CO NÁS JEŠTĚ ČEKÁ ?

Chci komentovat dobu, ve které právě žijeme. Jako starý člověk jsem se těšil na období, kdy nebudu mít tolik povinností a budu si jen užívat „zaslouženého odpočinku“, jak se  době seniorů říkalo. Tak do takového stavu má současná doba ještě hodně daleko. Nejde jen o politiku, ale i o soukromí v rodině a mezi přáteli. Probouzím se uprostřed noci s obavou, co nového a strašného přinese další den. Převaluji se z boku na bok a často mně napadá, za co jsem si to zasloužil...

 Ale není jenom to špatné. Zůstávají vzpomínky na život, které dávají zapomenout na to špatné a vybavují jenom věci příjemné.

Dám dvě fotografie, které to potvrzují.

Na té první jsem u mladých Víchů v Bukvici, spolu s včelařem Jardou Víchem, a jeho vnoučaty Vlastou a Jardou. Pak je tam ještě kamarád dětí Petr a další mladá včelařka z Kopidlna, tak jak jsme se tam v ten den sešli. Byla to moc krásná a milá chvíle. Právě dnes mají Víchovi (oba mladí) i s dědou Jardou přijet k nám do Hradce na návštěvu. Naposled to bylo ještě před covidem a od té doby jsme si jen občas zavolali telefonem.  Mladý Jára dostudoval práva a oženil se, Vlastička má príma chlapce. Ale jejich rodiče se rozešli. To je, ale ani nás co jsme je znali nepotěšilo. Mamka teď žije v Lánech, nedaleko Ulrychových, Jarušiny sestry Jany. A co je s tátou, to se snad zítra dozvíme. Jejich brašnářství v Panské ulici už asi neexistuje. Ani tam už asi nikdo z rodiny nebydlí. Nebo ano? Bůh ví.

A druhá fotka je z úplně jiného konce, ale taky příjemně uklidňuje. Naše šachové parta seniorů v Café Pessoa, kde jsem se scházeli nejen ke hraní, ale společně si tam vyprávěli o životě a přitom se i trochu učili hrát. Moc nás to všechny bavilo. Na fotce právě přednáší Jirka Bielavský a my nasloucháme a díváme se na partie, které nám přehrává. Hotová idylka, jako z románu. Až na to, že Helenka, druhá zprava už dnesnenímezi živými. Tak to je také život. A přitom to není časově tak moc daleko, asi tak 4 roky. Kde že loňské sněhy jsou...

  No, do současnosti se už vracet nechci, nechám si to na jindy.

Olda Suchoradský