Když se v roce 1928, v době 10. výročí vzniku republiky konala celostátní výstava v Brně, tehdy se i naše škola zúčastnila avizované společné cesty s ostatními vyššími učilišti z Hradce Králové. Byl k tomu vypraven z Hradce zvláštní vlak, který nás před polednem dovezl do Brna. Žačky byly ubytovány v německé škole na úpatí Špilberku, my muži jsme bydleli v jiné škole. Naše prvá cesta vedla přímo na výstavu, kde na nás čekal objednaný oběd. Potom jsem žákyním dovolil, aby si výstavu samostatně přihlédly. Sejít jsme se měli až večer. Druhého dne dopoledne jsem dívky provázel Brnem. Byli jsme na Špilberku, před polednem jsem je dovedl zase na Výstaviště, kde měly pokračovat v prohlídce expozic. Výstava byla velmi krásná. Nejkrásnější byl Ústřední palác. Zvláště se mně líbila výstava obrazů našich malířů. Klenotem bylo obrovské plátno Maxe Švabinského, představující české ŽNĚ. Zbytečně bych se zde rozepisoval, co všechno tam návštěvníci mohli vidět. K večeru jsme byli v zábavném koutku s různými atrakcemi. Pak jsme usedli u vínečka a při hubě slovácké kapely s cimbálem jsme se dobře bavili. Výstava byla zpestřena malebnými kroji žen, přišedších sem z různých koutů Moravy.
Poslední den jsme věnovali Macoše a jeskyním. Dojem nám zkazil obrovský nával, takže před vstupem do jeskyní jsme museli moc dlouho čekat, než na nás došla řada. Oproti dřívější mé návštěvě jsem zjistil, že teprve nyní byla odkryta ta nejkrásnější partie, Masarykova jeskyně a vstup na dno Macochy. V Masarykově jeskyni se jezdí na lodičkách. Ze stropu visela krápníková stébélka, jeden vedle druhého. Pobyt na dně Macochy a zelená barva zdejšího jezírka působila zvláštním dojmem. Vzpomněl jsem, že celá řada sebevrahů skokem do propasti právě tady končila svůj život. Vystoupili jsme i nahoru, k otvoru Macochy a dívali se do té 200 m dlouhé hloubky.
Hodně opožděně jsme se dostali do Skalního mlýna k obědu. Asi za necelou hodinu měl odjet z Blanska náš zvláštní vlak do Hradce. A my tu seděli v nesnázích, protože Blansko bylo 8 km odtud. Pak nás napadlo zkusit se zeptat zde stojících řidičů autobusu, zda by nás na nádraží nemohli dovézt. Za sjednanou odměnu šoférům se nám to s kolegou Valentou podařilo zařídit. A tak jsme vlak v Blansku stihli. Celé nádraží bylo krásně vyzdobeno. Řekli nám, že tudy má za chvíli projet vlak s presidentem Masarykem. A to se také stalo. Viděli jsem projíždět zvláštní vlak, kterým jel prezident na výstavu v Brně. I to nám pomohlo, že jsem svůj vlak pohodlně stihli. Když jeho vlak projížděl nádražím, stál Masaryk u okna a s úsměvem nám kynul, zatímco my ho bouřlivě pozdravovali.
Dávno jsem toužil zažít Jízdu králů na Moravském Slovácku. Nabídl jsem takový výlet našim školním dívkám. Nabídlo se jich asi 50 a já tak začal jednat s ředitelem školy pro ženská povolání Králíkem v Olomouci a ředitelkou Benešovou v Uherském Hradišti, s Baťovými závody ve Zlíně, aby se o nás při našem výletu postarali. Došly mně vesměs příznivé odpovědi. Ředitelství státních drah nám v Hradci vystavilo okružní jízdenku, a tak jsem se před svatodušními svátky mohli vydat na cestu.
