Pokračujeme s dědou Emilem v cestování před více než 100 lety, tentokrát na sever Německa. Zajímavý popis dobrodružství tehdy mladého člověka, náruživého cestovatele, vás snad zaujme a odvede od myšlenek na současné dění u nás i ve světě.
Roku 1909 jsem se v novinách dočetl, že pražská Obchodnická beseda pořádá zájezd do Berlína a Hamburku. Zvábilo mně i to, že každý účastník měl zaplatit pouhých 100 korun za dráhu a loď. Peníze na vstupné do památek, na ubytování a stravování pořadatel vždy rozpočítá a vybere během cesty. Celá ta cesta mně vyšla cca za 180 korun, tedy vlastně za pakatel.
Na začátku prázdnin jsme se sešli k informační schůzce v Jeruzalémské ulici a pak ráno asi o půl šesté nás již unášel rychlík před Podmokly do saského hlavního města – Drážďan. Po příjezdu nás zavedli do potravinářského automatu, ale já šetřil a marky tam nevhazoval. V Drážďanech jme navštívili hlavní muzea a obrazárnu. V královském zámku si prohlédli zelenou komoru a zámecké síně. Odpoledne jsme byli v zajímavé továrně na výrobu cigaret SALAM ALEIKUM, což značí po turecky: POKOJ VÁM. Všude byla vzorná čistota a pořádek. Továrna byla postavena ve tvaru mohamedánské mešity.
Již prvého dne jsem se seznámil s jedním kolegou, učitelem měšťanské školy a prokuristou nakladatelské Šimáčkovy firmy, panem Bastlem. Byl to velmi skromný člověk a že si šéf jeho práce cenil je důkazem to, že za ním poslal asi 100 marek, aby si prý na cestě trochu přilepšil. Po celou cestu jsme si vybírali pokoj se třemi lůžky. Takové pokoje bývají v hotelech nejpohodlnější a jsou nejlépe vybaveny.
Dalšího dne jsme cestovali do Lipska. Na jeho obrovském nádraží zastavil vlak asi o deváté hodině dopolední. Vůdce naší výpravy, čítající něco přes 50 osob, byl člověk skutečně obětavý, mírný, snažící se každému vyhovět. Členové výpravy byli tak z 80% obchodníci, mnozí byli s manželkami. Charakteristickou osobou byl asi 70letý starý pán, plný chuti do života, statný a veselý. Všichni jsme jej měli rádi. Během zájezdu jsme za málo peněz měli postaráno o všechno pohodlí. Nikdy jsem při dalším podobném zájezdu nepoznal tak solidní účastníky. Ve městech nás očekávali tamní usedlí krajané, kteří si nás rozebrali a městem provázeli. Byli to vesměs odborníci. Jeden přes textil, jiní z obchodů, další z průmyslu apod. Když se v Lipsku vytvořila z našich účastníků skupina knihtisku, hned jsem se k ní přidal a nelitoval jsem toho. Lipsko je známo svými vynikajícími knihkupectvími a stejně dokonalými grafickými závody. Nejdříve nás dovedli do Mayerova podniku, kde jsme měli možnost vidět, jak se tiskne jejich proslulý Mayers Lexikon a jak se v něm v litografii malují barevné přílohy. Jak se brožuje a posléze kniha i váže. V jiném závodě jsme poznali nesmírně bohatý sklad knih, vydávaných v celé německé říši a rozesílající různé balíky knih do jednotlivých knihkupectví. Viděli jsme velký dům německých knihkupců i výstavu různých tiskáren. Našel jsem tam i české oddělení. Z budov si nejvíce pamatuji budovu říšského nejvyššího soudu. Na jedné ze tříd města je drobná fontána: Jeníček s Mařenkou, která nastavuje misku tekoucímu praménku. Je to dílo českého sochaře Mágera. Několik účastníků si zajelo ke kolosálnímu pomníku bitvy národů z roku 1813 u Lipska. Tam spojenci zvítězili nad Napoleonem.
A zase jsme jeli hodně dlouho, až do severních končin říše, do starobylého hanzovního města Brém. Prováděli nás zástupci firmy Kareš a Stocký. Tento podnik dopravoval české vystěhovalce do Ameriky. V Brémách nás upoutala starobylá radnice, burza, kde v sále na stropě byla vyobrazena větrná růžice, která ukazovala směr a sílu větru. To kvůli lodím, plavícím se po moři. Pravou raritou tohoto města je Bleikeller. Je to sklepení pod kostelem, kde v otevřených rakvích je několik desítek neztrouchnivělých mrtvol. Mnozí, zejména dámy, se tím hodně vyděsily.
Přišla neděle, výhodná k výletu na Helgoland. Vlak nás dovezl do Bremerhaufenu, který je přístavním městem pro Brémy. Dojeli jsme až na mořský břeh, kde už na nás čekala menší loď, dopravující lidi na Helgoland. Svěřili jsme jí své životy a při vstupu se nenadáli, jak moc s námi pohoupe.
