CHODÍME, CHODÍME…

      … HORE PO DĚDINĚ

V reálu vypadá píseň takto: https://www.youtube.com/watch?v=yR26A2SU0RI

Za jejího znění vám nabízím tuto četbu:

Cože jsem si právě dnes vzpomněl na tuto písničku, když chůze pro mne byla po celý můj život problém a tolik jsem kvůli svým nemocným nohám i vytrpěl? Možná proto, že jsem dnes byl nucen v tom horku vyrazit přes kilometr daleko do Zásilkovny pro balíček, když doručovatel nebyl dost trpělivý a po jednom zazvonění ji odnesl do Zásilkovny, do které jsem byl nucen si pro ni dojít. Byla to pro mne útrpná cesta , kdy jsem během ní toho dost zažil. Bylo brzy po ránu a už bylo velmi teplo, přímo dusno. Nohy mně moc neposlouchaly a na každý krok jsem se musel plně soustředit. V Zásilkovně ze mě také velkou radost neměli a byli dost nepříjemní. Já si navíc nevzal s sebou žádnou pomůcku, jak krabici odnést zase kilometr zpět,  až domů.

Čekal jsem, že balíček o necelých 3 kg snadno unesu. Ale to jsem netušil, že ta krabice nebude za co do ruky chytit. Neochotný pán v zásilkově žádnou tašku s uchem neměl, tak jsem mu poradil, ať krabicí oblepí širokou izolepou, že si z ní udělám ucho do ruky sám. To se taky stalo. Prorokoval mně, že to daleko nedonesu, že se mi to v ruce rozpadne. Ale nestalo se to. Zato začalo nepříjemně pršet, takže jsem k té délce a unaveným nohám, musel přidat ještě skutečnost, že jsem pořádně zmokl. Už jsem chtěl domů volat, aby mně manželka šla naproti, ale věděl jsem, že se chystá do BILLY na nákup, takže by stejně moje volání neslyšela.  Domů jsem přišel dost zničený, o chvíli později i manželka, stejně zmordovaná teplem, tak  jako jsem byl já.

Vracím se k tématu, jak jsem v životě chodil či nechodil. Nebudu tu znovu podrobně  popisovat historii mého postižení, na kterém se podepsala Hradecká fakultní nemocnice, která mně léčila na TBC a na základě toho jsem od 2 do 4 let strávil v sanatoriu ve Vysokých Tatrách. Bylo nebezpečí, že nebudu nikdy chodit. Pobyt na Slovensku na mém stavu nic nezlepšil, a tak rodiče pátrali po novém řešení na našli na tu dobu nejlepšího ortopeda u nás, prof. Jana Zahradníčka v nemocnici na Karlově náměstí v Praze, který se rozhodl pomoci rodičům, ale hlavně mně. Prodělal jsem u něj několik operací, do svých 7mi let. Byly úspěšné v tom, že jsem se nakonec přeci jen postavil na nohy. Nejdříve o berlích, později už bez nich. Po nemoci mně zůstala o několik centimetrů kratší noha, která způsobila, že jsem viditelně kulhal. A samozřejmě i určité potíže při delší chůzi, se kterými jsem bojoval celý život.

 Ještě o prof. Zahradníčkovi něco z Wikipedie:

Jan Zahradníček (13. června 1882, Mastník – 12. října 1958, Praha) byl český lékař, ortoped a dětský chirurg a dlouholetý přednosta první ortopedické kliniky v Praze. Jeho otcem byl gruntovník Tomáš Zahradníček a matkou Kateřina Zahradníčková.

Vystudoval gymnázium v Třebíči, mezi lety 1903 a 1909 vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1909 do roku 1916 působil na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze. Následně narukoval do armády a působil v Bělehradě, Sofii a mezi lety 1914 a 1919 pracoval jako šéfchirurg na frontě ve skupině profesora Kukuly. Po válce se pak přemístil do Albánie. V roce 1921 byl habilitován z ortopedické chirurgie a začal působit na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, stal se také primářem chirurgického oddělení Nemocnice milosrdných bratří. V roce 1924 byl habilitován z patologie a terapie chirurgických chorob, v Brně působil do roku 1926, následně pak až do roku 1957 působil na II. chirurgické klinice lékařské fakulty Univerzity Karlovy, v roce 1933 se stal profesorem ortopedie a dětské chirurgie a roku 1956 se stal doktorem věd.

Zemřel v roce 1958 a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Dílo

Dobře hodnocena byla jeho schopnost se rychle rozhodovat, je autorem metody léčby vrozeného vykloubení kyčelního kloubu a objevitelem tzv. derotačního principu v léčbě vrozeného vykloubení. Stal se členem České sekce Moravské lékařské komory v Brně, Sicot – Světové společnosti pro ortopedii a traumatologii, Československé společnosti pro ortopedickou chirurgii a traumatologii, Československé lékařské společnosti J. E. Purkyně, Spolku pro léčbu a výchovu mrzáčků a Masarykovy ligy proti TBC.

