Toť otázka. Moje povolání takovou schopnost předpokládá, jako nutnou podmínku toho, aby se člověk v roli učitel domluvil se svými žáky, a hlavně jejich rodiči. Také se členy učitelského sboru, nadřízenými i podřízenými. K námětu mně dovedlo dnešní ranní náhodné setkání, které je ale z úplně jiného soudku. V Atriu se ke mně přihlásil pán, který mně byl zpočátku jen trochu povědomý. Až z hovoru, který jsme zavedli jsem si uvědomil, že je to předseda místní samosprávy, se kterými jsem se viděl asi tolikrát, kolik je prstů na jedné ruce. A naposled jsme spolu jednali tak před 2 roky. Potěšilo mně, že si mně zapamatoval a stálo mu za to, aby se se mnou zastavil pohovořil. To mně vedlo v úvaze, že se umím zapsat do mysli i docela mne neznámých lidí.
Dnešní téma je ke krátkému vyjádření velmi dost složité. A samozřejmě záleží na tom S KÝM komunikujeme. Zda je o členy rodiny, žáky či studenty třídy, nebo o komunikaci na pracovišti. Dále je nutné vědět KDY komunikujeme. Zda je to v dětství, mládí, ve středním věku či ve věku seniorů. A konečně je podstatné PROČ, či za jakým účelem. Chceme se představit, oznámit, získat si podporu, něco obhájit? Nebo své spolupracovníky něčím ohromit? To všechno jsou otázky, které mohou naše chování a jeho dopad na okolí pozměnit.
Velmi složitou problematiku pouze naznačím. Nemám ambici a ani schopnost nadhozený problém nějak řešit do hloubky. Začnu od naší rodiny. V ní byl mým guru tatínek Oldřich. Nikdy jsem se s ním nehádal, i když jsem třeba s jeho názorem nesouhlasil. Stejně tak mně on nic direktivně nenakazoval. Spíše se snažil svoje argumenty vyslovit, nebo jen mlčením projevoval svůj nesouhlas nad mým názorem. Asi to byla ta správná taktika, protože jsme časem pokaždé došli k nějakému rozumnému kompromisu. Já měl pocit, že tatínek nesouhlasí se vším, co jsem dělal. Už jsem tady několik situací popsal.
On nebyl nijak rád, když jsem tak rychle našel zalíbení ve své spolužačce a nenápadně mne varoval, abych se na ni příliš nevázal. Já přirozeně, jako reakci na jeho nedůvěru, dělal přesný opak. Ale v podvědomí jsem byl opatrný a faktidky brzdil náš vztah, abych naplnil tatínkovo přání, že nejdříve je třeba studovat a dostudovat, a pak se teprve postarat o ostatní. Bylo to tak správné a nám naše láska nejvíce pomáhala při studiu. Spolu jsem se učili, spolu dělali zkoušky, spolu oslavovali vítězství a smutnili nad neúspěchy. Bylo to velmi cenné pro další náš život.
Ten pak přišel nástup do zaměstnání k plnému osamostatnění. Byl jsem hozen tak říkajíc do vody a musel jsem plavat. Kupodivu se mě docela dařilo. Asi proto, že učitelský sbor byl poměrně mladý a vyrovnaný v počtu mužů i žen. Vedle sebe jsem měl ve sborovně z obou stran zkušené učitele, kteří mně pomáhali v situacích, kdy jsem si nebyl jistý a potřeboval jsem nějak poradit. Vedle učení jsem na škole zavedl šachy, a to nejen pro žáky, ale i pro učitele, když jsem organizoval ve sborovně i turnaj učitelů. Tak jsem se postaral nejen o svoji přítomnost, ale i další zábavu pro své kolegy a kolegyně. A to jsem dělal i na dalších pracovištích. Měl jsem snahu být druhým užitečný, spíše skromný. Nesnažil jsem se nějak předvádět, ale nechával to na svých žácích, kteří se dostatečně postarali o moji popularitu.
