K některým lidem mého života se na tomto místě vracím opakovaně a stále dokola. Jiné, kteří by si moji pozornost také zasloužili, jsem zatím opomíjel. Pokusím se svůj přístup napravit. Dnes bych chtěl psát o manželčině bratranci Járovi Pourovi, který v našem životě hrál docela významnou roli. Třeba tím, že byl řidičem auta, které nás z místa mého bydliště vezlo k svatebnímu dni do rodiště mé manželky, obce Radkyně u Nové Paky. Manželčin bratranec měl ve středu uplynulého týdne poslední rozloučení. Zemřel ve věku nedožitých 91 let a my jsme na jeho pohřbu chyběli. Prostě už nejsme schopni cestovat tak daleko. A proto ho vzpomenu alespoň tímto způsobem.
Měl bych vysvětli příbuznost pana Járy a mojí ženy Jaroslavy. Jára byl syn sestry manželčina otce. Její otec a jeho sestra se narodili v chaloupce jen o pár metru níže, na zahradě v obci Radkyně. Malebné vesničce mezi Přibyslavskem a Bělou u Pecky. Ta jejich chaloupka tam už dávno není. Vedle Járy, měli ještě dceru Věrku, manželčinu sestřenici. Byli to typičtí lidé tohoto podhorského kraje. Prostí a pracovití.
Právě takový byl bratranec Jára. Dobrosrdečný, stále usměvavý, s osobitou řečí, i s mnoha krajovými výrazy lidí narozených v Podkrkonoší, které dodnes slyším občas i od svojí manželky Jarky. Kdy jsem se s panem Járou potkal poprvé, to už nevím. Rozhodně to bylo dříve, než se stal řidičem auta vezoucího nás z Hradce k svatebnímu obřadu do Jičína. Asi to bylo při některé z návštěv u manželčiných rodičů, v jejich vesničce. Jezdil jsem tam na kole z naší vesničky a bylo to něco přes 30 kilometrů, cestou skoro stále do kopce. Byl jsem okouzlený krajinou plnou lesů a kopečků a samotnou vesničkou s domky po dvou svazích, s pramenem křišťálové vody na návsi. Nějak moc jsem Járu (já nechtěl uvěřit, že je to manželčin bratranec, když byl od ní asi o 20 let starší), v té době nevnímal. Jen jsem věděl, že na rozdíl od své sestry, měla syna, tak Jára byl stále sám. Byl, jak se říká, starý mládenec. Celá rodina se ho snažila oženit. Pomalu mu nabíhala věková čtyřicítka. Tehdy bylo divné, když někdo zdravý a tak sympatický, byl stále svobodný. A tak se našlo mnoho radilů, kteří mu jeho stav opakovaně nadhazovali a radili mu, kterou si má namluvit a posléze i vzít za manželku. Bylo to však marné. Jára zůstal starým mládencem až do své smrti.
Ale nám posloužil. Ve svých vzpomínkách na naši svatbu o něm píši, škoda že jen velmi málo:
„Paradoxem bylo, že z naší strany auto nikdo neměl, takže jsme se museli zcela spolehnout na Jaruščinu stranu. Před příjezdem aut jsme byli už velmi netrpěliví. Abych obhlédl situaci, přešel jsem z našeho bytu v 1. patře v Opletalově ulici, kde jsme bydleli v jednom ze dvou tehdy tam stojících domů, dolů do průjezdu ke schránce pro noviny. A to už jsem potkal naše „řidiče“ - Jaruščina bratrance Járu z Brtve a přijela ještě další dvě auta, která řídili snoubenec Jaruščiny sestry Milušky Ota Macnar a Mirek Pour – chlapec další její sestry Janičky. Auta byla: 2x Spartaci a 1x MBéčko. Vyběhl jsem nahoru do bytu a ohlásil, že auta už jsou tady. Během pěti minut jsme byli rozděleni a nasednuti do přistavených aut a ani na tatínkem upečené dorty se přitom nezapomnělo. Složily se do „kufrů“ aut tak, aby cestou nedošly nějaké újmy. Těsně po 8. hodině jsme vyjeli. Já s Járou z Brtve, tetou Boženkou a sestřenicí Jirkou.“
Tam jsme se přivítali, já nadšeně vzdychal nad krásou své nevěsty Jarušky. Trochu jsme něco pojedli a popili, a pak jsme odjeli k obřadu do Jičína. Já jsem tentokrát jel v prvém autě, s panem Stuchlíkem, který měl jediný zahraniční auto a byl na svatbě jako jeden z kuchařů. Bratranec Jára nám byl po celý den k ruce při různých zajížďkách a v noci odvezl mé příbuzné zpět do Hradce, zatímco já si užíval svatební noc se svojí mladou nevěstou v místě svatby, v malé vesničce Radkyni.“
Na fotografii za naší svatby v roce 1968 je bratránek Jára třetí zleva vzadu.
