Možná je tento text mým posledním v tomto pohnutém kalendářním roce. Musím vysvětlit ten tajemný titulek. Do Hradce jsme totiž přestěhovaní již 7. rok a oslavili jsme tu již 7 Vánoc po sobě. Ty poslední, před několika málo dny. Chtěl bych v tomto svém zamyšlení najít pohled na to, co jsme tu po svém návratu našli, v čem jsme si polepšili a co jsme naopak lidsky i fakticky ztratili. Věřím, že to bude někoho třeba trochu zajímat, možná i některé notorické pesimisty to potěší…
Když naše mladší dcera za námi na jaře roku 2013 přišla s nabídkou přestěhování se do Hradce, moc dlouho jsme se nerozmýšleli. Oba mladí byli překvapeni, že jsme k tomu byli schopni tak rychle a kladně zareagovat. My sami jsme pak po vyslovení souhlasu několikrát zapochybovali, zda jsem se rozhodli správně. Vždyť jsme žili na vesnice skoro celých 40 let. Bydleli jsme v obci, ke které jsem měl celoživotní vztah, protože se tu narodila moje maminka a žili jsme v domku, kterou pro ni dal postavil její tatínek, můj děda Josef. Sžili jsme se s tímto prostředím, milovali velký rybník Zrcadlo a lesy, které ho obklopovaly. Našli jsme tu práci a působili na několika školách v okolí jako učitelé i ředitelé škol. Vyrůstaly zde naše dvě dcery. Prostě jsme tam zapustili hluboko kořeny.
Ale jednou jsme vyslovili se stěhováním souhlas, a to se již nedalo vrátit. Mladí koupili v právě dostavěném bytovém domě za hotelem Černigov byt, ve kterém jsme měli dožít jako jeho nájemníci. Náš domeček se měl prodat a za získanou cenu se měl nový byt nově vybavit. K tomu ale ještě bylo daleko. Měli jsme možnost vybrat si z téměř 150 bytů v onom bytovém domě. Nakonec z toho byla jedna ze tří variant. Dokonce jsme si byty mohli předem prohlédnout. Vybrali jsme si 2+kk s balkónem ve 2. patře domu s výtahem se vchodem 1 A uprostřed ulice. Dům se teprve dostavovala, a dokonce i době našeho stěhování nebyl ještě zcela dokončen.
My měli přes léto jediný úkol. Vystěhovat naši venkovskou vilku, zbavit se co nejvíce věcí, které nás po tak dlouhou dobu obklopovaly. Byl to přetěžký úkol. Jak po fyzické, ale současně i po duševní stránce. Museli jsme se rozloučit s mnoha věcmi, ke kterým jsme se během let těžce dopracovávali a na ně si vydělali, někdy i vypůjčili. Metráky papírů, dokumentů, mnoho kusů nábytku, oblečení. To vše se postupně stěhovalo do sběrny, nebo na skládku. Mnoho věcí jsme rozdali sousedům. Něco málo též prodali přes antikvariát a bazary. Ale toho bylo vskutku jen minimum. Prostě o staré věci nebyl valný zájem.
Byla to nekonečná práce, v letním vedru. Depresivní snaha vše co jsme tak dlouho tvořili, zlikvidovat. Nakonec se nám to podařilo stihnout do konce října. Do té doby měla realitní kancelář domek prodat. Ani to nešlo nějak hladce. Musím konstatovat, že k prodeji to byla nevhodná doba. Zkoušeli jsme to nejdříve sami, ale zájemci byly většinou agenti prodejních agentur. Snažili se nás všelijak napálit, takže jsem se nakonec obrátili na profesionály. A těm se to v termínu opravdu podařilo. Byl to skoro zázrak, protože jen v naší obci se 70 čísly domů se stejně jako naše, nabízely k prodeji další dvě stavení. A v okolí do 20 kilometrů od nás jich bylo skoro třicet. Vystřídalo se u nás asi 10 zájemců. Většinou pokoukali a šli dál. Asi jen 3 se zdáli být nadějní, že by si domek koupili. Ale rozhodovali se dlouho a my potřebovali vše ukončit co nejdříve. To se nakonec díky šikovné makléřce podařilo a my domek prodali lidem, kteří skýtali záruku, že v něm budu skutečně dál a rádi žít. Podpis kupní smlouvy však proběhl až po našem přestěhování do Hradce.
