Vzpomínky dědy Emila ze začátku minulého století, kdy cestoval jako student a později mladý člověk po Německu. Naposledy jsem se s ním toulali po Helgolandu. Dnes putování na ostrově a jeho okolí dokončíme a přesuneme se do Hamburku. Jeho postřehy jsou neuvěřitelně živé a pln zajímavých informací, dodnes aktuálních.
Kráčíme kolem malého kostelíčka se hřbitůvkem, kde odpočívají těla mrtvých lidí, jež mořské vlny vyhodily na pobřeží. Nejvýznačnější stavbou na ostrově je bělostný maják, ukazující cestu lodím k labskému ústí. Ostatek jsou vojenské pevnostní stavby. Marně byste na Helgolandu hledali nějaké stromy. Těm by silné větry ulámaly koruny. Proto tu jsou pouze nízké keře, které zdobí zahrádky domorodců.
V několika minutách jsme s prohlídkou hotovi a před našima očima se otevře náhorní pláň, pokrytá jen hrubou trávou. Je dlouhá jen něco přes kilometr, v nejširším místě jen několik set metrů. Jejím středem jde pěšina. Prý se po obou stranách kdysi pěstovaly brambory. Jdete-li na její konec, musíte dávat pozor, abyste z výšky nespadli do moře, protože byste se tu utopili jistě dříve, než byste se dočkali nějaké pomoci. Pobyl jsem na Helgolandu tři dny a vždy jsem docházel do těchto nejzápadnějších míst ostrova, abych odtud pozoroval západ Slunce. Obloha byla po celou dobu jasná. Mořské vlny s hukotem narážely blízko mne na pobřeží a já se díval, jak sluneční kotouč daleko na západě se potápí do mořské hladiny. Bylo to tak velebné, že se to ani nedá slovy popsat.
Zbývá popsat ještě Unterland. To je to pobřeží s dvěma hlavními ulicemi. Jenže pod slovem ulice si představte pouze asi dva metry široký chodník. Můžete bez obav procházet jejím středem, protože na Helgolandu není jiných povozů než ruční vozíky. A ty vás zajisté nikdy nezajedou. Ostatně kromě několika psů a koček, ještě pár slepic, není tam jiných zvířat. Povídá se, že za anglického panování, když přivezli guvernérovi krávu, tak místní z toho padali do mdlob, když to obrovské zvíře uviděli. Nevím, je-li to pravda, ale povídá se tam o tom. Obchody jsou tam zařízený na lázeňský a turistický ruch. Prodávají tam pohlednice, alba fotografií, kabelky z tulení kůže, vycpané racky. Dámy se však někdy spokojí jen s jejich křídly, jež jim modistky přišívají na klobouky, aby světu oznámily, že také letos byly na Helgolandu. Snad žádná z památečních věci nebyla vyrobena na Helgolandu, ale dovezlo se to sem z Hamburku.
Několik metrů od můstku je Konverzační sál, což je lázeňská restaurace, kavárna, cukrárna-drbárna, všechno na jednom místě. Ještě musím poznamenat, že na ostrově není žádné koupaliště. Kdo touží po mořské koupeli, nechá se motorovým člunem odvézt asi 2 kilometry vzdálenou písčinu, zvanou DÝNA, kde je možné se příjemně a v době vichřice nepříjemně, vykoupat. Helgolandu rok po roce ubývalo. Mořské vlny narážející na jeho západní pobřeží podemílaly jeho základ, takže Němci museli jeho rozdrobení bránit betonovými obklady. Ale i to bylo málo platné. Občas se zřítily jeho stěny do moře, protože povrch byl z pouhé červené hlíny. To, co na západě spadlo do moře, vlny odplavily kousek dál a postupně usadily na východním pobřeží.
Když už nás Helgoland přestal zajímat, přijela pro nás Hamburská paroloď zvaná COBRA. Nasedli jsem do ní a pluli k labskému ústí. Zpočátku jsme kolem sebe nic jiného neviděli, než mořskou vodní pláň. Pak se objevil na pravé straně ostrůvek s majáčkem, zvaný NEUWERK. A za ním se brzy objevilo pobřeží a my za chvíli přistáli v CUXHAUFENU. To je mořský přístav pro Hamburk. Sem dojedou ty největší námořní kolosy, pro které by desetimetrová hloubka hamburského přístavu ještě nedostačovala. Někteří účastníci výpravy, mezi nimi i já, zde vystoupili, aby do Hamburku dojeli rychlíkem. Kdo chtěl, tak zůstal na parníku dál a dojel do města o několik hodin později.
Hamburk má velké ústřední nádraží. Vyjdeme-li z něho do ulic, zdá se vám, že jste v hodně starém městě. Plno těsných, hodně křivolakých uliček, tu a tam s průplavy. Domky mívají velmi těsné dvorky, kde bydlí chudina. Uprostřed města je krásné jezero, na jeho břehu přístaviště parníků a velká restaurace, kde se zvláště večer moc pěkně sedí. Blízko je moderní radnice, která vlastně dříve byla sídlem hlavy státu hamburského. Dnes je Hamburk tzv. Hansovním městem. Věž svatomikulášského chrámu patří k nejvyšším stavbám v Německu.
