Dokončení líčení cesty dědy do Německa v roce 1923 a líčení zájezdu do Londýna, ve stejném roce.
Obědval jsem v Bertesgadenu nějakou mořskou rybu. Pak odjel vlakem, několikrát přestupoval, až kol 22. hodiny večerní vystoupil v Řezně. Pokoj jsem dostal blízko nádraží a druhého dne si město prohlédl. Jeho ráz je tak trochu podobný Norimberku. Památný je chrám. Odpoledne jsem znovu usedl do vlaku, směřujícího k českým hranicím. Když jsme se k nim přiblížili, bavorští policisté přepadli nastupující do vlaku cestující a odebírali jim bez milosti fotoaparáty. Jakmile usoudili, že jsou nové a v Německu zakoupené, tak jim je zabavili. Dojeli do pohraničního Brodu nad Lesy.
Tam už na nás čekal připravený vláček o dvou vagonech, že asi za hodinu nás odveze do vlasti. „Cestující z Československa k celní a pasové prohlídce“, zavolali celníci česky a vpustili nás do menší místnosti určené k revizi. Pasová prohlídka šla bez řečí a rychle vpřed. Pak následovala ta celní. Protože přechod do Bavorska, jak jsem již předeslal, byl stižen, pouze tři jsme byli ti nešťastliví a věru na tu prohlídku do smrti budou vzpomínat. Jedna dáma mezi námi, tu poslali do přilehlého pokojíku, kde ji měla prohlédnout žena. Nás dva muže si ponechali. Měli na nás celou hodinu, a tak si s námi pohráli. Nejdříve byla kontrola Bavoráků. Nařídili mi vyklopit batoh, a pak brali jedu věc za druhou. Celník nejdříve nic neříkal, až narazil na menší obrázkové album. „Proč jste si to koupil?“, zeptal se celník. Já odpověděl: „Na památku, protože se mně v těch městech líbilo.“ Neřekli nic a prostrčili nás oba k českým celníkům. Přede mne se postavil nějaký pán s velkým kufrem, na kterém bylo vidět, že je to kufr nový. „Vy jste si tam koupil tenhle kufr?“ - „Ne, ten jsem si koupil již v Hradci Králové.“ (Aha, krajan – pomyslel jsem si). „Neříkejte! Chcete zaplatit pokutu a clo?“ A pán znovu tvrdil, že kufr má ještě z Hradce. Marné byly domluvy i výstrahy, svoji výpověď nezměnil. „Tedy ten kufr zůstane zde a teprve až účtem z Hradce prokážete, že tam byl před časem zakoupen, tak vám kufr vydáme. Můžete jít!“ Nyní byla řada na mně. „Koukám, vy máte z Německa nepromokavý plášť.“ „Ano, koupil jsem si ho když v Norimberku pořád pršelo a byl bych si zničil šaty.“- „Dobře. Ukažte, kde jste měl k tomu úřední povolení.“ – „To nemám. Dopředu jsem nepomýšlel na koupení pláště, v době, kdy jsem odjížděl. Ostatně rád clo zaplatím.“ – „Čím jste?“ Povídám, že jsem učitelem. „Ták? To je pěkné. Jste veřejný zaměstnanec a neznáte nařízení, že bez povolení se nesmí nic v Německu kupovat? Sepíšeme s vámi protokol a následky si přičtěte…“ A vzal k ruce formulář, aby se mnou o mém přečinu sepsal protokol. Při jeho psaní se zeptal: „Litujete svého spáchaného činu?“ „Velice toho lituji“, jsem odpověděl. A tak to zapsal, a ještě k tomu toto připsal: „Ježto pachatel hned hlásil, že uvedený plášť si v Německu koupil, činu litoval, clo i pokutu zaplatil, navrhuje podepsaný celní úřad, aby od jeho dalšího stíhání bylo upuštěno.“ To jsem rád podepsal, zaplatil asi 10 Kč cla, asi 60 korun pokuty a mohl jsem nastoupit do vlaku. Protože ale kabát i se clem a pokutou mně přišel na necelé dvě stovky, řekl jsem si, že je to docela dobré.