Manželka se do nového bytu v Hradci přesunula již koncem října, já o týden později. Odvážel mně zeť svým autem, s posledními věcmi. Mezi jiným i mým elektrokolem. Odjížděli jsem pozdě večer, za deště. Dost depresivní cesta. Ale v Hradci mne už čekal vybavený nový byt. Dcera s manželkou, kterou mladá zaučila v používání nových spotřebičů. Hlavně těch, které jsme neznali a ve svém starém bytě neměli. Byla to myčka nádobí a sporák s indukční plotýnkami a odsavač par na ním. Na pohodlí nového domova jsme si rychle zvykli. A také přítomnost obou dcer, které v té době i se svými partnery již bydleli v Hradci, nebo v jeho bezprostředním okolí, byla pro nás přínosem. Pro mne přestěhování nebylo tak těžké, jako pro manželku, která většinu života prožila na vesnici. Nejdříve ve svém rodišti, a pak v naší vesničce. Já se vlastně vrátil do dětství a mládí. Pamatoval jsem si Hradec a i po 40 letech se tu cítil znovu jako v rodném městě. Moc mně pomohlo kolo (elektro), kterým jsem během roku sjezdil snad všechny ulice i uličky města a dokázal si, že přes posun o několik desetiletí, je Hradec stále krásným a příjemným místem pro život. Rychle si zvykla i manželka a naučila se užívat výhod města, kam jsem se přemístili na „stará kolena“.
Píši v titulku o 7 zastaveních v novém prostředí. Pokusím se je teď vyjmenovat. Jen pár dní po přestěhování jsme měli hospodě u Švagerků sraz se spolužáky z Pedagogické fakulty v HK. Všichni to byli učitelé. Po obědě jsem je pozvali do našeho nového domova a teprve si plně uvědomili, co všechno jsme získali. Slyšeli jsme to v nadšených komentářích nám hodně milých lidí. Další zastavení bylo o našich prvých Vánocích po přestěhování. Posuneme se až k onomu Silvestru, kdy nám starší dcera dala na starost hlídání našeho 12letého vnuka. Jeli jsme s ním večerním Hradcem trolejbusem č.3 až na konečnou na Slezském předměstí. Tam chvíli pokoukali a pak přesedli a vraceli se v září rachejtlí a zvukových efektů z ohňostrojů městem zpět k našemu novému domovu. Bylo to velkolepé nadšení vítající konec starého roku a nástup toho nového. Krásný zážitek pro vnuka, ale nejen pro něj. Na naší vesničce jsme žádný takový velkolepý konec roku nezažili.
V Hradci jsem si zkusil také zaučit jako učitel-senior, když si mně vyhledala paní ředitelka Hradílková ze ZŠ Jiráskovo náměstí k zajištění záskoku za nemocnou kolegyni. Užil jsem si několik měsíců výuky na velké městské škole. Neříkám, že to bylo pro mne snadné. Dosud jsem učil převážně jen na malých venkovských školách. Ale děti se zase tak od sebe neliší. Byly stejně zvídavé, živé a zdravě zaujaté. A já si ověřil, že mohu i v tak vysokém věku a se svými venkovskými zkušenostmi městské děti docela dobře zaujmout. Pak to byla moje práce ve Svazu důchodců, jak se tato organizace, tak nějak při mém nástupu jmenoval (a zatím ho už 2x svůj změnila). Přivedl mně tam můj švagr a snažil se mně zapojit do činností, které tam už několik let dělal. Já byl zprvu docela dost opatrný. Nestěhoval jsem se proto, abych ze svého veřejného zapojení na vesnici spadl do stejné role ve městě. Chtěl jsem už mít konečně klid. A hlavně právo volby. Po několika týdnech orientování jsem se dohodl, že budu pokračovat ve správě svazových webových stránek, které založil již před 7 lety před mým příchodem Míla Poruba. Protože jsem tuto činnost již roky dělal ve včelařské organizace, Jivínského Štefana a na ZŠ v Kopidlně, nebylo to pro mě nic nového. Nově jsem však založil facebookové stránky organizace, ale i naší rodiny. Doslova jsem se v této práci našel a dělám ji denně a se zájmem a chutí dodnes.