Náš vůdce nás požádal, abychom si příští den trochu přivstali, abychom společně mohli navštívit rybí tržnici v Altoně. Tak jsme tam elektrikou odjeli. Uvnitř docela obyčejné tržní budovy bylo plno kádí a sudů, naplněných mořskými rybami. Dostavilo se tam množství kupců. Dražitel se postavil k sudu, popřípadě se na něm rozkročil a dotázal se majitele, jaké má udat nejnižší podání a vyvolal je. Koupěchtiví přihazovali, jeden přes druhého. Konečně klepnul paličkou do prkénka na znamení, že obsah sudu byl prodán. Tak postupoval od nádoby k nádobě a vše šlo velmi rychle kupředu.
Potom jsem se vrátili pár set metrů proti labskému proudu, kde pod řekou byl vybudován silniční tunel. Obrovská zdviž spouští do hloubi vozy i lidi. Na druhém břehu je zase výtah dopraví nahoru. Pohlédneme-li k severu, tak uvidíme na námořní stanici údaje o stavu přílivu a odlivu, směr i sílu panujícího větru. To vše má pro plavbu velký význam. Nad námi se vypíná kolosální pomník říšského kancléře Bismarcka, sjednotitele Německa. Celkem o tom pomníku lze jen napsat, že je to vrchol nevkusu.
Řeka Labe je v Hamburku asi 10 metrů hluboká, což stačí k proplutí i pro zámořské koráby s hlubokým ponorem. Řečiště je uměle rozšiřováno, v celou soustavu ostrovů a poloostrovů, aby vodní plocha byla dostatečně velká pro obrovský hamburský přístavní ruch. Tak vznikly přístavy pro osobní dopravu, pro plachetní lodi, pro osadnické zboží, pro obilí, pro petrolej atd. Na suchozemských pásech bylo vystavěno plno ohromných skladišť. Mnohými jsme prošli. Pak jsme si koupili lístky pro okružní plavbu všemi přístavy, kterou nabízejí dva podnikatelé. Náš člun se proplétá mezi stovkami zde kotvících lodí a kapitán nás stále poučoval, čeho si máme všimnout. Sledujeme doky obojího druhu: plovoucí i suchozemský. V nich se lodě natírají a spravují. Kapitán zastavuje u jedné osobní lodi pro dopravu cestujících do zámoří. Vystupujeme a prohlížíme si zařízení takového plovoucího města. Nevycházíme přitom z úžasu. Provázejí nás strojovnou, kotelnou, místnostmi prvé, druhé a třetí třídy. A také mezipalubím, prostorem pro chudé vystěhovalce. Vše je čisté a pohodlné. Procházíme jídelnami, kuřáckými i hudebními salony, dámským salonem, tělocvičnou, koupelnami, místnostmi pro personál. Toho personálu je kolem jednoho tisíce osob, pasažérů je 3 – 5 000. Pochopitelně, že takové množství lidí během plavby něco sní. Kolik jen pitné vody musí loď s sebou vézt? Kolik hovězího dobytka, prasat, drůbeže, zvěřiny, másla, sádla, vajec …
Ačkoliv má Hamburk svoji zoologickou zahradu, přeci jen většina návštěvníků putuje především do nedalekého předměstí Stellingen, aby si prohlédl HAGENBECKŮV „RÁJ ZVÍŘAT“. Kdo to vlastně ten Hagenbeck byl? Byl to lodník, který ulovil tuleně. Napadlo ho, ukazovat ho živého zvědavým lidem. Vydělal na tom a dostal chuť poznenáhlu zvětšovat podobné výstavy zvířat. Dařilo se mu, a tak začala s cizokrajnými zvířaty obchodovat.
Ve Stellinkách uvidíme vlastně obrovskou zoologickou zahradu, ale na rozdíl od jiných ZOO, tam v Hagenbeck chová od každého zvířete pořádnou zásobu. Desítky, často i stovky exemplářů. Přicházejí tam majitelé jiných ZOO, cirkusů a nakupují pro své podniky potřebnou zvěř. Výběr je tam jedinečný. Nikde na celém světě bychom nenašli větší obchod tohoto druhu. Hagenbeck nakupuje z celého kontinentu a zvířata nejdříve řádně otužuje, aby si zvykla na zdejší podnebí. Proto třeba lvi a tygři přezimují ve volné přírodě, na sněhu. Pro zvěř nestaví kryté budovy, ale nechá je volně pobíhat v jakýchsi propastech s kolmými betonovými stěnami, takže obecenstvo je pěkně vidí, aniž by na ně šelmy mohly vyskočit. Jaký je to krásný pohled na skupinky lvů, ledních medvědů, jinde zase exotických ptáků. Zato pohled do hrůzného klubka zapletených hadů, jistě není zrovna příjemný. Hagenbeck šelmy krotí a má pro tento výcvik postaveno zvláštní divadlo. Můžeme přihlížet jak krotitel, uzavřený v kleci z pevných železných prutů, cvičí najednou třeba 20 tygrů. Rozumí se, že okolo klece je několik zřízenců s napřaženými revolvery, připravených k výstřelu, kdyby se některá z šelem vrhla na cvičitele. Věřte, že člověk přitom trne, když si na takový případ jen pomyslí. V parku najdete ze sádry provedené předpotopní tvory, ve svých přirozených velikostech. Snad nikdo by je nechtěl potkat živé. Navíc je tam v parku další rarita. Z nekulturních národů, hlavně z černochů, tvoří tam celé skupiny a učí je, co mají divákům předvést ze svého života ve své původní domovině. Odtud je posílá do celé Evropy s produkcemi. Jedna se uskutečnila i na Výstavišti v Praze v roce 1908, kdy tam byla vystavěna improvizovaná habešská vesnice.
Pokračování příště
Olda Suchoradský