Sestoupil jsem do lázní Karlova Studánka, malebně umístěných na úpatí Praděda. Cesta do Vrbna p. Pradědem mně rychle utekla. Počkal jsem na vlak, kterým jsem se večer dostal do Opavy. Ta měla tenkrát ještě velmi silnou německou slupku. Charakteristické je, že restauratér, když jsem se ho ptal po ubytování mi odpověděl, že mi nerozumí. Prohlédl jsem si Bílou Opavu. Líbila se mně. Po obědě jsem jel vláčkem po dříve německém území až do Hlučína. To je nevelké městečko, něco jako u nás Holice. Mne smutně překvapilo naprostou neuvědomělostí jeho obyvatelstva. Na můj dotaz v jedné restauraci mně portýr odvětil: „Wir sind und bleiben Deutsche.“ (Jsme a zůstáváme Němci.)
Pěšky jsem pak šel až do Ostravy. Tu jsem znal už z dřívější návštěvy, když jsme tam se švagrem byli v roce 1912. Tehdy jsem byl i ve Vítkovických železárnách. Překvapily mně svou rozlohou. Měl jsem štěstí, že jsem byl právě při výrobě oceli, rozpuštěné v Bassemerské hrušce. To bylo velkolepé, snad i hrůzné.
Koupil jsem si jízdenku až do Žiliny. Vlak dojel do Bohumína, kde jsem přestoupil. Pozoroval jsem tam četné šachty, rybníky. V Českém Těšíně jsem ohlásil přerušení jízdy. Řeka Olša tam tvoří státní hranici. Přejdeš most a už jsi v Polsku. Jenomže ty hranice tehdy Poláci přísně střežili. Nám zbylo tehdy pouhé předměstí bývalého Těšína. I to jsme dosti zvelebili. Vlak od Těšína stoupal. Projel Jablunkovským průsmykem. Sotvaže se vynořil z tunelu, spatřil jsem vlevo mezník s nápisem Slovensko. Tehdy prvně jsem se ocitl na krásném Slovensku, o kterém jsem slyšel tolik pěkného. Věru, moc jsem se tam těšil.
Přejel jsem jednu stanici za Žilinu, vystoupil a už jsem si to mašíroval podle hučícího Váhu ke zřícenině hradu Strečno. Sídlívali prý tam kdysi lupiči, proto se tam zpívá: „Tam okolo Strčna, cesta je nebezpečná …“ Prošel jsem jednou vískou a všiml jsem si, jak lidé sedí v nedělním odpůldni na lavičkách či kládách před domy, pokuřují a rozprávějí si. Abych si zkrátil cestu po silnici, dovolil jsem si u vojína majícího stráž, zda bych směl projít tunelem dráhy. Řeknu vám, že cesta takovým dlouhým tunelem, kde se stropu kapou krůpěje vody, není zrovna moc příjemná. Nu, a pak už to dlouho netrvalo a došel jsem do železniční křižovatky, menšího města Vrútek. Hned jsem si na hotel zašel zajistit nocleh. Z dlouhé chvíle jsem navštívil místní biograf. Večer se najedl brynzy a dobře se tam až do rána vyspal.