Páté zastavení je u mé publicistické činnosti, kterou jsem dělal po celý život a v důchodu ji ještě dále a jinak rozvinul. Jsem členem redakční rady místního seniorského Zpravodaje, kde jsem výtečná parta. Píši do Hradeckého a Jičínského deníku, ale hlavně do Haló novin a občas i do Práva. Velice mne těší, že jsem docela úspěšný a většinu mých článků redakce bez úprav otiskuje, i s mými fotografiemi. Dotáhl jsem tak do konce svoji zálibu, kterou jsem se naučil jako žák Osmiletky v Šimkově ulici v HK, pod vedením naší třídní Vlasty Bursové, která nás naučila zpracovávat fotografie a navštívila s námi redakci tehdy v Hradci populární Pochodně.
Předposlední zastavení se týká mých spolužáků. Mám tři okruhy těchto mých souputníků ze školních let. Z osmiletky, střední a vysoké školy. Chci psát o těch z SVVŠ J.K.Tyla, z třídy 3.A, co jsme maturovali v roce 1964. Byli jsme čistě dívčí třída, se 2 spolužáky – chlapci. Na srazy třídy, které se konaly vždy po 5 letech jsem nejezdil. Vlastně jsem na jednom byl, po 15 letech. A pak až po návratu do Hradce. Organizátorka Marta měla jiné starosti, a tak další srazy přehrála na mně. Já k tomu vymyslel po ¼ roce MINISRAZY v městské knihovně Uskutečnili jsem jich skoro 20, k tomu 2 velké srazy ve Svobodných Dvorech. Nádherná setkávání se dařila až do doby, kdy jsem ze zdravotních důvodů musel s takovými akcemi docela skončit.
Poslední zastavení jsou moje studia na Univerzitě 3.věku. Absolvoval jsem je na Hradecké Univerzitě, na Lékařské i Farmaceutické fakultě a teď na virtuální univerzitě při Městské knihovně v HK. Opět nádherné zážitky, dvojí promoce v pražském Karolinu, mnoho krásných přátelství a snad i něco nového a užitečného do mé vybedněné hlavy. Tak to bylo mých 7 hradeckých zastavení. Až teď si uvědomuji, že jsem docela zapomněl na založení Šachového klubu seniorů a také na rodinná setkávání, které máme před sebou již posedmé za naší účasti právě zítra. Tak o tom zase až někdy jindy.
Abych jen nepěl oslavné písně. Přibyly nám tu i starosti. S oběma dcerami, které mají své problémy, kterým jsem se přestěhováním přiblížili. Snažili jsme se napravit výchovu vnuka od starší dcery, ale nijak úspěšně. Málem jsme na tu snahu doplatili svým zdravím. Bylo mně z chodby ukradeno zavřené elektrokolo, což znamenalo konec, mého volného pohybu po Hradci a začátek mých zdravotních potíží. Zklamali jsme se v sousedovi v domě, který se ukázal jako nehodný našeho přátelství. Mám pokračovat dál? Snad už ani ne.
Život v Hradci nás však nijak nezklamal. Trochu jsem se obával, že dopadneme jako jeden z kopidlenských doktorů, kterého také děti z Kopidlna odstěhovali do Hradce a on tu za několik měsíců steskem po svém městečku zemřel. A za pár týdnu se to samé stalo i jeho manželce. Řekl bych, že takový konec nám zatím nehrozí, i když víme, že každý to máme nějak vyměřené a jednou skončit musíme. Rozhodně mohu s klidem napsat, že náš přesun do krajské metropole byl pro náš život přínosný a užitečný. A že nás morálně obohatil …
Olda Suchoradský