Myslím, že tomu tak dnes už není. Po většinu svého života jsem působil jako dobrovolný knihovník. Na měsíc březen jsem se připravoval, abych svým čtenářům nabídl tu nejlepší četbu právě v měsíci březnu, kdy kniha slavila svůj svátek. Proč to byl právě v březnu? Přemýšlel jsem o tom a došel k závěru, že je to pro knihovny kritický měsíc, kdy po zimě, vhodné pro čtení, přichází prvý jarní měsíc a s ním i odliv tradiční čtenářů. A proto knihovník musí udělat všechno pro udržení čtenáře i v období, kdy je na čtení méně času. Kdy je kratší noc a kolem plno práce na zahradě a na poli.
J. A. Komenský říkal:. „Ten, kdo nemiluje knihu, nemiluje moudrost. Ten, kdo nemiluje moudrost, stává se hlupákem.“
To věděla moje mlejnecká babička Marie, která sice žádnou svoji vlastní domácí knihovnu nikdy neměla, ale byla pilnou čtenářkou té veřejné venkovské knihovny, kterou jsem pak po víc než 40 let vedl jako neškolený knihovník. O každé přečtené knížce si babička vedla podrobné záznamy do zvláštního sešitu. Při čtení zvlášť zajímavých pasáži mne při mých prázdninových pobytech z toho sešitu citovala texty, a pak k nim přidávala své vlastní úvahy. Třeba když mne chtěla varovat před nezodpovědnými děvčaty a následky, jaké neznalého a nezkušeného chlapec čekají, když naletí jejich vábení, doporučila mně knížku o prostitutkách a následcích, které nebohého chlapec se styku s nimi může mít. Kniha mne tak prostřednictvím babičky, nenásilně vychovávala v sexuální opatrnosti a pozornosti.
Já se knihám věnoval nejen o prázdninách, ale během celého roku už v mém dětství a mládí v Hradci, kde jsme tehdy bydleli. Od nejútlejšího dětství jsem chodil do Krajské knihovny na starém městě, na rohu Tomkovy a Kliceprovy ulice. Pamatuji dodnes milou knihovnici paní Sládkovou, která se mně, jako mladému čtenář, i při každé návštěvě knihovny věnovala a pomáhala mi vybrat si knížky, které jsem si pak doma s chutí četl. Ona naši rodinu dobře znala, byla tatínkovou žákyní, což často při setkání opakovala. Měla cukrovku, a proto se nevdala a nikdy neměla děti, ale dětem-čtenářům velice dobře rozuměla.
Později jsem navštěvoval v Hradci i Státní a vědeckou knihovnu na Eliščině nábřeží. Tam jsem si chodil půjčovat naučnou literaturu a svázané časopisy. I tady jsem se cítil jako král ve svém království, ač kartičkový výběr z lístkového katalogu mně dost vadil, protože já si rád vybíral knížky i podle vzhledu, obálky a celkového hmatového pocitu který jsem měl, když jsem je vzal do ruky. Tady jsem nikdy nevěděl, jakou knížku mi knihovnice, na základě mého předběžného výběru, ze skladu přinese.
