Znovu se podíváme do rodinné kroniky mého dědy Emila a jeho vzpomínek na Německou okupaci na začátku 40.let minulého století. Tentokrát to bude pohled na situaci v zemi, ale i v Hradci, uprostřed beznaděje, kdy se Němcům ještě ve válce dařilo a vypadalo to, že se svobody hned tak nedočkáme.
Rok 1940 byl zpětným pohledem nutno hodnotit, jako rok největších úspěch rozpínavosti německé armády, která obsadila většinu Evropy a chystala se na útok na Východ. Úspěchy to nebyly nějak nečekané. Byly výsledkem šestileté přípravy Německa na válku a žádná země, kterou postupně napadli, nebyla jim dostatečným soupeřem. Naopak, tak jako po obsazení naší země, i jinde získali Němci zbrojní materiál, ale i obrovský majetek, který si ihned přivlastnili a postupně si ho odváželi do Německa. Říše tak válkou nepředstavitelně bohatla, zatímco lidé okupovaných zemí chudli a těžce strádali. Nespokojenost s okupanty se měnila v nenávist, ale bez viditelného efektu.
Přišla neuvěřitelná drahota. Například husu nebylo možné v obchodu koupit pod tisíc korun a více sádelnatá byla stejně drahá jako menší kráva. Vepři se vyměňovali za šperky a francouzské hedvábí. Přitom za černý ochod hrozil mnohaletý žalář a někdy dokonce i smrt. Všude na nádražích byly kontroly německými, ale i českými četníky a cestujícím byli odebírány bez náhrady potraviny, jako zelenina, ovoce, a dokonce i brambory.
Cestující vlakem byli některými průvodčími před příjezdem na hradecké nádraží na kontroly upozorňování a vystupovali proto s potravinami stanici před hlavním nádražím. A ti, co dojeli se snažili odejít se zakázaným nákladem třeba přes plot, jen aby nemuseli vstoupit do nádražní haly, kde kontroly probíhaly. U koho našli mléko v lahvi či v bandasce, tomu ho přímo na místě z nádob vylévali do kanálu. Manželku jednou jeden četník při kontrole nachytal, že vezla do Hradce okurky, které kdesi na vesnici u někoho koupila. Četník si poznamenal její jméno a adresu a vyhrožoval jí, že za to půjde před soud. Naštěstí ale předvolání k soudu nikdy nedostala.
Němci přišli na to, že všechny české nápisy nad ochody jsou pro ně nečitelné, a tak nařídili, že každá firma musí mít vedle českého i německý přeložený nápis, a to na prvém místě, ještě před tím českým. Vypravovalo se, že německý protektor jel Prahou kočárem a na Staroměstském náměstí visel nápis: „Anežka je potvora a Hitler je vůl.“ Protektor požádal Háchu, ať mu to přeloží, ale on zkroušeně odvětil, že mu tam chybí ten německý překlad, takže nemůže…
Měnila se i jména města vesnic kolem Hradce, přeložená do němčiny. Tak Plotiště se nazývaly Zafunela, Březhrad byl Birkenburg. Po Hradci se říkalo, že se Pospíšilova ulice se bude jmenovat Kalupstrasse. Na všech školách, počínaje obecnou, učila se povinně němčina. Najednou němčili hasiči, policajti, kázalo se německy v kostelích, v knihovnách se povinně nabízela literatura v němčině, dokonce se i u soudů soudilo německy. Místo naší hymny se všude hrála a zpívala jen ta německá.
Řada učitelů chtěla prokázat svoji loajalitu, a tak donášeli do sborovny školy různé haraburdí, které pak škola vykazovala jako získaný materiál pro vedení války. Očekávali, že budou takovou snahou ředitelem pochváleni. Podobně se dělo i v továrnách, kde se shromažďovaly, piliny, třísky a hobliny, aby se pak vykázaly jako užitečný materiál pro vojenské účely.
A ještě jeden příběh z mé školy, který je charakteristický pro složitou dobu, kterou jsem tehdy v Hradci a v celé naší zemi žili. Veledůležitým úřadem byl tehdy Arbeitsant – Úřad práce. Tam se rozhodovalo a o mnohém, třeba o vystěhování mladých lidí na povinné nucené práce do Německa. Byly z toho těžké rodinné osudy. Jeden takový prožila i jedna moje žákyně na mé škole. Jednou za mnou přišla do ředitelny s pláčem, že má obavy, abychom ji nevyhodili ze školy, protože by musela jít povinně do Německa pracovat. Ujistil jsem ji, že jí nic takového nehrozí. Tím spíše, že její otec, pocházející ze Slezska, byl německým státním příslušníkem. Doptal jsem se na to úřadu, zda ono děvče může u nás dostudovat. Bylo mi řečeno, že jako dcera Němce může svobodně studovat na jakékoliv škole v tehdejším Protektorátu. A tak holčička u nás bez problémů dostudovala, protože byla nejen hodná, ale i dostatečně nadaná. Tady však její dojemný příběh končí.
Popíši, jak to s ní bylo dál. Hned po dostudování, se bez praxe a zkuseností stala úřednicí hradeckého Úřadu práce. A úřadovala horlivě. Tak, že se stala postrachem celého ženského oddělení úřadu. Kdejakou dívku či ženu bez milosti odtransportovala na nucené práce do Říše, jako by zapomněla, že jií stejný osud hrozil a díky původu svého otec a mojí přímluvy k tomu nikdy nedošlo.
V dalším pokračování z kroniky dědy Emila vzpomeneme nejtěžší doby okupace – Heydrichiády.
Přepsal a jen mírně upravil proti originálu Olda Suchoradský