Ráno jsem putoval dál, směrem k Tatrám. V první vesnici jsem pozoroval pastýře, jak sháněl dobytek, aby jej vyhnal na pastvu. U Kralovan jsem přešel na druhou stranu řeky Váhu. Přelézal jsem přitom pořádné kopce a konečně jsem dospěl do klimatického místa – Lubochně. Je to vlastně seskupení vil pro letní hosty, kterým se tu jistě, v klínu vysokých hor, docela dobře žije. Usedl jsem si k potůčku, pojedl salám, jehož pořádný kus jsem si vezl až z domova. Připravil si z vody, rumu a cukerínu osvěžující nápoj a zase popojel o kousek dále, do Ružomberoku. Ten byl znám hlavně vůdcem slovenských katolíků, farářem Hlinkou, původcem to pozdějšího odtržení Slovenska od Čech a Moravy, v roce 1939. Jinak mně v tom městě docela nic neupoutalo, a tak jsem odjel vlakem do Liptovského sv. Mikuláše. Jako jedno z jeho prvých stavení se mi presentovala velká a krásná budova místního gymnázia. Tam byla noclehárna, ve které jsem zakotvil. Požádal jsem paní školníkovou, aby mi vyprala a vyžehlila prádlo. Pak jsem se vydal na prohlídku města. Je tam kožařský průmysl a zase nic jiného k vidění. Večer v noclehárně mně vyprávěli studenti, jak navštívili nedaleké Dёmenovské jeskyně a jaká je to tam krása. Ty se tehdy teprve činily přístupnými očím turistů, byly ještě hodně málo známé. Nešel jsem tam, ač jsem toho pak později litoval.
Pak jsem jel kolem Liptovského Hrádku, kde se mj. v povzdáli poprvé objevily na očích Tatry, v celé své kráse. Byl jsem jejich hrůznou krásou velmi překvapen. Jaký to rozdíl proti přímo veselým Alpám. A přišla stanice Východná, kde jsem na čas opustil vlak. Vstoupil jsem do vesnice, která byla v té době celá vyhořelá. Pouze asi 3 domy na kraji stály ohněm neporušeny. Požádal jsem v jednom z nich nějakou ženu, zda by mi neprodala větší hrnek mléka. Přisvědčila a za chvíli se vrátila se slovy: „Nech sa páči“, mi popřála dobré pochutnání. Dopiv, chtěl jsem jí zaplatit. Odmítla to se slovy, že dala Bohu slib, za to že jí prý uchránil před požárem, že každému chce činit jen dobro. A tak jsem dal desetikorunu jejímu malému dítěti. Asi tři hodiny jsem pak podle mapy kráčel severním směrem, blíž k tatranským velikánům, hledaje horáreň Podbansko.Tam prý nějaký lesník poskytuje přenocování. Skutečně mně přijal. Odpoledne jsem odpočíval na lesní pasece, kochaje se pohledem na Kriváň, který se mně zdál neobyčejně blízko. Po večeři jsem se dal do hovoru s lesníkem. Ale on o Češích nesoudil dobře. Neradi prý pracují, chytají se lehkého živobytí, a proto Slováci z osvobození maďarské nadvlády moc lepšího spojením s Čechy nezískali. Překvapilo mně to.
Ráno jsem se pustil na Kriváň. Lesní cesta se mně brzy ztratila a já byl odkázán jedině na kompas. Ten jsem si držel stále před sebou. Byla to užitečná pomůcka a skutečně jsem k němu došel. Chutě jsem počal vystupovat příkrou kamenitou stezkou, mezi lesním porostem. Když jsem kráčel asi dvě hodiny, podrost zmizel a nakloněný vrchol Kriváně se mi objevil vysoko přede mnou. Trápila mne strašná žízeň. Po prameni vody však nikde ani stopy. Jen hluboko, ve skalní rozsedlině se bělal sníh. Pustil jsem se tam za ním. Byl to dost velký a příkrý sestup. Navíc jsem byl vyděšen prchajícím hadem, kterého jsem málem omylem chytil do ruky. To jsem se ulekl. Napojil jsem se sněhem a zase musel vystoupit tam, odkud jsem sešel. A než jsem tam dospěl, měl jsem zase žízeň. Jakáž pomoc, musel jsem vzhůru. Po chvíli se na tyči objevila tabulka upozorňující, že v této oblasti jsou nastraženy pasti na medvědy. Zase šplhám výše. Cesta je dost špatně značená. Cestička sotva viditelná, najednou klesá. To se mně nějak nelíbilo. Přece nade mou, tak 200 metrů ční vrchol hory?! Pustil jsem se po kamenech přímo tam. Lezu, lezu, pomalu se chvílemi i plazím, když konečně stanu u stěny, u téměř kolmé skály, asi tisíc metrů strmící nad propastí. Měl jsem plný batoh, v něm celý bochník chleba a mnoho jiných věcí. To mně přímo stahovalo do té propasti. Zády opřen o stěnu, stoje na kameni asi tak ½ m2 velikém, smutně jsem se díval vzhůru. Jen svišti z údolí pronikavě pištěli. Pojednou ozve se několikeré ostré zapísknutí. Dívám se odkud to jde a spatřím asi tři lidi, hluboko pode mnou. A zase se plazím výše. Pískání se znovu ozývá. Nic nedbám a lezu výš a výše, pamětlivý, že kdyby se pode mnou kousek skály ulomil, že by pro mne následoval strašný, smrtelný pád do hloubky.