Naše první zastávka byla v Olomouci. Ubytovali jsme se v Národním domě. Procházeli jsme městem, obdivovali se důmyslnému orloji, byli se podívat na Radnici, viděli místní divadlo, kostel sv. Václava, budovu bývalé univerzity. Viděli jsme 12 kašen, z nich tu nejznámější – Césarovu. Druhého dne dopoledne nás zavezli do Pěčína. Tam byl právě dostaven moderní, ale s uměleckým vkusem provedený, katolický kostel. Zeptal jsem se i na Božochovany, odkud Stréček s Jozéfkem pravidelně nás rádiu obveselovávali. Odjeli jsme před polednem na Boží Hod, do Uherského Hradiště.
V Hradišti se nás ujala paní kolegyně Benešová. Zavedla nás na připravený oběd a odpoledne že nás doprovodí odsud na hrad Buchlov. Vyjeli jsme autobusem skoro až na samý vrchol. Potom se autobus obrátil a dopravil nás zpět. Buchlov mne překvapil. Hned u vchodu legenda vypráví, že kdysi měl být na Buchlovu popraven nějaký zločinec. Prosil o milost a hradní pán mu ji přislíbil, jestliže vsadí do země strom kořeny vzhůru a ten se ujme. Skutečně se strom ujal a dodnes se tam zelená. Na hradě jsme viděli to, co na podobných místech bývá. Zvláště tam zaujala obrovská sbírka starých knih. Před hradem jsem se občerstvili, a pak se vrátili k nám již připravenému autobusu.
Druhý den bylo svatodušní pondělí. Ředitelka Benešová zjistila, že toho dne budou asi v hodinu vzdálených Kunovicích slavit chlapci JÍZDU KRÁLŮ. Tak jsme tam záhy ráno odjeli. Na nádvoří velkostatku už se shromáždili statní jinoši se ztepilými koňmi. Hoši v národních krojích, koníčky vyzdobenými samými vlajícími fábory. Byla to milá podívaná. Potom se seřadili. Napřed jeli dva junáci s tasenými meči, mezi nimi pak hoch asi dvanáctiletý, jehož tvář docela zakrývaly vlající stuhy. Potom následoval dlouhý průvod jezdců na koních. Slavnost představuje, že si zvolili mladičkého krále a slibují, že ho svými meči budou ochraňovat. Jeden ze šohajů měl pokladničku a naše děvčata mu do ní vložila hezkých pár korunek, aby hoši měli na vínko.
Když jsme se navrátili, prohlédli jsme si zajímavé slovácké muzeum a já se kolegyně Benešové dotázal, zda je pravda, že její manžel má velice bohatou knihovnu. Pozvala nás domů, S kolegyní Hanělovou jsme měli možnost si knihovnu prohlédnout. Její muž byl spisovatelem, poměrně tam dobře známým. Ochotně nám svoje poklady ukázal. Knihy měl mistrně a jednotně svázány od žáků a profesorů místní státní knihařské školy a měl skoro samé bibliofilie. Otevřel nám skříň, ve které měl samá ex libris. Sdělil nám, že má skoro všechna, co jsou v republice vydaná. Usmál jsem se a zeptal se ho, zda má i to Dillingerovo, namalované pro knihovnu mé školy. Myslil jsem si, že ho rozhodně mít nebude, protože jsem nikomu jeho výtisk nedal. Ale pan Beneš sáhl do jedné krabice a v minutě mi ono ex libris podal. Vysvětlil mi, že má sjednáno s tiskárnami a ty že mu ex libris vždy po vytištění posílají. Potěšil jsem se a poděkoval mu za vysvětlení.
Odpoledne jsem plánovali cestu na nedaleký Velehrad. Došli jsme tam přes Staré Město, kde se našlo ve vykopávkách množství archeologických památek. Očekával jsem, že když jsou svátky, bude ve Velehradě mnoho poutníků. V tom smyslu jsem byl trochu zklamán. Pravda, poutníci tam byli, ale asi jen tak odhadem 200. Když jsme si prohlédli mohutný chrám, kde je pochován kostelní příznivec olomoucký arcibiskup Stojan, navštívili jsme i muzeum památek z vykopávek jak na Velehradě, tak i ve Starém Měst. Provázel nás tam tvůrce a ředitel onoho muzea Nevím proč, ale kolega Boubíček mermomocí chtěl umluvit opata místního kláštera, aby nás pustil, do cel mnichů. Ale opat nesvolil. Domů jsme měli dvouhodinovou cestu. Chtěli isme se té námaze vyhnout, proto jsem najal autobus a holčičky do Hradiště dopravil. Líbila se nám slovácká děvčata, ztepilých postav a každá v jiném kroji, protože každá obec je nosí od druhé v trochu odlišném vzezření. V Hradišti jsme měli možnost vidět jakousi národní slavnost. Včele průvodu kráčeli muzikanti, basu měl hráč na popruzích na krku. Jiný podobně nesl cimbál. Ostatní hráli na housličky, či pískali na klarinety. Bylo to veselé a hezké.
