bernardýnů, kterým se zabýval majitel hospody. Choval jich asi 20 kusů.
Pak následoval strašný sestup z hory dolů do údolí na české straně. Byla to prudká a kamenitá cesta. Jedna z žákyň si při sestupu přivodila vykloubení kotníku. Kolegyně Hanková jí ho ovázala a uvedla ji do stavu, že jsme mohli v sestupu společně dále pokračovat. Sestupovali jsem kolem toku Moravy, přes LIPKU až na nádraží v ČERVENÉM POTOCE. Byla to neobyčejně namáhavá túra, stižená tím, že jsem na ni měli moc málo času. Bál jsem se, aby nám na zastávce neujel poslední vlak, kterým jsme se měli vrátil do Jablonného. Sestup nám trval celých pět hodin a bylo to hodně těžké klesání. Konečně jsme byli dole. Já se strachoval, zda celý náš konvoj, roztažený na velkou vzdálenost, dojde včas, před příjezdem vlaku. Ale nakonec se to povedlo. Všechna děvčata včas došla a my se vlakem vrátili do našeho penzionu. Poslední den jsme už jen odpočívali. Akorát jsme ještě stihli navštívit chovnou stanici stříbrných lišek. Po obědě odpoledne, jsme se v pořádku vrátili do Hradce.
Jednou jsme s kolegyní Vackovou podnikli se žákyněmi výlet do KARLOVÝCH VARŮ, JÁCHYMOVA na horu KLÍNOVEC. Jeli jsme přes Pardubice a Prahu do Plzně, kde nám pobyt zařídila ředitelka tamní školy pro ženská povolání. Žákyně byly ubytovány v noclehárně na Chodském náměstí, přímo ve škole. Po příjezdu jsme odešli do historického muzea poblíž hlavního náměstí, v historickém domě. Druhého dne jsme byli v Umělecko-průmyslovém muzeu na nábřeží. Zúčastnili jsme se tam rovněž týdenního trhu a viděli tam ženy v plzeňských krojích. Ale i Němkyně z Litic, to je vesnice asi 4 km od Plzně na západ, kde již žili Němci. Navštívili jsme radnici na náměstí. Je tam velmi pěkná městská obrazárna. Večer jsme byli přítomni v místním divadle představení francouzské činohry: Náš pan farář. Návštěvu nám dovolil i měšťanský plzeňský pivovar, kam jsme zamířili další den dopoledne. Provedli nás tam nejen výrobou piva, ale i proslulými pivovarskými sklepy. Nakonec nám pohostili pohárky a každá žákyně mohla vypít piva podle své chuti. Moc toho ale děvčata nevypila, protože jim ten výrobek nějak moc nechutnal. To hoši by to pojali docela jinak… Pro děvčata však prý bylo pivo moc hořké. Inu, neměla ten správný tréning z domova. Jinak jsme se stravovali v plzeňské rodinné škole. Vyšli jsem si i na LOCHOTÍN. Elektrikou jsem si vyjeli pod kopec sv. Jiří, kde prý byl kdysi popraven Jan Sladký-Kozina.
Česně ráno jsme z Plzně odjeli do. MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ, kam jsme dojeli už kolem 7. hodiny ranní. Procházeli jsem ulicemi kolem čisťounkých, v bílých omítkách vystavených domech, kde se soustřeďuje ruch kolem léčivých pramenů. Právě se tam konal lázeňský promenádní koncert u Křížového pramene. Všude plno cizinců, hovořících nejrůznějšími jazyky. Vystoupili jsme i na Výšinu k restauraci a já přitom myslel na svého zemřelého tatínka, jak rok před smrtí právě tady v lázních zázračně ožil.
Asi o 10.hodině jsme jeli dál, kolem tepelského kláštera, do KARLOVÝCH VARŮ. Kdysi se tady léčila tchýně i tchán. Po příjezdu jsme se šli projít údolím říčky Teplé a prohlédli si hlavní prameny: Městský, Mlýnský a Špudel. Ten se dívkám nejvíc zamlouval, ač jeho vodu prohlašovaly za odpornou. Nato jsme šli kolem přepychových obchodů na Staré louce, došli k reprezentačnímu hotelu Puppovu, vystoupali na jižní výšinu a pěšinou se ubírali k západu. Všimli jsme si kamene, postaveného sem na počest Petra Velikého, viděli i Goethův památník. Ocitli jsem ne u bronzového kamzíka, odkud se nám rozevřel nádherný pohled na celé město, s obrovským hotelem Imperial. Posilnili jsme se v České Besedě a počkali zde na příjezd objednaného autobusu, který nás převezl do JÁCHYMOVA.
Za necelou hodinu nás převezl a zastavil u reprezentačního Radiopaláce, největšího místního hotelu. Tam nás uvítal královéhradecký hoteliér pan Urban, jenž měl celý podnik pronajatý. Ubytování jsem měli nejen levné, ale navíc skvělé. Tak například můj pokoj, který jsem obýval společně se svojí dcerou Boženkou, měl na zemi perské koberce, kabinu se třemi zrcadly pro umývání, mosazný nábytek, krátce přepych ve všem. V hotelu měli i reprezentační záchod, který měl sedadlo ze slonové kosti. Kromě obrovské restaurace, cukrárny a kavárny, byla v hotelu i čítárna, kuřácký a dámský salon. Do hotelu byl zaveden pramen léčivé vody, takže pacienti se léčili, aniž vůbec hotel museli opustit. Večer se tančilo při jazzu. Vypozorovali jsme, že hoteliér vydržoval spoustu placených tanečníků, jejichž úkolem bylo tančit se staršími a ošklivými dámami. Úkolem tanečníků bylo je bavit a tančit s nimi. Naše děvčata se dosyta vytančila, jak s pány hosty, tak i s těmi gigoly. Před odchodem nás pan hoteliér provedl celým hotelem. Viděli jsme obrovskou kuchyň, umyvárny s elektrickými stroji na úklid, nekonečná skladiště porcelánu a skla. Však se toho za rok v tak velkém hotelu rozbije. Hotel měl celých 300 pokojů. Byli jsme pak ve státních lázeňských budovách, i v továrně na úpravu radia. To se vyrábí tak, že se rozemele místně těžená ruda smolinec, promáčí se vodou a vypařováním vody se za dlouhý čas získá několik vagonů rudy, které obsahují jen zlomek gramů radia. Ke konci prohlídky jsme viděli i státní továrnu na výrobu cigaret.
Potom jsme vystoupili lesní cestou na temeno Klínovce. A známou cestou přes BOŽÍ DAR se vrátili večer do Jáchymova. Odtud jsem stanovil odjezd na druhý den ráno. Lokální vlak nás odvezl do Ostrova a tam sem počkali na rychlík přes Chomutov, Most, Duchcov, Teplice, Ústí n. Labem, Podmoky, Děčín do České Lípy. Tam jsme přestoupili na osobní vlak do Mladé Boleslavi. Za dvě hodiny jsme vystoupili v Nymburce a zasedli k objednanému obědu. Na celé cestě jsme den, co den dostávali jako moučník tvarohové řezy. Takže jsme se zasmáli, když i v Nymburce nám jako dezert zůstal věrný tvarohový řez. K večeru jsem se vrátili v pořádku domů, do Hradce.
Opsal z kroniky děda Emila Olda Suchoradský