Vláček těžce oddechoval, když stoupal k pohraniční Folmavě. Pak zahnul k České Kubici, kde jsem vystoupil. Nedaleko stál pension Elišky Krásnohorské. Tam jsem se nestavil, ale stoupal jsem dál na vrchol pohraniční hory Čerchov, zalesněné až po samý vrchol. Cestou jsem, co chvíli potkával české finančníky, kteří tu hlídkovali, aby se přes hranice nepašovalo. K čertu. V Brodu jsem zaplatil z pláště pokutu, potvrzení o tom mně nedali a teď mne třeba chytnou, zase odvedou na strážnici a budu muset platit znovu. Ale nic takového se nestalo, celníci slušně odpověděli na přání dobrého dne a více si mne nevšímali. A tak jsem asi o šesté večerní došel do Pasovské chaty na vrcholu. Rychle jsem se občerstvil a vyběhl na Kurzovu vyhlídkovou věž. Předtím mne zajímaly Domažlice, v dálce se rýsující. Pak bližší vesnice Chodska. Ptám se, jak daleko je do Domažlic. „Dobré tři hodiny“, odpovídá majitel chaty a nabízí mi, že bych v útulně mohl přenocovat. Ale já se hned pustil dolů. Směr Domažlice. Prošel jsem asi třemi chodskými vesnicemi a kol deváté večer jsem stanul na domažlickém rynku. Rychle hledám hotel, dostávám nocleh a uléhám, abych zaspal dojmy z událostí na bavorské celnici. 
Ráno procházím Domažlicemi, hledám dům, ve které, žil a zemřel spisovatel Jaroslav Vrchlický. Prohlížím si chodský Hrad s vysokou kulatou věží. Procházím se po podloubí. Napadá mne, když jsem na pokraji Šumavy, abych z Domažlic dovezl domů nějaké sušené houby. Kupuji jich dvě kila. Pak již musím na nádraží a nastupuji na více než šestihodinovou cestu přes Plzeň do Berouna. A odtud mne ještě čeká čtyřhodinový pochod do Unhoště. Ale to na tehdy 37letého mladíka bylo už jako nic.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A další cesta, ve stejný rok – 1923. to jsem se v novinách dočetl, že Wembley - části Londýna, se koná velká výstava britského impéria. Rázem mne v tu chvíli napadla myšlenka, navštívit u té příležitosti Londýn. Leč anglicky jsem neuměl ani slovo. Proto jsem byl rád, když se v novinách ocitla nabídka, že cestovní kancelář pana Melichara v Jihlavě, pod hlavičkou tamějšího Osvětového domu, tam uspořádá o prázdninách výpravu. Protože se tenkrát přes Německo cestovalo obtížně, zařídili cestu přes Rakousko, Švýcary, Belgii do Anglie. Zpátky se jelo přes Paříž a Německo. Program se mi zamlouval. Vždyť kromě Anglie mi umožní vidět i Paříž. Jenomže počítali v Paříži pouze s dvoudenním pobytem, což se mně zdálo nesmyslně málo. Napsal jsem do Jihlavy, že se k cestě přihlašuji, ale zatímco oni odjedou, já chci v Paříži ještě dál zůstat. Odpověděli, že s žádostí souhlasí a že budu mít cestu lacinější o trať z Paříže do Prahy.
Cena, kterou si a zájezd stanovili se mně zdála přiměřenou, program zcela vyhovující. A přesto, v životě jsem nezažil při organizování cest větší lajdáctví nežli tenkrát. Pan Melichar svěřil vůdcovství lehkomyslnému muži. Ten nám obstarával pouze dopravu, ubytování a stravování. Po pamětihodnostech navštívených měst nás vůbec nedoprovázel, ale ani je neznal. Ráno po snídani oznámil, kam a v kolik hodin se máme dostavit k obědu. Po obědě nás nechal 3 hodiny odpočívat, pak nás naložil do tramvaje a dovezlo do některého muzea a poslal nás dovnitř, abychom si ho prohlédli. A ještě nám řekl, kde a kdy budeme večeřet. Každý jistě pochopí, že nechat tolik cestujících v tak velkém městě svému osudu, když neznali tamní jazyk, a protože počet účastníků byl velmi vysoký (bylo nás 120), bylo to velmi nezodpovědné. Je jasné, že se tím vše velice zdržovalo. Tak se třeba přijelo na místo v 22 hodin večer. Hodinu trvalo roztřídění do hotelů. Pak začal teprve shánět dopravní prostředky, jak nás do těchto hotelů dovézt.