Pak jsme následujícího dne jeli přes Újezd do Luhačovic. Tam nám dali průvodce a ten nás doprovázel po všech lázeňských zařízeních. Obědvali jsme v lázeňské restauraci a pili buď Vincentku nebo Amandku. Ta první byla lepší. Vystoupili jsem na návrší a prohlédli si známou Slováckou budu, ve které se leckdy scházeli naši literáti při skleničce vína. Na promenádě jsem se sešel s náměstkem hradeckého starosty panem Benešem a debatovali spolu hlavně o Baťovi, jehož metody on, jako původem švec, odsuzoval. Prý z lidí Baťa udělal brzy vyčerpané ruiny.
Odpoledne dojel ze Zlína pro naši výpravu objednaný autobus. Jeli jsme hornatou krajinou. Cikánky přibíhaly a chtěl nám hádat budoucnost, leč my je vesele odbývali. Ještě před Zlínem jsme zastavili, aby si dívky prohlédli Baťův hrob na lesním hřbitově. Prostá žulová obruba, pole květin a deska s prostými slovy: TOMÁŠ BAŤA, ukrývá pozůstatky našeho nejpodnikavějšího průmyslníka, který z prostého prodavače papučí, pílí se dopracoval úžasného rozpětí výroby obuvi, kterou prodával do celého světa. A Baťa nebyl zlý člověk. Nikdo z jeho zaměstnanců si naň nestěžoval. Zlínu postavil, krom ohromné továrny i školy, nemocnici, biograf, dva velké obchodní domy, muzeum, síň umění, dělníkům stovky rodinných domů. Postaral se, že si tam za pouhou jednu korunu mohl každý koupit dobrou kávu, za 4 koruny dostatečný oběd. Pivo se ve Zlínu prodávat nesmělo a lihoviny rovněž ne. Za 1 korunu prodával kilowatthodinu elektrického proudu. Aby mohl ubytovat četné návštěvníky Zlína, vystavěl čtrnáctipatrový hotel, nazvaný Společenský dům. Zajímavá byla podívaná z jeho střešní plošiny o polenu, kdy 20tisíc zaměstnanců vyházelo z továrních vrat. Bydlel jsem ve Společenském domě, kde každý pokoj měl vlastní koupelnu i záchod. Pohodlí se tu nepočítalo draze: Za noc pouhých 20 korun. Děvčata jsem ubytoval v budově Zámečku. Ráno jsem se vypravili k prohlídce továren. Přišel fotograf, aby nás vyfotografoval na památku. Přišli průvodci a rozdělili si nás na skupinky. Provázeli nás jednotlivými továrními halami, postavenými podle amerických vzorů. Výroba byla pásová a každý musel se přičiňovat, aby běh se nezdržel. Byla to skutečně obdivuhodná podívaná. Uvedli nás do obrovského biografu, kde 3x za den byla představení za pouhé 2 koruny. V obchodních domech se dalo koupit vše, jako v podobných pražských podnicích. V poledne a večer se ve dvou nejvyšších patrech otevírala restaurace, kde se prodávala jídla za překvapivě nízké ceny. To vše je pravda o Baťovi. Při odchodu jsme ještě prošli zlínskou zoologickou zahradu, Baťou pořízenou a zdarma přítulnou.
Asi o třetí hodiny odpolední jsem odjeli směrem na Otrokovice, Přerov a Pardubice. Večer jsme tam stihli vlak do Hradce. Byl to opravdu překrásný výlet…
Z dědovy kroniky přepsal Olda Suchoradský