Malý ostrůvek Helgoland leží proti labskému ústí do Severního moře. Patříval britské říši, ale ta jej koncem XIX. století prodala Německu. Němci z ostrůvku vybudovali silnou pevnost, která chránila přístup k Hamburku a Kielskému průplavu. Obě světové války prokázaly, že svůj úkol znamenitě plnila. Celý ostrov na povrchu i v podzemí byl napěchován ničivými zbraněmi a byl opravdu nedobytný. Není proto divu, že spojenci se rozhodli Helgoland rozmetat, aby jim již nikdy nemohl škodit. Mělo se tak stát koncem března 1948. Byly připraveny obrovské nálože třaskavin do jeho útrob, ostrov podle propočtů se měl ponořit pod mořskou hladinu. Ale výbuch nesplnil očekávání, sice utrpěl pořádné škody, ale jeho základy z moře čnějí dosud.
Cestou na Helgoland se na nás zpočátku sluneční paprsky pěkně usmívaly, ale za krásnou stavbou Rotesanského majáku se obloha zachmuřila, rozpoutala se opravdová vichřice a mořské vlny začaly mocně kolébat naším plavidlem. Náš parník se houpal z přídě na záď a současně i z boku na bok. Kdo zůstal na palubě, musel se držet středu lodi, protože příď i záď byly omývány vysokými vlnami. Mořská nemoc zachvátila nejdříve ženy a našeho vůdce, který ve tváři zezelenal, záhy došlo i na ostatní muže. A tak jeden cestující za druhým se nakláněli přes zábradlí, aby nakrmili rybičky. Někteří radili pít lihoviny, jiní dosyta se najíst a jiní užívali lék veronal. Jeden dokonce radil, že se naklánění lodi má paralyzovat opačným nakláněním lidských těl na lodi. Všechny rady se ukázaly být slabé. Jen mizivé procento osazenstva se vydrželo smát až do konce cesty, která cestu z udávaných tří, prodloužila na plných pět hodin.
Všichni jsme toužili po ukončení „zábavné plavby“, leč po ostrovu nebylo dlouho ani památky. Teprve asi kilometr před ním se vynořil náhle z mlhy a my jej přivítali rozjasněním tváří a asi takovými výkřiky, jako když Kolumbovi plavci uviděli San Salvador. Parník zastavuje několik set metrů před pobřežím. Nemůže k samému břehu, moře tam je příliš mělké. Proto přijíždí několik desítek člunů a naloďuje pasažéry k převozu. Loďky se natřásají, že se leckdo bojí do nich přestoupit. Leč jejich silní veslaři bez milosti berou jednoho pasažéra za druhým a vtisknou ho na sedadlo vratkého člunu. Jakmile je plavidlo naplněno, obratně veslují k přístavnímu můstku.
Zaplať pánbůh, konečně mám pevnou půdu pod nohama. Leč kam se poděla mořská nemoc? Všichni jsme najednou zdrávi a ve svých útrobách pociťujeme neukojitelný hlad. Honem tedy do restaurace. Předkládají nám jakousi vařenou mořskou rybu a podle libosti si ji poléváme olejem a octem. Je toho pořádná porce, ale na talíři u všech zbude jenom kostra. Připíjíme si pivem z místního pivovaru. Ale nepřijeli jsme na Helgoland, abychom jedli a pili. Naším úkolem je pořádné prozkoumání ostrova. Ostrov je považován za pevnost prvého řádu. Němci si to tam hlídají a my zase netoužili strávit několik let v jejich kriminále. Radili jsme se, kde a jak svůj průzkum začít. Několik z nás se sjednotilo, že nejlepší bude najmout si malou plachetnici a ostrov na ní objet. Požadovaná cena za tuto projížďku je sice poměrně vysoká, ale nezapomínejme, že jsme v lázeňském místě. Vstupujeme do člunu, jehož majitel vytáhne do výše plachty a odrazí od břehu. Vítr se napře do plachet a během asi jedné hodiny svoji odvážnou pouť dokonáme. Malé hejno racků krouží okolo nás a ohavně na nás křičí, žádajíc o nějaké sousto.
Na ostrově leží hned u pobřeží lázeňské městečko s hezkými, vesměs jednopatrovými domy. Od pobřeží vede k městu silnice, která končí ulicí příčnou, takže obě dohromady tvoří písmeno T. Ostatní uličky v městě nestojí za řeč. Jednou z nich přijdeme ke zdviži, která nás pohodlně vytáhne na tzv. Oberland. Dobří turisté to vyběhnou pěšky a ocitnou se tak mezi drobnými přístavními domečky, v nichž bydlí rybáři a lodníci. Nad jejich domečky se v sítích suší ryby. V parném létě to tu nekřesťansky zamáchá.
Pokračování dobrodružné cesty po Německu zase příště.
Olda Suchoradský