ANDREA ŽELJAZKOVÁ: ŽIVOT V KARANTÉNĚ V KANADĚ
Pokračování v čtení blogu učitelky Andrey Željazkové, která se rozhodla strávit rok v Kanadě. Pro tak zkušenou cestovatelku to nebylo zas tak nic moc nového. Ale situace se světovou pandemií její plány zkomplikovala. Dlouho to vypadalo, že ani nevyjede. Ale nakonec se to podařilo. Zatím jsem četli o složitém cestování sériemi kontrol na letšiších, až po prvé dojmy z nové velké země. Dnes pokračujeme jejím líčením karantény v Kanadě. Poučné čtení...
První týden za mnou
Člověk by si tak nějak myslel, že se v té karanténě bude nudit... No, já rozhodně nemůžu říct, že bych se nudila. Divný že? Taky bych si to myslela...
Dnes je to sedm dní, co jsem přijela a šest dní od počátku mojí povinné doby v karanténě. A co jsem za tu dobu dělala? Já vlastně ani moc nevím. Dny plynou nějak moc rychle. A co teprve, až se budu moct podívat za branku domu?! No nic, zkusím si to zrekapitulovat s vámi...
Obvykle vstávám kolem osmé ráno. Je teda fakt, že moje tělo si asi ještě úplně nezvyklo na calgarský čas a vstává kolem čtvrté hodiny ráno. Trošku se přemlouvám a potom vždycky ještě usnu. Někdy to fakt nejde. Když jsem byla už zoufalá, začala jsem počítat ovečky. Já vím, je desítky dalších věcí, které můžu dělat - číst si, pustit si film, cvičit,.. ale na to je moc brzy. Takže jsem vyzkoušela hluboké nádechy a výdechy, jejichž trvání jsem si počítala, nejdéle jsem dopočítala do šesti, tak uvidím, jestli se překonám. Pak jsem totiž vytuhla. No a pak se probudím a divím se, že už je osm nebo devět.
Obvykle mám potom zprávu na telefonu, jestli chci ke snídani kafe nebo čaj. Jakmile odpovím, mám snídani na schodech a o chvíli později i pití. Někdy si spolu s Carmen (mamka od rodiny) sedneme na zahradu (já na židli, která je obalená igelitem), popíjíme kafe (většinou studené, je to asi španělský zvyk? nevím), spolu s ledovou vodou a pomerančovým džusem. Potom se věnuje holkám a já se odklízím do svého „vězení“. Tam pracuju na článcích na webové portály se kterými spolupracuju (viz "kontakty" vpravo nahoře), volám si s rodinou a ten čas tak nějak letí, že už mi pípne další sms s tím, jestli už mám hlad. Někdy téhle zprávě ještě předchází hlasovka, jestli se přidám na lekci jógy. Zatím jsem se přidala dvakrát. Mezitím, co s Carmen cvičíme (na zahradě, s dostatečnými rozestupy) nás párkrát vyruší holky (někdy příště vám je představím blíž, zatím si můžete zapamatovat jejich jména - Claire a Valentina) s tím, že už mají hlad. No, jednou jsem se k nim přidala. Takže hned po cvičení jde mamka s holkami vařit a já si čtu na zahradě. Na to, že jsem v Calgary, je tu zatím dost hezky. 25 stupňů, sluníčko. Prý si to mám užívat, jelikož několikaměsíční zima v až -40 prý stojí za to... No, už se nemůžu dočkat. Brrr.
Po obědě se odklízím do „vězení“ a pokračuju v práci. Je to divný, ale já tu „nemám čas“ ani na polední klid!!! No nic, někdy odpolko mi Carmen napíše a jdeme si povídat s kafem na schody, nebo ven. Pak si vezmu podložku a jdu cvičit. Pak si dám sprchu, no a najednou je šest večer.
Snažím se alespoň pár minut poslouchat podcast o španělštině a učit se nějaké základy, musím říct, že mě to (ačkoliv jsem to vůbec nečekala) baví. Potom se snažím něco z toho použít při komunikaci s rodinkou, při které zjistím, že jsem se toho zas tak moc nenaučila. No nevadí, někde se začít musí...
Po večeři, která je většinou v salátové verzi (jedí tu syrovou zeleninu - i houby a cuketu! a překvapivě mi to chutná), kromě včerejška, kdy byly špagety a POZOR mušle, kterou jsem ochutnala dle návodu Valentiny. Připadala jsem si trochu jako z té scény s mušlí a Mr. Beanem...
Ve svém patře nemám kuchyň, takže se (doslova) nechávám obsluhovat. První dny mi to dost vadilo. Jen čekat na jídlo a nemoci s tím pomoct, ale teď si to užívám. Člověk by se měl naučit se nechat opečovávat, tak se učím... :-)
No a potom? Už si zalezu do pelechu, pustím si pár dílů seriálu a usínám.
No, a to je pro dnešek všechno. Zítra budeme pokračovat tím, co se stalo po odeznění karantény.
S dovolením Andrejky kopíroval Ola Suchoradský