Zdroj Wikipedie

Naposled jsem k němu měl jít na operaci ve svých 12ti letech v roce 1957, kdy jsem prošel předoperačními procedurami a pár dní už ležel v tamní nemocnici. Předtím jsem se ve svém deníku dojemně loučil s prázdninami a vesničkou Mlýnec, jako bych něco tušil …

Pan profesor už byl vážně nemocný a jen o necelý rok později zemřel. Takže k avizované operaci mé levé nohy už nedošlo. Několikrát jsem se v životě pak od následníků pana profesora dozvěděl, že to bylo pro mne štěstí, že ty konečné operace nedopadaly dobře a většina pacientů skončila ve 40ti letech na vozíčku. Chce se mi napsat, že jsem vlastně měl štěstí v neštěstí…

Tak jsem se tu ve svém vzpomínání nějak zdržel, ale pan profesor si to podle mě zasloužil. Jak jsem v životě chodil? I o tom bych ve svých deních leccos našel. Už jsem psal, že jsem se s bolestmi při chůzí nikomu nesvěřoval a snažil se vše překonat. Vzpomínám na výlet na Zvičinu, kdy jsem cestou pešky do Dvora Králové n.L. měl takové boleti, že jsem ani nemohl mluvit. Tatínek i sestra Eva si nedovedli mé mlčení nijak vysvětlit a pokládali mně za nějakého podivína. Pak jsem se takovým výletům snažil vyhýbat, ale nešlo  to pokaždé. Noha v kyčli mně bolela. Měl jsem tam hřebík a nějaké dráty a vím, že jsem ani nemohl tehdy spát na levém boku, jak mně to bolelo. A až dlouho do života. Vzpomínám na dlouhé výletý v rámci EXODU v slovenských horách, kdy jsem několikrát myslel, že ani túru nedojdu. Tajit jsem už nic nemohl, moje manželka to na mně rychle poznala a snažila se mně pochod ulehči, zvolením mírnějšího tempa a častými odpočinkovými přestávkami.

   A teď skočím až do současnosti. Přeci ještě jen malá odbočka. V době, kdy jsme žili ve Mlýnci jsem jednou v Poděbradech na náměstí zažil zvláštní setkání. Zastavil mně tam zcela neznámý člověk, který se mně zeptal, proč kulhám a jak jsem k vadě přišel. Sdělil jsem mu to a on se mi přiznal, že je také pacientem pana prof. Zahradníčka. A varoval mně, abych se ve svém věku už  nenechal přemluvit k operaci. Dnešní ortopedie už zná metody, jak kost natáhnout a kulhání odstranit. Řekl mi, že si to prodloužení nechal udělat, ale kulhá dál, protože mozek má zapsané, že to je tak správné a ani operace mu k odstranění této vady nepomohla. Navíc přímo v Kopidlně žila jedna mladší dáma (než jsem já), která měla stejnou vadu a po operaci kulhala dál.

    Po přestěhování do Hradce mi švagr vyjednal návštěvu u zdejšího ortopéda MUDr. Jiřího Dlaska, ke kterému už léta s podobným postižením chodí. Přijal mně velmi vlídně, prohlédl, vyslechl si můj příběh. Prodal mi nějakou svoji "Kohoutí mastL, což byla jakousi čirá vodička, kterou jsem si měl nohu mazat. Po mně tam šla i moje manželka a dopadla stejně, k „masti“ dostala ještě navíc  jednu francouzskou hůl. Pan doktor mně nabídl vyšetření na ortopedii ve Fakultní nemocnici v HK a že mi vyjedná důkladné vyšetření u samotného primáře. To se také stalo.

   V nemocnici jsem strávil celé dopoledne, s mnoha pohovory, prohlídkami a roentgeny. Nakonec mně primář pozval a sdělil mi verdikt. Ano, dnešní lékařská věda pokročila a můj případ je řešitelný. Mohl bych po operaci chodit normálně, nekulhat, žít docela normálně… Ale pravděpodobnost, že tomu tak skutečně bude, je jen 20%. Jsem ochoten takové riziko podstoupit? Přeci jen už mám svůj věk, různé zdravotní komplikace, které se mohou při operaci odhalit. Nemusel jsem se dlouho rozhodovat. Věci nechám tak jak jsou. K mému rozhodnutí přispělo vlastní rozhodnutí, i zkušenost z případů, popsaných v minulém odstavci.

    Chůze je základní přirozená činnost každého zdravého člověka. Pokud ji nějakou hendikep limituje, určitě to jeho život významně ovlivňuje. Ale rozhodně ho nezastavuje. Mám nejen já, ale i můj švagr Čestmír pro takový optimistický závěr dostat argumentů.

Olda Suchoradský