Ale vraťme se na začátek. Měli jsme se sejít večer v Jihlavě, kde nám byly rozdány odznaky a jinak nám dohromady nic neřekli. Ráno se vyjelo osobním vlakem přes České Budějovice do Lince. Teprve tam odtud se dále cestovalo rychlíkem. Stravování mělo začít teprve večer druhého dne v Basileji. Nekrásnější partie Alp nám skryla noční tma. Ráno bylo hloupé a nedokonalé umývání na záchodové toaletě ve vlaku. Projeli jsme Arlberským tunelem a brzy u Buchau překročili rakouské hranice. Neocitli jsem se hned ve Švýcarsku, ale ve velkovévodství Lichtenštejnském, velikém asi tak jako hradecký okres. Na jízdu Švýcarském jsem se těšil, ale byl jsem zklamán. Po vysokých, sněhem pokrytých horách nebylo ani stopy. Krajina se docela podobala tak asi našemu Pošumaví. Pohled se osvěžil teprve když jsme se přiblížili k Curyšskému jezeru. A brzy potom jsme zastavili v Curychu. Je to největší město švýcarské republiky. Stavěli jsme tam jen asi dvě hodiny, což úplně stačilo k jeho prohlídce. Všude bylo vidět plno blahobytně vyhlížející obyvatele. Obchody byly naplněny přepychovým zbožím, lidé byli pěkně ošaceni. A pak náš rychlík, po třech hodinách další jízdy, dospěl do cíle dnešního našeho putování, do Basileje.
Basilej leží na samých německo-švýcarských hranicích. Při jejím jméně my Češi vzpomínáme na Basilejská kompaktáta. Protože se o nás nikdo nestaral, byli jsme na prohlídce města zcela bezradní a nevěděli jsme, kam se máme podívat. Večer jsme naše trojice, která se dala dohromady, do nějaké restaurace, kde vyhrával nějaký šraml. Ale brzy jsem odtud odešli se vyspat. Mluvím tu o trojici. Tu vedle mě tvořil táborský profesor Kroupa a ředitel královéhradeckého městského důchodu, předseda hradeckého odboru Klubu čsl. turistů, pan Kašpar. Po celou dobu výpravy jsme byli my tři spolu.
Z Basileje nás od rána, po celých 10 hodin, vezl vlak do hlavního města Belgie, Bruselu. Ulehli jsme tam ke spánku až pozdě v noci, ale brzy jsme zjistili, že náš hotel je zamořen štěnicemi. Potvůrky štípaly, nedalo se s nimi spát. Ráno, jakmile se rozednilo, už jsem z hotelu prchnul do města. Pan pořadatel zase rozhodl, abychom si město sami prohlédli sami. A v 10 hodin se sešli na obědě. Honem jsem si koupil plán Bruselu a prošel se hlavními ulicemi. Navštívil jsem velechrám sv. Guduly, znamenitou gotickou stavbu. Až jsem úžasem oněměl, když jsem stanul na Grand Place. To je bruselské hlavní náměstí. Z jedné strany je městská radnice a z druhé tzv. Maison du Roi čili Královský dům. Obě budovy jsou vyvedeny v gotickém slohu a vypadá to, jako by jejich fasády byly utkány z bruselských krajek. Ale i další domy kolem náměstí jsou nádherné. Vystavěly je belgické cechy před staletími. Průčelí září bělobou a zlatem, takže tím je dojem z nich nezapomenutelný. Asi do 10 hodin se na náměstí prodává zelenina v u nás nevídané velikosti. Pak na znamení zvoncem se zelinářky odklidí a místo nich se objeví obchody s květinami. Ty teprve dají náměstí ten pravý půvab. Že je poblíž známá soška čůrajícího chlapečka jsem nevěděl. Vystoupil jsem na kopeček k budově soudního paláce, viděl ještě burzu a operu. Tak jsem zběžně a rychle seznal městské pamětihodnosti. Většina ostatních účastník zájezdu na Grand Place ani nebyla a moc toho litovala a zároveň nadávala na lajdáckého průvodce.
Další zážitky dědy Emila ze zájezdu do Londýna zase v úterý.
Olda Suchoradský