Pamatuji, že výpadky elektřiny v době mého dětství, byly na denním pořádku. A to nejen v létě, v době bouřek a větrného povětří, ale i v zimě, kdy se zase šetřila energie. V místě kde jsme bydleli to bývalo třeba několikrát za měsíc. Do naší vesničky na konci kraje se přiváděl proud dráty poměrně v dlouhém úseku dráty lesem. Při větru se drát y často zkřížily a zkratovaly vedení. Jindy na ně padaly v lese větve, nebo dokonce celý větrem pokácený strom. Bez proudu jsme bývali nejen hodiny, ale někdy i celé dny.
ČERNÉ HODINKY S BABIČKOU
A tak se rodily vynucené „černé„ hodinky. Byly však i ty nevynucené, plánované, námi dětmi silně vyhledávané. To jsme se sešli kolem stolu a babička či nějaká návštěva vyprávěla a vzpomínala na dávné časy. Seděli jsme a ani nedutali. Pomalu se stmívalo, oheň v kamnech praskal a kolem nás se rodil jeden příběh za druhým. Rozsvítit svíčku či petrolejku se nesmělo, protože to bylo chápáno jako povel pro návštěvu, že už jsou tu nežádoucí a mají odejít domů. A tak se potmě sedělo do pozdního nočního času. Byly to nezapomenutelné chvilky, které jsem si rád a často v životě přivolával. Miloval jsem černé hodinky s babičkou a jejími sousedy.
KONEC HODINEK S TELEVIZÍ
Později to vše nahradila televize. A když přišel nucený výpadek proudu a televize zhasla, najednou bylo ticho a nešlo co dělat. Babička co uměla tvořit příběhy pro takové chvíle už tu nebyla, a tak jsme najednou byli bezradní, jak naplnit výjimečnost takto se rodící chvíle. I sousedi nějak chyběli. Nanejvýš se přišla sousedka zeptat, zda nám také nejde proud a zda tedy není chyba na vedení u nich doma. Černé hodinky tak zanikly.
ČERNÁ HODINKA S PANEM UČITELEM
Přesto jich pár ze svého poměrně dlouhého života pamatuji. Třeba na školním výletě v 9. třídě, kdy jsme byli s panem učitelem na Pastviňské přehradě a on nás večer, po 22. hodině, vzal na vycházku do kopce k Vejdově lípě. Tam jsme si před půlnocí sedli do kruhu. Byla totální tma, nikdo nesměl mít u sebe baterku. A pan učitel nám vyprávěl strašidelné příběhy z tohoto kraje. Když o půlnoci zazněly z dálky údery kotelních hodin, začala se lípa otvírat a z jejího dutého vnitřku vycházely skřípavé zvuky, jakýsi nářek. Prý to byl duch oběšené děvečky, která v tom místě skončila svůj život, když se spustila se synem sedláka a jejich láska nezůstala bez následků, ale nebyla rodiči chlapce akceptována. Zdálo se nám to, nebo to mněl pan učitel s někým domluvené? Byli jsme strachy cela zkamenělí, černá hodinka jako z pohádky.
ČERNÁ HODINKA U ŠACHOVNICE
Další vznikla při silné bouřce někdy na konci 70tých let v sálku nádražní restaurace v Kopidlně. Měli jsme tenkrát na návštěvě děti-šachisty z Českých Budějovic. Hrál se bleskový zápas a 100 partií, když se po dusném dni přihnala bouřka a najednou v sále zhasla všechna světla. Bylo kolem 21 hodiny, tma jak v pytli. Šachy na slepo jsem hrát ještě neuměli. Přítomní rodiče za pár minu přinesli svíčky a rozmístili je kolem 10 šachovnic v sále. A hrálo se dál a utkání se dohrálo. Báječná a nezapomenutelná atmosféra. I v šeru se dají hrát bleskovky a bez podvádění. Nám tato situace pomohla k senzačnímu vítězství nad obávaným soupeřem. Vždyť naše děti z vesnice byl na podobné příhody zvyklé, ale ty z města se jen těžko vzpamatovávaly ze šoku, jaký bouřka a její následky vyvolaly. To byla velmi akční „černá hodinka“.
Asi bych si vzpomněl na další podobné příběhy. Vydavoval jsem si je, když musela řada mých přátel trávit večer bez proudu a potmě. Snad se alespoň někde dostalo i na vzpomínání, že dříve takový stav býval běžnou realitou a dnešní přesvětlená města, s ozářenými ulicemi jsou anomálií, kterou tady lidstvo v minulosti nikdy nezažilo…
Oldřich Suchoradský, Hradec Králové