Konečně jsem se dostal na vrchol. Tam mezitím došli ti tři muži, kteří na mně pískali. Jeden z nich byl turistický vůdce. Hned mne poznal, že jsem tím nešťastným lezcem. Proč prý jsem neposlechl a nezůstal na místě. Že by mne byl snesl dolů. Cesta, kterou jsem lezl, že je nesmírně nebezpečná. No, už se stalo. Na vrcholu Kriváně je těžké stát. Při pohledu dolů jímá člověka těžká závrať. A tak jsem jako ostatní raději ležel na břiše a kukátkem obzíral to strašné kamenité moře kolem se tyčících tatranských vrcholů. Ani jsem je všechny nepoznal. Na západě byly na obzoru Liptovské Hole. Hluboko dole se zelenalo jezírko. Na jihu se zvedaly zalesněné Nízké Tatry. Pouť po nich mne teprve čekala. 
Při sestupu jsem byl pozorný na značky a umínil si, že v životě se už nikdy nepustím někam lézt bez nich. Sestup byl přesto hrozný. Drolící se kamení mi způsobovalo bolestivé pohmožděniny. Byl jsem od nich hrozně zřízený. Dostal jsem se k mlčenlivému zelenému plesu a bylo mi jaksi teskno. Dál už to šlo ale pohodlně. Mířil jsem se Štrbskému plesu. Cesta vedla horskou travnatou plání, kde jsem obdivoval krásně kvetoucí rostliny. Tak jsem se dostal na Štrbské pleso. Uchvátilo mně. Obrovská vodní pláň, vroubená lesy, na jižním a východním pobřeží několik krásných, Maďary postavených vil. Pak hotel, tržnice památek a stanice tatranské električky, jezdící odtud do Popradu. Usedl jsem na lavičku nad jezerem a dal se poučovat několika mladými turisty, jak se v okolí, který vidoucí tatranský štít jmenuje. Jeden z mládenečků se pyšně chlubil, že to pro něj nic není. Zítra že vystoupí na Satana, jednu z nejnebezpečnějších zdejších hor. Vyhledal jsem studentskou noclehárnu. Byl to hezký domeček na břehu, ale zařízení uvnitř bylo velmi jednoduché. Pravda, byly tam železné postele, ale bez slamníků, bez peřin, bez pokrývek. Nezbylo nic jiného, než nařezat si trochu klestí a ulehnout na ně. Byla to pro mne špatná noc, po tak únavném dni. Oddíl skautů tu tábořil. Pozoroval jsem, že nad ohněm si cosi v kotlíku připravují. To prý bude rýžová kaše. Byl jsem hladový, nechtěl jsem v hotelu za večeři platit nekřesťanské peníze. Nabídl jsem, aby uvařili čaj, že jim do něj daruji rum. Ovšem jen tehdy, když mi dají ochutnat tu jejich rýžovou kaši. Oni na můj návrh přistoupili a obě strany byly zcela spokojeny.
Další líčení dědova putování po Slovensku zase v úterý.
Olda Suchoradský