A jsou tu už skoro Vánoce a s nimi spojené besídky na konci kalendářního roku. Na tu svoji nejstarší si vzpomínám, že se konala v Českobratrském kostele, někdy na začátku 50.let. Už nevím, kdo ji uspořádal, ale dobře si pamatuji, že já jsem tam měl své prvé vystoupení před mnoha cizími lidmi. Dodnes mám z této události velmi smíšený pocit. Kostel byl nabitý lidmi a podívat se tam přišla samozřejmě na svého syna a vnoučka celá naše rodina. Dokonce i maminka, která tehdy ještě žila. My děti, kteří jsme tam zpívaly a recitovaly jsme stály seřazeni pod oltářem. V kostele bylo potemnělo, panovala tam velmi slavnostní nálada. Celé to na mně nějak dolehlo, takže když došla řada na mně a já měl přednést sólově svoji vánoční koledu, dostal jsem takovou trému, že jsem ze sebe nevydal ani hlásku. V hlavě jsem měl úplně prázdno a zoufale se rozhlížel kolem, kdo mně nějak z toho trapasu pomůže. Než se tak stalo a za mně začala koledovat nejblíže stojící kamarádka, zdálo se mně to čekání nekonečné. V kostele bylo ticho a všichni, včetně mých rodičů čekali, jak to celé dopadne. Naštěstí jsem se přeci jen vzpamatoval a přidal se ke kamarádce, takže jsme výstup společně nějak dokončili. Trochu jsem se styděl, že za tak trapný výkon jsem po skončení vystoupení obdržel od pořadatelů jako odměnu malou vánočku. Měl jsem pocit, že jsem si ji ani trochu nezasloužil.
Pak přišly další besídky a bylo jich mnoho. Z těch na osmiletce v Šimkově ulici si pamatuji tu v 7. ročníku. To jsme se stali z chlapecké školy školou smíšenou a příchod dívek do naší třídy, to byla rána jako z děla. Naše třídní, paní Vlasta Bursová, vyslyšela naše přání uspořádat před Vánocemi třídní besídku. Samozřejmě to podle tehdejší tradice byla pionýrská oslava, s naší vedoucí slečnou Tošovskou. Režii ale měla v ruce třídní, která nám poradila, abychom si vzájemně dali pod stromeček, který jsem v těch dnech měli přímo ve třídě, nějaké malé dárečky. A děvčata měla z úkol uvařit všem čaj a každý jsme měli přinést několik vánočních cukroví pro své spolužáky. To už jsme s tatínkem byli sami, takže to cukroví dělalo tatínkovi starost. Vypomohla má dobrá teta Boženka, která měla skvělé nápady a cukroví vpravdě originální. Besídka se vyvedla, jen koledy jsme nezpívali. Místo nich jsme raději pěli ty nové-umělé, jako Purpuru od Suchého a Šlitra, nebo Vánoce, vánoce přicházejí. Ale mluvilo se o Ježíškovi, děda Mráz u nás neměl šanci. A jak dopadl ten dáreček a co jsem pod třídním stromečkem našel? Píši o tom ve svém deníku toto: Dostal jsem na besídce originální dáreček. Byl to zabalený obrázek, na kterém byl ručně namalovaný a překreslený obrázek z knížky tehdy populárního kreslíře Ondřeje Sekory, kde je Ferda mravenec na zelené luční kobylce. A pod ním dole bylo připsáno: „Jak si Olda ochočil svoji kobylku …“ Byla v tom narážka na moji tehdejší velkou zálibu. Pěstoval jsem v teráriu živé indické pakobylky, které tatínek přinesl ze školy. Pěstovaly je k pokusům na Lékařské fakultě a tatínkovi je věnoval někdo ze studentů. Vypadaly jako krátká dřevíčka s jemnýma nožičkama. Živily se břečťanem, který jsem pro ně chodil krást na hřbitov na Pouchov. Velmi rychle se množily z malých hnědých vajíček. Často nám nějakou škvírkou ve víku akvária utekly a nadcházely jsme je pak v celém bytě. Jednou dokonce i v jídle, v rizotu… Samozřejmě, že jsem se s nimi chlubil i ve škole a z toho vznikl nápad spolužačky na obrázek. Kupodivu mně v té chvíli nijak neoslovil. Naopak se mně to dotklo a připadalo mi to jako dost málo vtipné. Zvlášť když se mně spolužáci, když obrázek uviděli, smáli. Skoro jsem se za to urazil a můj rozvíjející se vztah k oné dárkyni tím docela uvadl. Takže vánoční příběh bez dobrého konce…
Na besídky na stření škole si nepamatuji. Mám pocit, že tam ani žádné nebyly, protože jsme poslední den v týdnu chodili na výrobní praxi a dělat besídku v jiný den se nějak nenosilo. Přesto jsme se snažili posílit vánoční náladu v poslední den výuky před odchodem na svátky básničkou napsanou na školní tabuli, jako vzkaz učitelům: VÁNOCE JSOU SVÁTKY KLIDU, NEZKOUŠEJTE NAŠI TŘÍDU. DUTÍ JSEM AŽ KE DNU, ZKOUŠEJTE NÁS V LEDNU. Už fakt nevím, kdo tuto poezii vytvořil. Já to určitě nebyl. A musím ještě poznamenat, že na učitele tato výzva nijak nezabírala. Naopak. Jakmile si ji přečetli, tak vytáhli notes a spustili palbu – tvrdé zkoušení. Nějaký odpočinek či slavnostní pocit vánoční pohody nám honem a rychle dali odeznít.