No a po odchodu z Hradce a přestěhování do naší malé vesničky, jsem se stal opravdovým obecním knihovníkem. Lidé, jako moje babička, zvyklí na vesnici pravidelně číst si zachování z knížek místní knihovny si vynutili, když se chystali zřizovatelé knihovny její zavření, po odstěhování mého předchůdce, řídícího učitele Aloise Koudelky. Tehdy mně pracovnice okresní knihovny přesvědčily, že bych knihovnu, jako učitel, měl vést po panu řídícím právě já. Když jsem ji prvně na živo uviděl, bylo mi z ní úzko. Dvě staré dřevěné skříně s vrzajícími křídly dveří a v nich složeno bez ladu a skladu několik stovek knížek, v tehdy tradičních modrých papírových obalech. Některé knihy už značně opotřebované a nových tam bylo jen několik. Čtenáři nové knihy nečetli. Měli tam ty své staré. A tak nové pan řídící žádné nekupoval. Ani nebylo kde knížky půjčovat. Skříně byly v úřadovně MNV a tam jsem já, mladý vetřelec, neměl přístup. Proto se našla hned vedle malá místnůstka, kterou jsme během prázdnin s manželkou uklidili a skříně s knihami tam přestěhovali. Z jičínské knihovny přijely dvě mladé knihovnice, které po týdnu fond zrevidovaly. Staré obaly zrušily a naučily mne balit do nových, plátěných obalů. Do konce prázdnin jsem balil a popisoval, tvořil nový katalog a hned s nástupem nového školního roku svoji malou knihovničku poprvé otevřel. Potěšilo mne, že na prvý termín půjčování přišla půlka vesnice. Někteří pouze ze zvědavosti, jiní na kontrolu, zda jsem při revizí nevyřadil právě tu jejich oblíbenou knížku. Nejvíce mne potěšila návštěva místních dětí. Přišly na pozvaní mé manželky, která je ve škole v Kopidlně učila. Přišly a už zůstaly. Musel jsem však pro ně sehnat nějaké nové knížky, které mi v doplňovacím souboru poskytla jičínská okresní knihovna . To byl docela dobrý začátek.
O Vánocích mne přijela navštívit ředitelka jičínské knihovny paní Novotná a po prohlídce studené knihovny, u kafíčka a v teple našeho domečku, mne přesvědčila, abych se jako mladý knihovník zapojil do soutěže knihoven. Jako soutěživý typ jsem kývl, nevěda co všechno na mne čeká. Celých následujících 5 let jsem pak na základě kritérií soutěže pracoval na zvelebování knihovny. Třikrát ji stěhoval, získal nový nábytek a možnost doplnit ji literaturou, podle svého osobního výběru a jen pro mé čtenáře. V knihkupectví v Jičíně jsem měl otevřený účet a týdně ke mně chodily knižní novinky a já měl v prodejně šuplík, kde mne pan vedoucí skládal označené knížky. To byla nejlepší éra mého knihovničení. Za dobu účasti v soutěži jsem zvýšil knižní fond desetinásobně a vybudoval fond, jaký neměla ani leckterá městská knihovna v okolí. S knihovnou jsme postoupili všemi koly soutěže. Od okresního, přes krajské, národní až do celostátního. Titul Vzorná lidová knihovna nám předával ministr kultury v slovenské Prievidzi. Tam jsem také za všechny oceňované knihovníky (bylo nás tehdy 20) děkoval za podporu a pomoc. A znělo to upřímně, protože ta pomoc byla z dnešního pohledu zcela mimořádná.
Vracím se k začátkům svého čtenářství, ke své patronce, knihovnici pí. Sládkové z dětského oddělení hradecké krajské knihovny. Právě ona byla jednou z těch, které mně na mé úspěšné cestě za knihovnickým titulem pomáhala. Když za mnou do naší vesničky z Hradce přijela, byl to pro mne svátek. A slzy dojetí z našeho setkání v jejích očích byly pro mne důkazem, že i ona prožívá mimořádný okamžik.
Mezi knihovníky mám dodnes plno přátel. Neznám jinou profesní skupinu, kde by bylo pohromadě tolik nadšených a ochotných spolupracovníků. Nikdy jsem necítil, že by mi dali najevo, že jsem mezi niti pouhý „amatér“. Naopak, vždy se mnou jednali jako rovný s rovným, s ochotou kdykoli s čímkoli pomoci. Tak je tomu i dnes, kdy rád navštěvuji novou Městskou knihovnu Hradce Králové ve Wonkově ulici, která se mi jeví jako dokonalé království knih, s mnoha milými a ochotnými pracovníky. Kniha byla a stále je mým životním průvodcem, v duchu vyznání Maxima Gorkého, které jsem měl vyvěšeno v naší malé vesnické knihovně: ZA VŠE, CO JSEM, VDĚČÍM KNIZE!
Olda Suchoradský