… hezčí je, krásnější, než všechny jiné.
Vím, K. V. Rais tyto verše věnoval jiné cestě, cestičce k domovu. Verše jsem si jenom na chvíli vypůjčil k ilustraci vzpomínek na své dávné cesty do školy.
Vůbec tu nejstarší vzpomínku mám od své babičky Marie, která ráda vzpomínala, jak chodila ze své rodné vesničky Mlýnce do 3 km vzdálené školy v blízké vesnici - Budčevsi, někdy ke konci 19. století. Úzká vozová cesta tehdy vedla chvíli polem, chvíli lesem. Za deště, chladu a mrazu to nebyla žádná příjemná procházka, přesto si ji ráda připomínala. Co všechno prý si na školní cestě se svými kamarádkami a kamarády užila. Kdysi jsem se ji v nekonečném poli za vesnicí pokoušel znovu najít. Zjistil jsem, ke své lítosti, že už je dávno zoraná a nikde už není ani nezmenší náznak babiččiny vzpomínané idylky.
A tak tu mám další vzpomínku, teď už svoji vlastní. A ta je docela jiná. Cesta do školy ve velkém městě, v Hradci Králové, kolem dvou bloků domů, jen několik minut od mého tehdejšího městského domova v Opletalově ulici v blízkosti Lékařské fakulty.
Když jsem se tam nedávno náhodou ocitl, zdála se mi nějak příliš krátká, než tomu je v mých dětských vzpomínkách. Tenkrát asi byla její délka úměrná mým školním starostem, které jsem si nosil schované ve školní brašně na zádech a ve své školou zamotané hlavě. Ve třídě nás tehdy bylo skoro 45 a jenom samí kluci. A učili jsme se střídavě. Jeden týden dopoledne a druhý zase odpoledne. Takže atmosféru školu mé bavičky Marie z vesnice připomínala jen vzdáleně. Asi proto, že víc než školu připomínala, díky nám-klukům, zvěřinec.
Pak Ještě později to byla moje prvá cestička do školy v roli začínajícího, mladého učitele. Protože místní školu, v roce kdy jsem se do svého nového bydliště se svojí mladou manželkou přestěhoval právě zrušili, musel jsem denně do té v Městci Králové, kam jsem jako začátečník nastoupil, dojíždět vlakem. Takže cestička do školy se mi tak protáhla na 20 km, navíc s nepříjemným přestupem a čekáním v malé staničce uprostřed cesty v Křinci. Na cestě vlakem jsem denně potkával ty samé pasažéry. Znali jsme se jako členové jedné rodiny a když přisedl někdo cizí, tak to byla pro nás velká událost. Za 3 roky denního dojíždění jsem znal každý strom i patník podle trati. Rád jsem okénkem vláčku pozoroval, jak se s ročním obdobím proměňovala okolní příroda, plná lesů a rybníků. Jen náhodou jsemnedávno, po více než 40 letech, cestoval stejnou tratí, která je mimochodem dnes už zrušena. Vezl mě v ten den jako krále a jediného pasažéra, jeden malý vagónek. Měl jsem pocit, že všechno kolem je stejné jako tenkrát, jenom to tu nějak povyrostlo. Ve vagonku bylo ticho, ani panu průvodčímu moje jízdenka nestála vůbec za kontrolu. Trochu mne ta lidská osamělost rozesmutnila. Svoji prvou „štaci“ jsem proto už raději ani nenavštívil, abych se nezbavil iluzí, které jsem si za těch 40 let od odchodu z této školy vytvořil ve své mysli.
A je tu další vzpomínka, na návštěvu vesničky s kdysi prosperující školou, která už dávno zeje prázdnotou. U školních dveří dnes místo dětí vstupují po schodech jenom vznešené divizny. Asi se hodně diví, kam že to právě zabloudily a proč je dnes už žádné děti do pěkné školní budovy nenásledují.
Abych nekončil tak nostalgicky, tak musím podotknout, že moje vzpomínky šly hodně let nazpátek. Samozřejmě i dnes, do současných škol, vedou pěkné a zcela nové cesty. Většinou vydlážděné zámkovou dlažbou, nebo vyasfaltované až do samého kraje, aby se na ně nedostalo bláto z okolí. Dětské kroky však po nich není až tolik slyšet. Do školy je vozí autobus, nebo stále častěji auta jejich rodičů. A přitom žijí tak jako kdysi já. Jen o několik bloků od školy. Musím si přiznat, že se doba hodně změnila a s ní i naše životní trasy a hlavně návyky. Těžko posoudit, kam jsme se za to století, od dávných vzpomínek mé drahé babičky, vlastně posunuli. nebo je topmu docela jina? Naopak? Kam až jsme to klesli?
Olda Suchoradský
Přidávám reakci na tento článek z mého blogu Dědův poškolníček z roku 2011.
Lenka Urbanová
11. 7. 2011
Děkuji, moc pěkná úvaha, vzpomínka!
Já jsem jezdívala jako dítě do školy autobusem, a pak jsem šla kousek pěšky. Cesty ze školy byly často velmi dlouhé a okliky velmi oklikaté. Kapesné se tenčilo za nanuky a lízátka.
Můj syn chodí do školy pěšky, má to 20 minut přes město. Obzvlášť cestou domů leccos prožije. Zjistila jsem třeba, že se zná s prodavačkami ve všech knihkupectvích, a to jsem pak na něj byla pyšná.
Myslím na to, když se ulice u blízké školy ráno zaplní auty, která vyklápějí děti a aktovky a která spěchají a občas i troubí. Myslím, že to je škoda. Pro ty děti.
Nemám auto. Nerada jezdím autobusem po městě. Cesty pěšky mi většinou nejsou zatěžko a pokaždé se mi nějak odmění.
Znovu: díky!
Moje reakce:
Oldřich SUCHORADSKÝ 14. 7. 2011
Zdravím a děkuji za souznění našich myšlenek. Přidám ještě jednu vzpomínku na cestu do školy. Ta mě vlastně k sepsání textu přivedla. Uviděl jsem z vlaku cestičku podle tratě, kterou jsem po 8 let dojížděl takřka denně do 12 km vzdálené školy. Potěšilo mne, že je stále viditelná a dokonce tam někdo kolem ní právě vysekával trávu.
Protože mi školu v místě bydliště zrušili (jak píši v textu), dojížděl jsem většinu své profesní dráhy do školy na kole. Byla to náramná relaxace. Než jsem dojel ráno do školy, měl jsem vše v hlavě řádně srovnáno. Co a jak budu v ten den učit. Bylo to nad všechny písemné přípravy. Po cestě domů, většinou odpoledne, jsem se zase od školních starostí nádherně odstřihl a vrátil se domů smířený se všemi traumaty právě uplynulého dne a duševně svěží jako rybička. Moc mi to pomáhalo a docela mi to dnes chybí. Škoda, že už si tolik nevěřím a na kole často ztrácím rovnováhu…