Jen krátce se zmíním o vánočních besídkách, když se moje role otočila a já se stal učitelem a později ředitelem školy. Tradici posledního školního dne před Vánoci jsme řešili na různých školách různě, většinou nějakým kompromisem. Celé dopoledne volno se ukázalo jako špatná volba. Ono zaměstnat a uhlídat děti třeba 4 hodiny v kuse bylo mnohem horší volba než je řádně učit. A tak třeba na mé škole, kde jsem řediteloval, se prvé dvě hodiny normálně učilo a vánoční veselí propuklo až ve 3. vyučovací hodině, po 10.hodině dopolední. Každá třída si dělala svůj program. Vyžadoval jsem jako ředitel splnění podmínky, že stromeček musí být vzadu za zády žáků. Byl-li třeba celý týden dopředu přímo před očima žáků, nejenže stínil pohledu na tabuli, ale žáky neúměrně rozptyloval. Někdy se poslední hodinu konala v tělocvičně celoškolní vánoční diskotéka. Zábava, která hlavně ty starší žáky (ale spíš žákyně) silně brala a bylo jedno, na čí počest byla konána. Ježíšek by se divil, co se tam všechno dělo…
Ještě dvě vzpomínky na konec, spojené s Vánoční besídkou. Na škole v Kopidlně jeden rok nečekaně pan ředitel zakázal učitelům přijímat dárky před Vánocemi od svých žáků. Ale i když jsme to řekli rodičům předem na třídní schůzce a zopakovali to i žákům těsně před svátky, nebrali to vážně a někteří dárky přesto učitelům přinesli. Učitelé se pak ze třídy kradli s dárkem v ruce jako zloději, aby je na chodbě náhodou nezastihl ředitel. On asi neunesl, že zavřený ve své ředitelně žádný dárek nedostal. A tak ho nedopřál ani svým podřízeným učitelům.
A ještě jedna vzpomínka, kterou jsem myslím vyzkoušel na více školách. Poslední den před svátky byl většinou pátek a já v ten den psal pravidelně písemné práce z učiva matematiky uplynulého týdne. Měli jsem na to dokonce vypsanou celoroční soutěž, kdy se prověrky neznámkovaly, ale bodovaly. Takže jsem vzkázal, že přesto že je doba vánoční, písemka přesto bude. V ten den na konci týdne jsem rozdal po příchodu do třídy papíry, nařídil jsem je podepsat, otočil se k tabuli, že budu psát zadání matematických příkladů. Ve tříd byla napjatá atmosféra, protože něco podobného si v ten den nedovolil žádný učitel na škole. Já však odhodlaně vybalil přípravu a v okamžiku kdy bych měl začít psát text příkladů, jsem odložil křídu a řekl: „A teď mi na ten papír napište, co byste si každý přál dostat od Ježíška pod stromeček“. Rázem se atmosféra uvolnila, někdy zazněl ze třídy i potlesk. Měl jsem ale jednu třídu, která byla tímto mým přístupem zklamána a vynutila si, aby prověrka skutečně byla a oni kvůli Vánocům nepřišli o své body do celoroční soutěže.
I takto se tehdy daly slavit Vánoce, na které se v životě nedá zapomenout.
Olda Suchoradský