Kapitolou samou pro sebe se pro mne staly vztahy ve chvíli, kdy jsem se stal ředitelem školy a z kolegů a kolegyň se stali rázem moji podřízení. Náročné to bylo v tom, že jsem patřil k těm nejmladším ve sboru. Prvý rok ředitelování v Jičíně jsem hodně tápal a dělal chyby. Zkoušel jsem metodu „cukru a biče“, kdy jsem se snažil být kamarádem se všemi, ale v době, kdy to bylo třeba, jsem přitvrdil. Vznikla z toho situace, že mně moji podřízení nerozuměli. Stal jsem se pro ně nečitelný a sami si zkoušeli mně vyprovokovat k nějaké akci, aby se pak mohli bavit mojí bezradností. Měl jsem z toho často bolavou hlavu. To na druhém pracovním místě – v Rožďalovicích, jsem si na to dával větší pozor a vystupoval uváženě a opatrně. Uvědomil jsem si naplno, jak je náročné velet ženskému kolektivu, který má navíc své ženské zbraně a samozřejmě je rád a často směrem ke mně použije. Kupodivu i to jsem časem docela zvládal a nikdy si se žádnou kolegyní ani tím nejmenším způsobem nijak nezadal. To ně uchránilo od řady malérů, které jsem viděl v okolí u svých kolegů ředitelů. Snažil jsem se měřit každému stejně, nikoho neponižovat, ale ani nefavorizovat. Asi jsem na to měl svůj dobrý odhad, že jsem se spletl skutečně jen výjimečně.
Přenesu se teď do poslední supiny svých přátel, které jsem poznal ve svých zájmových činnostech. Bylo jich hodně a byli pro mne velkou inspirací a motivací. Já si těmito mimopracovními aktivitami vytvářel prostor k regeneraci. Byla to možnost poznat docela jiné lidi, kompenzovat si napětí spojené s výkonem funkce či svého náročného povolání. Měl jsem a stále mám plno přátel mezi šachisty – jako byl pan prof. Jaroslav Pelikán z Českého Brodu, či Petr Saeckl z Lysé nad Labem, Tomáš Rakušan v Kolíně, nebo Jirka Bielavský nyní tady v Hradci Králové.
Dařilo se mne i v celoživotním zapojení v knihovnictví. Jako dobrovolný knihovník jsem poznal spoustu zajímavých lidí v této krásné lidské činnosti, kteří mně povzbuzovali a inspirovali. Ať to byla Dana Michlová v Jičíně a teď v Hradci na virtuální Univerzitě 3. věku Zlata Houšková nebo Linda Krejčí. I v těchto případech jsem dodržoval své zásady komunikace s lidmi, založené na vzájemné rovnosti a spolehlivosti.
Moc si cením přátelství pana zubaře Václava France z Nové Paky. Literáta a skvělého člověka, s všestrannými zájmy. Je pro mne vzorem univerzální osobnosti, vynikající životní stratég, vzor přátelství. Mám mnoho přátel i mezi seniory v Hradci. Na prvém místě jmenuji Pepu Novotného, emeritního předsedy organizace, který se s námi rád schází a jeho životní moudra jsou platná a dají se roubovat i na naše životní trable. Dalším je třeba spolužák Petr Věříš, s poetickým pohledem na svět, velmi schopný informatik a tvůrce zajímavých prezentací, od kterého se lze jen a jen učit.
Život mezi lidmi. To bylo a je stále moje krédo. Bohužel dnes už pro své zdravotní problémy nemohu tolik vycházet, abych se s nimi často přímo setkával. O to více vítám možnost komunikace po internetu, kde na svém profilu mám víc než tisíc konkrétních lidí ze všech fází svého života a profesí, co jsem kde dělal. Denně vidím, co dělal, čím se zabývají a s mnohými přímo komunikuji. Je to velká pomoc, že člověk ani v době svého zdravotního omezení nikdy není sám a má stále s kým si co vyprávět, řešit a připomínat. A to je v této předvánoční době možnost víc než vhodná. Dokonce bych řekl že nutná.
Olda Suchoradský