Tak „brtevský Jára“, jak byl v naší rodině nazýván, je v tuto chvíli už v nebíčku. Rozloučení s ním se účastnila jenom úzká rodina. On sám už těch blízkých mnoho neměl. Mrzí nás, že jsme mezi nimi nemohli být. Zasloužil by si to. Doma jsme, ve chvíli obřadu, zapálili na stole svíčku a intenzivně na něj mysleli .
Třeba na poslední setkání s ním, někdy koncem 80.let, v jeho domečku v Brtvi. Dojeli jsme tam tenkrát celá naše širší rodina, jak jinak než na kole. Stalo se tak při našem prázdninovém výletu na Pecku a do Miletína. Cestou zpět jsme před L. Bělohrad zabočili úzkou silničkou do Brtve. „Strýc“ Jára nás přijal tehdy už jako důchodce. Už byl méně pohyblivý, ale celý zdravě červený, stále milý a usměvavý. Viděli jsem jeho zahrádku a na chvíli nás vzal domů a pohostil náš čajem a dobrou studniční vodou. Měli jsem za sebou již hodně kilometrů jízdy, a ještě dost daleko do Hřídelce, takže nám pití skvěle chutnalo. Vše proběhlo v rámci tradičního rodinného setkání, kde jsem pak ještě do rána společně nocovali. Jára byl stále plný plánů a s elánem si maloval, jak si užije svůj důchod. No, užil si ho. Postupně mu odešla maminka na věčnost, ale i jeho sestra Věrka. Zůstal docela sám ve svém domku, kde na něj dohlížela sousedka. Netušili jsem tehdy, že se s ním vidíme naposled.
A jak si ho pamatuje naše rodina? Pomohla nám v tom starší dcera Eva, které když jsem jí sdělili, že zemřel zavzpomínala, jak nám do naší vesnice vozil velkým náklaďákem stavební materiál. Písek, dřevo, tvárnice a mnoho dalšího. Vše pro úpravu našeho domku. On byl povoláním řidič nákladního auta a když jsme něco potřebovali, zařídil si cestu do místa, kde se potřebný materiál dal sehnat. Naložil ho, dovezl k nám a pomohl ho složit. Nepamatuji, že kdy od nás chtěl nějakou odměnu. Odbylo se to posezením u kávy, s nějakým malým občerstvením. Ale pro pravdu je třeba dodat, že ten dovezený materiál zařizoval a také ho platil manželčin tatínek František. Já to alespoň tak myslím.
Moje vzpomínka na Járu z Brtve končí vyjádřením našeho souseda Františka Špicara, který mně několikrát v mlýnecké knihovně říkal: „Stáří je docela smutné. Postupně odcházejí na věčnost kamarádi a člověk tu nakonec zbývá mezi těmi mladšími docela sám, jako sirotek.“ Asi tyto pocity měl i brtevský Jára a já si uvědomuji, když se rozhlédnu kolem sebe, jak jsou tato slova pravdivá.
Olda Suchoradský