Již dlouho jsem nevyužil vzpomínek svého dědy Emila. Dnes opíši část z jeho první kroniky, psané v roce 1942, kde popisuje nájemníky jejich domu v Pelclově ulici, kam se přestěhovali po odchodu z Unhoště.
Na novém místě jsem se nejvíce stýkali s nájemníky našeho domu, V suterénu bydleli Goldmayerovi. Jejich život byl rovněž zajímavý. Oni nejdříve odešli hledat práci do Francie, ale už po dvou letech se vrátili zpět. I tady dost dlouho hledali nějakou práci, ale když nějakou našli, záhy z ní byli propuštěni. Hledali v Hradci nějaký pohodlnější byt. Proto jsme je vzali do toho zcela dole, v přízemí. V té době pán přijal místo v malé elektrotechnické továrničce na Novém Hradci. Dcera je nasazena na práci v Říši.
Vpravo v přízemí byl byt, sestávající se z kuchyně a svou pokojů. Byl obýván řadu let kapitánem panem M. On byl předčasně penzionován pro silný nervový otřes, jenž utrpěl při železničním katastrofě. Jejich syna jsem se pokusil umístit v kanceláři firmy Schicht v Ústí n. L. Kapitánovi si pak koupili vlastní domek na Pospíšilově třídě a odstěhovali se.
Ředitelství drah na jejich místo v našem domě umístilo jinou rodinu. Ti měli jednu dceru. S touto rodinou byla jen těžká domluva. Paní nám dělala naschvály. Třeba sušila prádlo přímo v bytě. Když jsem jí toto chování vytýkal, vynadala mi. Dokonce na mne podala žalobu pro „násilné přepadení v bytě a užití slov „že mi z bytu udělali chlívek“. Při soudním přelíčení soudce odmítl ono "násilné přepadení", protože jako domácí jsem měl právo s nájemníkem vstupovat do takové debaty. Když můj advokát nabídl důkaz pravdy na ono dělání chlívku v bytě tím, že oni doma na záchodě chovali králíky, kteří tam měli mladé, požádal advokát nájemníka o přerušení jednání. Protože já měl podanou protižalobu, došlo nakonec ke smíru. Obě strany se dohodly na prohlášení, že svých činů litují a zaplatily vlastní útraty soudního řízení. Já jsem podal na tuto rodinu soudní výpověď a oni se urychleně z domu vystěhovali.
Historie bytu byla i nadále velmi pestrá a zajímavá. Uvolněný byt dostal učitel z Rodinné školy, kde jsem působil. Nepobyl tam ale dlouho a já ho pak pronajal profesoru z gymnázia, jehož žena záhy skončila v ústavu choromyslných. Tady v Hradci se pomátla a jen moje žena Anežka ji uměla trochu uklidnit. Musela si však vyslechnout její poučování o chemii, nutila manželku odříkávat chemické vzorce a další podobné nesmysly. Připomínám, že to už se jednalo o jiný byt v 1. patře vlevo, kam se pan profesor s rodinou přál přestěhovat.
Nyní v tom bytě bydlí vrchní četnický strážmistr Jiroušek. Má znamenitého smělého klučinu Pepana, jež se má čile k světu. Sestřenice paní strážmistrové Věruška Lachmanová se v roce 1941 provdala za našeho nejstaršího syna Emilka, a tak jsme v této době strážmistrovými příbuznými. V jejich původním bytě v přízemí teď bydlí hudebník, jehož paní je majitelkou prádelny a žehlírny. Mají u sebe babičku a prababičku, pak ještě dvě děti – chlapce a holčičku.
Naším sousedem, pokud jde o dům, jsou BAXANTOVI. Nejdříve to byli rodiče nynějších vlastníků. Starý pan Baxant byl úžasný dobrák. Všechno u nich v rodině vedla paní, která dokázala za první války jejich parketářskou firmu, kterou vedla, dovést k rozkvětu. V přízemí u nich bydlel policejní strážník Hájek, v prvém patře vdova po kováři Hájkovi. Dalšími našimi sousedy jsou ředitelovi ŠTYCHOVI. Bydlíval u nich ještě starý pan otec Petr, povoláním natěrač. Na nároží k parku bydleli MOTYČKOVI, na druhém nároží k ulici vedle kasáren Hlávkovi. V tomto domě ještě v přízemí fungoval a dosud funguje hostinec VĚTVIČKOVÝCH. Celou druhou ulici proti našemu domu zaujala nová budova okresního úřadu.
Sleduji-li vývoj v tomto bloku domů za 20 let co tady bydlíme, tak to celé okolí změnilo k nepoznání. Tenkrát byla naše ulice bez dláždění, plná výmolů a hodně to tady za větru prášilo. Dále už byla pole osetá vojtěškou. Za námi u domu byly záhony, kdew si lidé pěstovali zeleninu. A pěstovaly se tady dokonce i brambory. Dnes na těchto místech rostou nové budovy, o jejichž charakteristické kráse se tady mezi starousedlíky vedou různé debaty.
Další dědovy vzpomínky o životě v Pelclově ulici zase až příště.
Olda Suchoradský, z kroniky dědy Emila Z MÉHO ŽIVOTA, 1.dík