Zima je už skoro na krku, a tak je ten nejlepší čas vrátit se do léta a zavzpomínat na naše prázdninová putování. Mám uloženy podrobné vzpomínky na všechny učitelské základny EXOD. Tou poslední, před narozením naší druhé dcery, byla základna v Jasné v Nízkých Tatrách, o prázdninách v roce 1986. Byla to velice náročná základna, s množstvím dlouhých celodenních výletů, v členitém horském terénu. Byli jsme tam s dcerou Evičkou, které bylo již 10 let, což byla podmínka účasti dětí na této základně. Ale ve skutečnosti jsme tam byli z naší rodiny čtyři. Tou čtvrtou byla utajená dcera Jana, kterou už manželka nosila pod svým srdcem, aniž by o tom vůbec věděla. Teprve dodatečně jsem si uvědomili a obdivovali, jak to obě děvčata všechno skvěle zvládla. Ale o tom až na konci tohoto vzpomínání.
Nápad pro EXOD 1986 do Nízkých Tater přišel dva roky před tím, na podobné základně EXODu ve Velké Fatře, v středisku MALINO-BRDO. Tam si nás všiml jeden z vedoucích p. František Kuba z Brna, který vedl na této základně skupinu pokročilejších turistů. Protože byla naše skupina při závěrečném vyhodnocení označena jako nejlepší „chodící“ rodina, nabídl nám účast na jím vedené základně v Jasné v Nízkých Tatrách. Mělo to však jeden háček. Byla určena pro rodiny s dětmi od 10 let. A tak jsme si museli ještě 2 roky počkat, než dcera Evička dosáhla tohoto věku. Mezitím jsme si psali přání k svátkům a připomínali si tak vzájemnou dohodu na základně Malinao. Už o Vánocích v roce 1985 jsme měli od pana Kuby potvrzeno, že nás na svoji základnu vezme, pokud se řádně a včas přihlásíme. Když pak v únoru v Učitelských novinách vyšel seznam základem na tento rok, vyplnili jsme bleskově přihlášku a odeslali ji do Brna. Byli jsme asi mezi prvními, protože už za týden jsem dostali potvrzení, že jsme přijati a že se můžeme těšit na pobyt v Tatrách o hlavních prázdninách.
Pokyny k pobytu na základně :
A
tak přišel pátek 11.července 1986. Počasí v těch dnech bylo velmi proměnlivé, skoro aprílové. Den před nástupem, ve čtvrtek, bylo celý den zataženo, odpoledne dešťové přeháňky, přes den ani ne 20° C. My se připravovali k odjezdu několik dní předem. Vše vyvrcholilo právě ve čtvrtek. Odpoledne jsme kufry s vybavením dovezli ½ 4 odpoledne na zastávku a pak jsme se ve třech tam vrátili v 18 hodin a odjeli směrem do Prahy. Času do odjezdu rychlíku bylo dost, a tak jsme se šli projít na „pěší zónu“. V restauraci ARBAT jsme si dali opečené brambůrky a ze stanice MŮSTEK jsme se metrem přesunuli na Smíchovské nádraží. I tam jsme ještě měli spoustu času. Tak jsme si věci dali do úschovny a prošli se volně v okolí. Povečeřeli jsme z vlastních zásob. To již bylo před 21. hodinou. Vyzvedli si zavazadla a šli vyhledat naši vlakovou soupravu. Rychlík na Slovensko byl odtud vypravován. Naše čekání bylo dlouhé, ale vyplatilo se nám. Vlak tam stál již připraven a byl docela prázdný. Mohli jsme si pohodlně vybrat vagón i docela prázdné kupé, jaké se nám líbilo. Koupené místenky jsme ani nepotřebovali. Pohodlně jsme se rozložili, vyndali si karty a začali spolu hrát žolíky. Přišla mladá a vlídná průvodčí a prohodila s námi několik slov. Po půlhodině se vlak konečně hnul z místa. Zastavili jsme jen o stanici dále, na Hlavním nádraží. Tam se stálo dalších 40 minut. Za tu dobu se rychlík docela naplnil. Došel jsem do haly koupit limonádu, a ještě nějaké další pití na cestu ve flašce – vše samozřejmě nealkoholické. Ve 23 hodin jsme se konečně a definitivně pohnuli – směr nové prázdninové zážitky.
V kupé s námi byli další lidé. Upoutala nás poloviční rodina – tatínek se dvěma dětmi, o které se velmi dobře staral. Sledovali jsme nočně osvětlenou Prahu. Rychlík postupně nabíral rychlost. Okolo půlnoci jsme zastavili v Kolíně, za další hodinu v Pardubicích. Pak už si toho moc nepamatujeme, protože jsme postupně všichni tři usnuli. Cesta byla docela příjemná. Venku se spustil silný déšť. Milá průvodčí se ukázala jako velmi energická žena. Vyhostila z našeho vagonu skupinu opilých vojáků. V Zábřehu vystoupila ta tříčlenná rodinka a nastoupila další, se dvěma staršími děvčaty. Ta rodina s námi pak jela až do cíle naší cesty. Začalo zvolna svítat. V Čadci už bylo docela dobře vidět. Stále lilo jako z konve a pohled ven byl dost neutěšený. A tak jsme raději spali dál. Probrali jsme se až v Ružomberoku a společně jsme vzpomínali na základu na Malinu, protože tady jsme tehdy vystupovali.
A dále už začíná popis prvého dne na EXODU 1986., který zveřejním zítra.
Olda Suchoradský